Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavních stížnostech obchodních společností a) A, insolvenční správkyně dlužníků - obchodních společností B, C a D, zastoupené Mgr. Rostislavem Plachým, advokátem se sídlem Jankovcova 1569/2c, Praha 7, b) E, zastoupené JUDr. Andreou Vejběrovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, a c) F, zastoupené Mgr. Jiřím Chlaňem, advokátem se sídlem Točitá 1964/34, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 892/2024-28651 ze dne 19. 3. 2025 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 45/2023-28124 ze dne 9. 1. 2024 a Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 3/2020 ze dne 9. 6. 2022, spojené s návrhem na zrušení § 265d odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a 1. Nejvyššího státního zastupitelství, 2. Vrchního státního zastupitelství v Praze, 3. Městského státního zastupitelství v Praze, 4. J. K., 5. R. B., 6. J. H. a 7. J. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti a návrh s nimi spojený se odmítají. Odůvodnění I. Napadená rozhodnutí 1. Vedlejší účastníci č. 4, 5, 6 a 7 (společně také "obvinění") byli v záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznáni vinnými, a to konkrétně: 4. a 5. vedlejší účastník spácháním pokračujícího zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti ve spolupachatelství a 6. a 7. vedlejší účastník spácháním pokračujícího přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti. Dále byl 4. vedlejší účastník samostatně uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu podvodu. Za to byli odsouzeni mj. k trestům odnětí svobody: 4. vedlejší účastník v trvání osmi let, 5. vedlejší účastník v trvání čtyř let a 6. vedlejší účastník v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let. Týmž rozsudkem městský soud rozhodl o ochranném opatření zabrání nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatelek, potažmo u stěžovatelky a) se jednalo o věci ve vlastnictví společností, jichž je stěžovatelka a) insolvenční správkyní. Stěžovatelka c) je rovněž v úpadku. 2. Městský soud zjistil, že 4. vedlejší účastník v letech 2012 až 2017 vylákal finanční prostředky od 7 801 poškozených a způsobil tím celkem škodu nejméně cca 2,25 mld. Kč. Z těchto prostředků byly nabyty nemovité věci ve vlastnictví mj. stěžovatelek nebo obchodní podíly ve společnostech vlastnících dané nemovitosti, které tak byly zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti. Jelikož byly tyto věci ve vlastnictví osob odlišných od obviněných, nemohl soud uložit trest propadnutí věci, pročež rozhodl o ochranném opatření zabrání věci. Společnosti, které byly v rozhodné době vlastníky zabraných nemovitostí, byly ovládány 4. vedlejším účastníkem. Městský soud s poukazem na znalecký posudek odůvodnil ochranné opatření tak, že prostředky, za které byly nemovitosti nakoupeny, byly převedeny z bankovních účtů, vedených na společnosti, jejichž prostřednictvím byly 4. vedlejším účastníkem vylákány finanční prostředky od poškozených, a na nichž byly takto získané prostředky uloženy. 3. Ke kolizi práv poškozených v trestním řízení a věřitelů v řízení insolvenčním městský soud uvedl, že závěry stěžovatelkou a) odkazované judikatury se zde neuplatní, neboť v nynějším případě se zabírá majetek, který je výnosem z trestné činnosti; nikoli obecně majetek obviněného, který je současně v úpadku. Nadto poškození nemají pohledávky vůči stěžovatelkám, ale vůči zahraničním společnostem, a nemohli by se tak přihlásit do insolvenčního řízení. Kdyby soud toto ochranné opatření neuložil, znemožnil by poškozeným domoci se náhrady škody. Městský soud poukázal mj. na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2954/20 ze dne 15. 6. 2021, podle něhož není účelem insolvenčního řízení uspokojovat věřitele z finančních prostředků získaných pácháním trestné činnosti. Městský soud navíc zjistil, že do insolvenčního řízení přihlásily své pohledávky také společnosti ovládané 4. vedlejším účastníkem, a to ve výši stovek milionů Kč. Zdůraznil proto, že kdyby ochranné opatření neuložil, mohlo by se stát, že by společnosti 4. vedlejšího účastníka v insolvenčním řízení reálně získaly finance pocházející od poškozených. 4. Odvolání stěžovatelek Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Vrchní soud se ztotožnil se zjištěními i posouzením městského soudu a zdůraznil, že opačné řešení, prosazované stěžovatelkami, je teoreticky možné, ale vedlo by k obrovské roztříštěnosti a nepřehlednosti celé situace. Proto městský soud správně rozhodl o ochranném opatření, které je jediným zdrojem uspokojení nároků poškozených, kterého lze dosáhnout podle zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů. 5. Stěžovatelka c) podala proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou. II. Argumentace stěžovatelek 6. Stěžovatelky se původně každá samostatně domáhaly zrušení rozsudků městského soudu a vrchního soudu, neboť mají za to, že napadená rozhodnutí porušují jejich základní práva. Jejich ústavní stížnosti spojil Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 1669/25 ze dne 13. 8. 2025 ke společnému řízení. 7. Stěžovatelka a) zejména namítá, že zabrané nemovitosti jsou jediným hodnotným majetkem, který může sloužit k uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení, a není proto namístě tuto možnost eliminovat. Městským soudem poukazovaná judikatura na případ nedopadá. V této věci nemá být plněno ve prospěch pachatelů trestných činů, nýbrž na úkor společností, které nebyly v trestní věci obviněny. Vedle sebe stojí nároky poškozených na jedné straně a pohledávky věřitelů, včetně mzdových nároků zaměstnanců stěžovatelky na straně druhé. Stejně jako nemá insolvenční zákon vyšší právní sílu než trestní řád, platí to i naopak. Soudy však nedostatečně zohlednily, že výnosy z trestné činnosti nebyly výnosem právnických osob, jimž byl zabrán majetek. Na ochranné opatření tak doplatí insolvenční věřitelé. Soudy nezohlednily kritérium proporcionality a nepřihlédly ke všem okolnostem případu. K věci přiléhá závěr nálezu sp. zn. I. ÚS 3523/16 ze dne 20. 6. 2017. Dále stěžovatelka a) argumentuje pomocí § 140b ve spojení s § 170 písm. d) insolvenčního zákona, podle nichž nemají v průběhu insolvenčního řízení vznikat pohledávky, které nebudou moct být uspokojeny, což se v důsledku ochranného opatření stalo. Právnické osoby jsou samostatnými subjekty, stejně jako jsou samostatné na jedné straně podíl v obchodní společnosti, na druhé straně majetek společnosti. 8. Stěžovatelka b) nad rámec argumentace uvedené stěžovatelkou a) zejména namítá, že bylo toliko prokázáno, že finanční prostředky pocházející z trestné činnosti sloužily k nabytí vlastnického podílu ve stěžovatelce b), nikoli přímo k nákupu zabraných nemovitostí. Současně tvrdí, že nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro rozhodnutí o ochranném opatření podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna. Podle stěžovatelky b) by k zabrání nemovitostí muselo být přesně časově odlišeno nabytí vlastnictví každé jednotlivé z nich. Stěžovatelka zdůrazňuje, že Vrchní soud v Olomouci dospěl k jí prosazovanému závěru v rozsudku č. j. 32 ICm 1158/2024, 13 VSOL 7/2025-107 ze dne 26. 2. 2025. Poukazuje na to, že pouze část nemovitostí nabyla poté, co 4. vedlejší účastník nabyl obchodní podíl v ní. Ostatní nemovitosti byly pořízeny za prostředky z jiných zdrojů a bez přičinění 4. vedlejšího účastníka. 9. Stěžovatelka c) nad rámec již uvedeného především namítá, že zabrané nemovitosti byly v jejím vlastnictví již od roku 2007, tudíž nemohly být výnosem z trestné činnosti 4. vedlejšího účastníka, který nabyl svůj podíl mnohem později. Zajištěny mohou být toliko obchodní podíly. Stěžovatelka c) konstatuje, že nemá žádné věřitele ovládané 4. vedlejším účastníkem. Obecné soudy nerozlišovaly mezi stěžovatelkou c) a ostatními zúčastněnými osobami - hovořily o nich vždy souhrnně. Stěžovatelka c) namítá, že se soudy k jejím námitkám nevyjádřily. Stěžovatelka c) s ústavní stížností spojila návrh na zrušení § 265d odst. 1 trestního řádu. III. Vyjádření účastníků řízení a repliky stěžovatelek 10. K výzvě Ústavního soudu doručil vrchní soud i městský soud obsahově shodné vyjádření k ústavní stížnosti. Soudy zopakovaly, že finanční prostředky poškozených vylákané 4. vedlejším účastníkem byly mj. užity k nákupu nemovitostí či zpravidla 100 % obchodních podílů ve společnostech, včetně stěžovatelky c), v té době pod firmou X [dále jen "stěžovatelka c)"]. To je podle soudů doloženo mj. žádostí o poskytnutí peněz, v níž společnost B žádá společnost, na jejíchž účtech se sbíhaly podvodně vylákané prostředky, o úvěr na financování koupě 100 % obchodního podílu ve stěžovatelce c). Případně 4. vedlejší účastník prostřednictvím daných společností nakupoval další nemovitosti. 11. Některé nemovitosti mohly být nabyty do majetkových podstat obchodních společností dříve, než 4. vedlejší účastník prostřednictvím B zakoupil 100% obchodní podíly v dotčených společnostech. To však podle soudů nebrání zajištění a následnému zabrání nemovitostí, které byly, resp. jsou součástí majetkových podstat mj. stěžovatelek. Nemění to totiž nic na tom, že obchodní podíl dané společnosti, do něhož určitá nemovitost již dříve patřila, 4. vedlejší účastník nabyl za finanční prostředky podvodně vylákané na poškozených. Pokud orgány činné v trestním řízení činily kroky, aby zajistily co nejvíce majetku 4. vedlejšího účastníka pro účely uspokojení nároků poškozených, činily tak zcela v intencích trestního řízení. Cílem trestního řízení je sice primárně odhalit pachatele trestných činů a spravedlivě je potrestat, jedním z dalších cílů je však i naplnit legitimní nároky poškozených. 12. V případě upřednostnění rovněž oprávněných nároků věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení na úkor poškozených by došlo k absurdní situaci, že by tito věřitelé hojili své nároky z finančních prostředků podvodně vylákaných na poškozených. To by nejenže odporovalo judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu, ale znamenalo by pro poškozené v podstatě další újmu. Soudy si ani nejsou jisty, zda by poškození vůbec byli aktivně legitimováni domáhat se nároků v insolvenčním řízení. Prakticky žádný z nich nebyl ve smluvním vztahu se společnostmi ocitnuvšími se v úpadku, ani nelze škodu, která jim byla způsobena, přičítat stěžovatelkám; tu jim způsobil 4. vedlejší účastník jako fyzická osoba. 13. V replice stěžovatelka a) uvedla, že ve věci proti sobě stojí nároky poškozených investorů a mj. zaměstnanců a dalších věřitelů společností, za něž jedná stěžovatelka a). Ačkoli soudy zastávají názor, že inkompatibilita trestního a insolvenčního práva nemůže být řešena ve prospěch pachatelů, v důsledku je zabrán majetek třetích osob za účelem úhrady dluhů pachatelem způsobených. Není tedy důvod, proč by daná situace měla být řešena v neprospěch insolvenčních věřitelů, uplatňujících svá práva zákonem předepsaným způsobem. 14. Stěžovatelka b) v replice nad rámec své stížnostní argumentace uvedla, že soudy zaměňují statek obchodního podílu ve společnosti a statek jako majetek ve vlastnictví společnosti, které jsou však na sobě nezávislé. Zabíraná věc musí představovat bezprostřední či zprostředkovaný vynos z trestné činnosti. Taková věc musí být převedena pachatelem na jinou osobu jako bezprostřední či zprostředkovaný výnos z trestné činnosti či jiná osoba musí věc jako bezprostřední či zprostředkovaný výnos z trestné činnosti jinak nabýt. 15. Stěžovatelka c) v replice konstatovala, že soudy nepoužily závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2954/20 přiléhavě, a naproti tomu poukazuje na podle ní přiléhavý rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 142/2019-330 ze dne 23. 9. 2021. IV. Procesní předpoklady řízení 16. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Přestože proti rozsudku vrchního soudu nebyly stěžovatelky oprávněny podat dovolání, je lhůta k podání ústavní stížnosti zachována, neboť dovolání podali obvinění, a věc tak nebyla do rozhodnutí o dovolání definitivně skončena ani vůči stěžovatelkám [viz odmítnutí ústavních stížností stěžovatelek pro nepřípustnost (předčasnost) usneseními sp. zn. III. ÚS 1107/24 a II. ÚS 1108/24, obou ze dne 15. 5. 2024, a sp. zn. IV. ÚS 1024/24 ze dne 9. 5. 2024]. V. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností 17. Ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné. 18. Stěžovatelky předestřely dva zásadní okruhy námitek: Za prvé, že před nároky poškozených mají přednost nároky věřitelů přihlášených v insolvenčním řízení, resp. že nároky poškozených přednost mít nemají, tudíž neměly být nemovitosti zabrány. Za druhé, že některé nemovitosti neměly být zabrány také proto, že nebyly nabyty za peněžní prostředky získané trestnou činnosti, nýbrž toliko byly ve vlastnictví stěžovatelek, v nichž nabyl 4. vedlejší účastník obchodní podíly. 19. K prvnímu okruhu námitek: stěžovatelky i soudy přiznávají, že proti sobě stojí inkompatibilní nároky v trestní a insolvenční věci. Podle Ústavního soudu je řešení obecných soudů ústavněprávně přijatelné. Obecné soudy podrobně a srozumitelně vysvětlily, že pokud by nerozhodly o zabrání věcí, nebylo by možné uspokojit nároky poškozených v trestním řízení. K tomu také vysvětlily, že bylo-li by upřednostněno právo věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení, byly by jejich pohledávky uspokojovány i z majetku pocházejícího z trestné činnosti. Stěžovatelky sice argumentují, že není-li podle soudů insolvenční zákon nadřazen trestnímu zákoníku, pak to platí i naopak. Tedy, že ani trestní zákoník není vyšší právní síly než insolvenční zákon. K tomu však Ústavní soud dodává, že obě nabízející se řešení jsou vskutku nesouladná. Stěžovatelky však neodůvodnily, proč by upřednostněním insolvenčních nároků mělo být dosaženo spravedlivějšího vypořádání oproti řešení zvolenému obecnými soudy. Jinými slovy obě skupiny nároků plynou z předpisů téže právní síly a zákon výslovně neřeší jejich kolizi. 20. Za daných okolností je podle Ústavního soudu rozhodující ten argument obecných soudů, že v insolvenčním řízení nemohou být pohledávky věřitelů uspokojovány ze zpeněžení věcí pocházejících (byť částečně a zprostředkovaně) z trestné činnosti. Kdyby tomu tak nebylo, tak by - jak argumentují stěžovatelky - byli upřednostněni insolvenční věřitelé, jejichž nároky jsou sice prima facie rovnocenné s nároky poškozených, avšak k tomu je nutno dodat, že by se tak stalo díky majetku nabytému i v důsledku podvodu. Zvolený postup je z nabízejících se variant do jisté míry logičtější a soudy jej pečlivě odůvodnily. V tomto rozhodnutí Ústavní soud nespatřuje porušení základních práv stěžovatelek. 21. Opačné řešení by bylo o to rizikovější, jestliže městský soud zjistil, že mezi přihlášenými věřiteli osob, za něž jedná stěžovatelka a), jsou také společnosti ovládané 4. vedlejším účastníkem (bod 316 rozsudku městského soudu in fine). Ústavní soud nepovažuje za neústavní snahu obecných soudů zabránit tomu, aby v konečném důsledku byly společnosti ovládané pachatelem příjemci prostředků pocházejících z trestné činnosti daného pachatele. Ústavní soud shrnuje, že také v posuzované věci se prosadí závěry vyslovené v bodech 14 a násl. usnesení sp. zn. II. ÚS 2954/20, na které poukazovaly obecné soudy (nejde však o nález, jak tvrdí soudy i stěžovatelky). Z tohoto usnesení se také zřetelně podává, proč nejsou k věci přiléhavé závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 3523/16. Ve zbytku Ústavní soud odkazuje především na dostatečně přesvědčivé odůvodnění v bodu 316 rozsudku městského soudu a v bodech 62 a násl. rozsudku vrchního soudu. 22. K druhému okruhu námitek: Je pravdou, že některé nemovitosti vlastnila stěžovatelka c) ještě předtím, než podle zjištění obecných soudů 4. vedlejší účastník spáchal podvody. Rovněž platí, že ne všechny nemovitosti byly nabyty za peníze pocházející z trestné činnosti; některé byly toliko vlastněny společnostmi, v nichž 4. vedlejší účastník nabyl 100% obchodní podíly. Obecné soudy dospěly k závěru, že k zabrání dotčených nemovitostí postačuje, že stěžovatel nabyl přímo či prostřednictvím další jím ovládané společnosti 100% obchodní podíl ve stěžovatelce, která už předtím dané nemovitosti vlastnila. Také tento závěr je podle Ústavního soudu ústavněprávně akceptovatelný. 23. Řešení prosazované stěžovatelkami by znamenalo, že nakoupí-li pachatel za zisk pocházející z trestné činnosti pouze obchodní podíly, není majetek ve vlastnictví oněch obchodních společností postižitelný zabráním věci. A to patrně z prostého důvodu, kterým je oddělení jmění fyzické a právnické osoby. Postihnout by podle stěžovatelek bylo možné pouze obchodní podíly samotné. To by v konečném důsledku ústilo v závěr, že prostředky pocházející z trestné činnosti užité k nákupu obchodních podílů jsou využitelné pro odškodnění poškozených osob jen v té míře, v jaké lze zpeněžit samotný obchodní podíl, nikoli věci ve vlastnictví společnosti, k níž se obchodní podíl váže. Ústavní soud shledává přesvědčivým rozhodnutí obecných soudů, jimiž se takovému řešení snaží zabránit. Obecné soudy racionálně vyhodnotily, že za daných okolností lze zabrat také majetek ve vlastnictví dané společnosti. V řízení bylo bez pochyb prokázáno, že nejen nemovitosti, ale i obchodní podíly byly pořízeny za prostředky z bankovních účtů, na nichž 4. vedlejší účastník shromažďoval prostředky vylákané od podvedených investorů. Stěžovatelky navíc pomíjejí otázku, zda a za jakých podmínek by bylo možné k odškodnění využít obchodní podíl ve společnosti, která je v úpadku, s mnoha přihlášenými věřiteli, a jenž je ve vlastnictví odsouzené osoby. Ústavní soud shrnuje, že ani v této druhé námitce neporušily soudy ústavně zaručená práva stěžovatelek. 24. K ostatním námitkám: Z výše uvedeného dostatečně přesvědčivě plyne, že podmínky pro zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku byly splněny, a příslušná stížnostní námitka je tak zjevně neopodstatněná. 25. Argumentují-li stěžovatelky rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci č. j. 32 ICm 1158/2024, 13 VSOL 7/2025-107, pak je i tato námitka zjevně neopodstatněná. Závěr učiněný v intencích probíhajícího insolvenčního řízení není pro trestní soudy ani pro Ústavní soud závazný. Přiléhavý není podle Ústavního soudu příklad Vrchního soudu v Olomouci, kterým argumentují i stěžovatelky, týkající se zisku obchodního podílu ve společnosti ČEZ. Podle soudu a stěžovatelek, pokud by pachatel nakoupil značné množství akcií společnosti ČEZ, bylo by analogicky k posuzované věci možno zabrat např. elektrárny vybudované před desítkami let. Vrchní soud v Olomouci věc zjevně nahlížel jen prismatem zájmů insolvenčních věřitelů, nikoli poškozených v trestním řízení. V uvedeném příkladu by pochopitelně musely být zvažovány další zájmy, především veřejný zájem na fungování elektráren, možnost prodeje daných akcí apod. Řešení zvolené soudy v napadených rozhodnutích nezbavuje soudy povinnosti pečlivě hodnotit specifické okolnosti individuálních případů. Stejně jako v nynější věci trestní soudy dostatečně zvažovaly inkompatibilitu trestních a insolvenčních úprav. Jestliže trestní soudy, jak poukázáno výše, přijaly přiměřené, ústavně konformní řešení, které podrobně odůvodnily, není teze Vrchního soudu v Olomouci sama o sobě důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. 26. Co se týče stěžovatelkami odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud souhlasí s obecnými soudy, že nejsou k věci přiléhavá. Na tom nic nemění ani odkazy stěžovatelek na ustanovení insolvenčního zákona, podle nichž nemají v průběhu insolvenčního řízení vznikat nedobytné pohledávky. V této otázce jde znovu o kolizi zájmů v insolvenčním vs. trestním řízení, o jejich nesouladnost, která byla dostatečně vypořádána, jak bylo uvedeno výše. Ústavní soud odkazuje především na odůvodnění v bodu 66 rozsudku vrchního soudu. 27. Ústavní soud neshledal porušení základních práv či svobod stěžovatelek. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení § 265d odst. 1 trestního řádu sdílí právní osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu