Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti SILMET HP, a.s., sídlem Na Flusárně 168, Příbram, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3323/2024-359 ze dne 24. 3. 2025, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 17 Co 233/2024-314 ze dne 30. 7. 2024 a usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 9 EXE 2558/2021-271 ze dne 30. 4. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení a Vimbau s.r.o., sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka (povinná) se v předchozím řízení neúspěšně domáhala rozhodnutí o zastavení exekuce vedené na návrh vedlejší účastnice (oprávněné). Exekuce byla nařízena k vymožení povinnosti po skončení nájmu vyklidit pozemek odstraněním reklamního poutače (totemu) a dočasné stavby mobilní prodejny (čtyř buněk) čerpací stanice pohonných hmot provozované stěžovatelkou na pozemku vedlejší účastnice. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení všech tří soudních rozhodnutí v této věci s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, protože neshledal porušení jejích ústavně zaručených práv. I. Obsah napadených usnesení 2. Okresní soud v Příbrami posoudil stěžovatelčin návrh na zastavení exekuce jako neopodstatněný. Označil za irelevantní její argumentaci ohledně vyloučení některých věcí z exekuce kvůli určení vlastnického práva. Řízení o obou těchto žalobách byla totiž pravomocně zastavena pro nezaplacení soudního poplatku. Nebylo ani zjištěno pochybení exekutora v tom, že by nepožádal stavební úřad o stanovení podmínek pro odstranění stavby. Tuto žádost exekutor podal, avšak rozhodnutí stavebního úřadu o stanovení podmínek následně zrušil odvolací správní orgán s tím, že aktivně legitimován k podání takové žádosti je jen povinný subjekt (tedy stěžovatelka), nikoliv exekutor. 3. Krajský soud v Praze potvrdil usnesení okresního soudu. Odmítl všechny tři námitky stěžovatelky. Zaprvé se ztotožnil s okresním soudem, že zastavením řízení o žalobách na určení vlastnického práva přestala být pro vedení exekuce tato řízení relevantní. Dodal, že stěžovatelka sama uvedla, že tyto součásti stavby čerpací stanice jsou v jejím vlastnictví. Zadruhé, i když nebyl exekutor oprávněn žádat stavební úřad o stanovení podmínek pro odstranění stavby, neznamená to, že by bez něj nemohl přistoupit k provádění exekuce. Tento výklad by mohl vést k nevykonatelnosti soudního rozhodnutí kvůli pasivitě povinného subjektu. Exekutor je povinen při provádění tohoto typu exekuce dbát i příslušných veřejnoprávních předpisů, k čemuž si může od stavebního úřadu vyžádat nezávazné stanovisko. Zatřetí stěžovatelka namítla, že vyklizované a odstraňované věci jsou součástí čerpací stanice jako věci v právním slova smyslu, takže nemohly být odděleny ani vydraženy jako samostatné věci. Tuto námitku posoudil krajský soud jako snahu stěžovatelky domoci se faktického přezkumu exekučního titulu, což je obecně dle ustálené judikatury nepřípustné. 4. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. Obě předcházející rozhodnutí považoval za souladná se svou ustálenou judikaturou. Dodal, že namítanou neplatností dražby sepsaných movitých věcí se krajský soud nezabýval, pouze její průběh konstatoval. Provedení dražby v rámci exekučního řízení podle Nejvyššího soudu navíc nezakládá žádný důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 občanského soudního řádu. II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší dva okruhy námitek. Zaprvé napadá závěr obecných soudů, že exekutor byl oprávněn exekuci provést, přestože neexistovalo pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o stanovení podmínek pro odstranění stavby. Stavební úřad nemůže podmínky stanovit z moci úřední, nepožádá-li o to povinný subjekt. Ani sám exekutor si podle stěžovatelky nemůže stanovit podmínky sám z vlastní iniciativy. Zadruhé stěžovatelka zpochybňuje, že exekutor nařídil také dražbu movitých věci (mobilní buňky, reklamního poutače a dalších), ač byl pověřen k provedení exekuce jen vyklizením pozemků vedlejší účastnice, resp. odstraněním těchto movitých věcí z pozemků vedlejší účastnice. Dražba k jejich zpeněžení je podle stěžovatelky neplatná. 6. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům řízení a vedlejší účastnici k vyjádření. Všichni navrhli Ústavnímu soudu, aby ústavní stížnost odmítl, případně zamítl. Po všech třech soudech Ústavní soud žádal reakci zejména na druhý okruh stížnostních námitek a zjišťoval od nich: a) zda pověření soudního exekutora k vedení exekuce na nepeněžité plnění opravňovalo soudního exekutora též k vydání exekučního příkazu o provedení exekuce prodejem movitých věcí k vymožení pohledávky oprávněné; b) o co se opírá výklad, že bylo možné dražbu movitých věcí provést z důvodu uspokojení nákladů exekuce; c) vyjádření k tomu, že žádost o pověření a nařízení exekuce se opírala o exekuční titul na nepeněžité plnění, zatímco u peněžitého plnění byla uvedena nulová vymáhaná povinnost, a že exekuční návrh požadoval pověřit exekutora pro náklady exekuce a náklady oprávněné v exekučním řízení, aniž určoval způsob vymožení těchto nákladů. 7. Okresní soud v Příbrami považoval stížnostní námitky za nedůvodné. Exekutor mohl vymáhat i náklady exekuce, neboť se na ně exekuce ze zákona vztahovala (§ 87 odst. 2 a 3 exekučního řádu), čemuž odpovídal exekuční návrh. Pokud by exekutor nemohl v případě exekučního titulu na nepeněžité plnění vymáhat náklady exekuce, bylo by podle okresního soudu vymožení nákladů oprávněné a nákladů exekuce prakticky nemožné. V době pověření exekutora zákon označení vymáhané povinnosti nevyžadoval (tato povinnost plyne ze zákona až od 1. 7. 2022). Přestože odborná literatura výslovné pověření k vymožení nákladů dovozovala i dříve, pověření podle okresního soudu primárně slouží k vyjasnění, od kdy exekutor může exekuci provádět; nejde o soudní rozhodnutí a účastníkům se nedoručuje. Náklady exekuce a náklady oprávněné exekutor vymůže na základě příkazu k úhradě nákladů některým ze způsobů určených v exekučním příkazu; při jejich vymáhání nebyl omezen způsoby ani majetkem, na které dopadá exekuční titul. Exekutor tedy nepostupoval v rozporu se zákonem, když rozhodl o provedení exekuce prodejem movitých věcí za účelem vymožení nákladů exekuce a nákladů oprávněné. Okresní soud dále upozornil, že stěžovatelka proti tomuto postupu původně nebrojila a její žaloba na neplatnost dražby byla zamítnuta. Po vydání exekučního příkazu mohla podat návrh na částečné zastavení exekuce a tvrdit důvody nezákonnosti, nevhodnosti či neúčelnosti zvoleného způsobu provedení. 8. Krajský soud v Praze považoval exekuční návrh za návrh směřující k vymožení nepeněžitého i peněžitého plnění (nákladů exekuce a nákladů oprávněné), které nese povinná (stěžovatelka). Způsob provedení exekuce neurčuje oprávněná, nýbrž exekutor exekučním příkazem. Krajský soud uznal, že exekuční soud opomněl pověřit exekutora vedením exekuce též pro náklady oprávněné a náklady exekuce. Pověření však není rozhodnutím, pouze vymezuje rozsah provádění exekuce. Ustanovení § 87 odst. 4 exekučního řádu přejímá princip § 339 a § 270 odst. 1 občanského soudního řádu, že se exekuce vztahuje i na náklady exekuce, které mají být vymoženy současně. Krajský soud shledal pochybení exekutora i v tom, že v žádosti o pověření a nařízení exekuce uvedl, že není vymáhána peněžitá povinnost. Krajský soud však upozornil, že řízení se týkalo návrhu na zastavení exekuce podaného poté, co exekuce již skončila; soud se proto mohl zabývat jen důvody zastavení, jež musely existovat od počátku exekuce. Případné pochybení soudního exekutora z hlediska způsobu a rozsahu provádění exekuce (již skončené) proto nemohlo vést k zastavení exekuce pro nepřípustnost vedení exekuce od počátku podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. 9. Nejvyšší soud dovodil, že náklady exekuce lze uspokojit i dražbou movitých věcí, neboť vznikají ze zákona a hradí je povinná včetně odměny exekutora (§ 87 odst. 1 exekučního řádu); exekutor je proto vymáhá vždy, i bez návrhu. Tuto exekuci pak může provádět mj. prodejem movitých věcí podle § 59 odst. 1 písm. c) exekučního řádu. Exekutor přitom volí způsob provedení exekuce bez ohledu na to, zda exekuční návrh způsob vymožení nákladů určuje (§ 58 odst. 3 exekučního řádu). Při volbě způsobu provedení se řídí zásadou efektivity a přiměřenosti a není vázán návrhem oprávněné. 10. Vedlejší účastnice považovala stížnostní argumentaci za nepřiléhavou (ohledně nesplnění podmínek vyplývajících ze stavebního zákona) a za dostatečně vypořádanou obecnými soudy (ohledně možnosti provádět exekuci). 11. Stěžovatelka v replice zopakovala, že předmětem exekučního řízení bylo odstranění staveb na pozemku vedlejší účastnice, nikoliv jejich prodej. Dále reprodukovala svou argumentaci k prvnímu okruhu námitek ohledně nesplnění podmínek pro odstranění staveb podle stavebního zákona. III. Posouzení Ústavním soudem 12. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná. 13. Ústavní soud je v tomto řízení totiž oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného soudního spisu a vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že nedošlo k porušení stěžovatelčiných práv. 14. První okruh námitek stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, už jen protože k odstranění reklamního poutače (totemu) a dočasné stavby mobilní prodejny (čtyř buněk) čerpací stanice pohonných hmot z pozemku vedlejší účastnice v rámci exekuce nakonec vůbec nedošlo. To stěžovatelka výslovně v ústavní stížnosti nezpochybnila. Tuto argumentaci vedle toho dostatečně vypořádaly všechny soudy (viz bod 10 usnesení okresního soudu, bod 25 usnesení krajského soudu a bod 7 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud tento závěr činí i s ohledem na to, že se názor obecných soudů a stavebního úřadu na tuto otázku v průběhu exekučního řízení proměňoval, jak plyne z vyžádaného soudního spisu. Jejich finální stanovisko v napadených usneseních lze shrnout takto: 1. vyklizení a odstranění nebylo v rozsudku (exekučním titulu) vázáno na stanovení podmínek rozhodnutím stavebního úřadu, 2. exekutor má povinnost při odstraňování staveb dodržovat příslušné veřejnoprávní předpisy, 3. k čemuž si může (ale nemusí) vyžádat stanovisko stavebního úřadu, 4. ten však nemá kompetenci vydat závazné rozhodnutí o stanovení podmínek pro odstraňování staveb na žádost exekutora. Tyto závěry nevzbuzují ústavně relevantní pochybnosti, které by měl Ústavní soud rozptylovat. 15. V druhém okruhu námitek stěžovatelka zpochybnila postup exekutora, který nařídil dražbu vyklizovaných a odstraňovaných věcí, přestože k tomu podle stěžovatelky nebyl oprávněn. Ani s těmito námitkami se ale Ústavní soud neztotožnil. 16. Už z napadených rozhodnutí lze vyčíst, že exekutor vydal nejprve dne 23. 5. 2022 exekuční příkaz na nepeněžité plnění (vyklizení a odstranění věcí), nato dne 24. 5. 2022 vydal exekuční příkaz na zpeněžení vyklizovaných a odstraněných věcí, za účelem náhrady nákladů exekuce a nákladů oprávněné. Jak pak poukázaly všechny tři soudy ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti (okresní a krajský soud opírajíce se o komentářovou literaturu): vymáhání nákladů exekuce a nákladů oprávněné je součástí každé exekuce - tedy i exekuce vedené pouze na primární nepeněžité plnění - a exekutor může pro vymožení těchto nákladů zvolit postup jako u vymáhání každého jiného peněžitého plnění - tedy i nařízení dražby. Na tom ani podle Ústavního soudu nic nemění dílčí pochybení ve formulaci exekučního návrhu a pověření exekutora, která uznaly i obecné soudy. 17. Je nepochybné, že vede-li se exekuce primárně na vymožení nepeněžitého plnění, bude tento postup třeba pečlivě zvažovat v závislosti na tom, jak vysoké jsou potenciální náklady exekuce a jaké jsou jiné možnosti jejich uspokojení než zpeněžení. Ústavní soud je dalek toho, aby posvětil postup exekutora, který by v exekuci na nepeněžité plnění vyklizením automaticky vyklizované věci zpeněžoval namísto jejich odevzdání povinné či jejich uschováním a až následným prodejem (viz § 341 odst. 2 a 3 a § 342 odst. 1 občanského soudního řádu). V těchto případech je tedy třeba se zabývat přiměřeností tohoto postupu a šetřit práva dotčených osob. Tedy zkoumat, zda lze pro náklady exekuce (případně pro náklady oprávněné) upustit od primárního účelu, pro který se exekuce vedla - zde vyklizení pozemku vedlejší účastnice a odstranění staveb stěžovatelky z něj. 18. Krajský soud se ovšem přiměřeností postupu exekutora v nynější věci zabýval, a to ve svém usnesení č. j. 17 Co 247, 316/2022-186 ze dne 11. 1. 2023, v němž k odvolání stěžovatelky v části o nákladech řízení zčásti změnil a zčásti zrušil usnesení exekutora o zastavení exekuce na návrh oprávněné č. j. 081 EX 00262/21-161 ze dne 6. 10. 2022. To exekutor vydal na návrh oprávněné poté, co proběhla dražba. V bodě 33 svého usnesení se krajský soud pozastavil na tím, že exekutor přistoupil ke zpeněžení majetku stěžovatelky v hodnotě statisíců korun v době, kdy byly náklady vedlejší účastnice v exekuci určeny ve výši necelých tří tisíc korun. Vytkl exekutorovi, že pokud byly na počátku potenciální náklady na provedení exekuce vyklizením vyčísleny na necelých 690 tisíc korun, měl vyžádat od vedlejší účastnice zálohu, a po vyklizení a odstranění staveb z pozemku vedlejší účastnice částku vymáhat po stěžovatelce. 19. Tuto otázku ale měla včas do exekučního řízení přinést sama stěžovatelka, která by musela tvrdit, že by tyto náklady uhradila jinak. Stěžovatelka už v momentě, kdy byl vydán druhý exekuční příkaz - na prodej vyklizovaných a odstraňovaných věci - a kdy byla nařízena dražba, měla očekávat, že ke zpeněžení jejích věcí dojde, a mohla požádat o částečné zastavení exekuce podle § 268 občanského soudního řádu. Stěžovatelka sice v průběhu exekučního řízení řadu takových návrhů na zastavení exekuce podala, jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu. Nikdy v nich ale nenavrhovala zastavení exekuce v rozsahu zpeněžování a nebrojila proti tomu, že exekutor věci zpeněžil, ačkoliv byl pověřen pouze k vyklizení. Poprvé tuto otázku vznesla v odvolání proti rozhodnutí exekutora z října 2022, tedy až v momentě, kdy byla již exekuce pravomocně zastavena - a krajský soud do toho ve svém rozhodnutí z ledna 2023 nezasáhl, pouze korigoval rozhodnutí o nákladech. Znovu tuto argumentaci stěžovatelka vznesla v návrhu na zastavení exekuce, který vyústil ve vydání napadených rozhodnutí. Jak správně poukázaly soudy ve svém vyjádření, toto řízení směřuje na závažné případy přezkumu zjevně nespravedlivých exekucí, jejichž vedení bylo nepřípustné od počátku, typicky pro zásadní vady exekučního titulu (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1486/20 a III. ÚS 1536/21). Do té doby stěžovatelka namítala, že pozemek nelze exekučně vyklidit bez stanovení podmínek stavebním úřadem, což ostatně považuje za primární důvod svého nesouhlasu s napadenými rozhodnutí i v ústavní stížnosti, jak plyne z její repliky. 20. Ústavnímu soudu neuniklo, že stěžovatelka proběhlou dražbu soudně zpochybnila, ale neuspěla: její žalobu na vyslovení neplatnosti dražby zamítl Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 2. 3. 2023 č. j. 40 C 320/2022-85, aniž se jí věcně zabýval. Toto rozhodnutí ovšem není předmětem přezkumu Ústavního soudu v této věci a Ústavní soud se jím nemůže zabývat. 21. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože neshledal porušení jejích ústavně zaručených práv. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu