Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti YBN CONSULT - Znalecký ústav s.r.o., sídlem Krakovská 583/9, Praha 1, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. dubna 2025 č. j. 6 As 270/2024-44, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2024 č. j. 10 A 77/2023-62, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka je znaleckou kanceláří. V řízení před Ústavním soudu rozporuje postup Ministerstva spravedlnosti a správních soudů, které ji shledaly vinnou z přestupku vypracování odborného posudku bez náležité odborné péče. Přestupkové řízení bylo zahájeno souběžně s probíhajícím civilním řízením, ve kterém byl ten samý posudek shledán přezkoumatelným. I. Vymezení věci 2. Stěžovatelka vykonávala svou činnost na základě oprávnění k výkonu znalecké činnosti podle zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech ("znalecký zákon"). Na základě zadání účastníka řízení vypracovala jako podklad pro civilní soudní řízení znalecký posudek nazvaný "Určení výše nájemného za m2 jednotlivých pozemků v k.ú. Dolní Chabry, Kobylisy a Ďáblice, a to pro období 1. 1. 2014 do 30. 9. 2016, kde se na pozemcích nachází stavby jiného vlastníka" ("znalecký posudek"). Úkolem stěžovatelky bylo stanovit nájem z konkretizovaných pozemků, na kterých jsou umístněné veřejně přístupné komunikace ve vlastnictví Hlavního města Prahy. 3. Ministerstvo spravedlnosti shledalo stěžovatelku vinnou ze spáchání přestupku nevykonání znalecké činnosti s odbornou péčí podle § 39 odst. 1 písm. b) znaleckého zákona. Konkrétně se ho stěžovatelka dopustila tím, že vypracovala znalecký posudek, který trpěl následujícímu vadami: a) stanovoval výši nájemného za pozemky podle regulace obsažené v cenových výměrech Ministerstva financí, avšak vycházel z maximální ceny, aniž by zohlednil cenotvorné faktory (např. umístění pozemku v obci či jeho vybavenost), přestože cenové výměry takové zohlednění vyžadovaly, b) stanovoval výši nájemného za pozemky rovněž na základě cenových map stavebních pozemků, ačkoli se na předmětné pozemky tyto cenové mapy nevztahovaly, neboť se na nich nacházela veřejně přístupná pozemní komunikace (rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 5. 2022 č. j. MSP-43/2021-OINS-SRZT/15). 4. Rozklad stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí ministr spravedlnosti zamítl a rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti potvrdil (rozhodnutí ze dne 17. 2. 2023 č. j. MSP-43/2022-ODKA-ROZ/4). II. Řízení před správními soudy 5. Stěžovatelka napadla rozhodnutí ministra spravedlnosti žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud ji zamítl jako nedůvodnou. Pojem postup s odbornou péčí vyložil tak, že vyžaduje, aby byl podaný znalecký posudek úplný, pravdivý a přezkoumatelný, přičemž znalec musí úplně a srozumitelně zachytit postup, kterým posudek zpracoval, včetně použitých metod a odůvodnění jejich použití. Znalecký posudek vypracovaný stěžovatelkou byl podle městského soudu neúplný a nepřezkoumatelný. Stěžovatelka v posudku nevysvětlila, proč u každého z pozemků uvedla jednak cenu podle cenového výměru, jednak také mnohonásobně vyšší cenu podle cenových map, které se ovšem na posuzované pozemky nevztahovaly. Městský soud neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že Ministerstvo spravedlnosti zasahovalo do nezávislosti civilních soudů rozhodujících ve sporu, v němž byl posuzovaný znalecký posudek předložen jako důkaz. 6. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou. Shledal, že ve věci stěžovatelky byla základem vytýkaného jednání neúplnost a nepřezkoumatelnost znaleckého posudku. Proto nelze považovat postup Ministerstva spravedlnosti, které nevyčkalo pravomocného výsledku civilního soudního řízení, za nezákonný III. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že správní soudy porušily její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny). Stěžovatelka vznáší tři stěžejní námitky. 8. Za prvé stěžovatelka upozorňuje na nepřímý vliv, kterým zasahuje Ministerstvo spravedlnosti do činnosti soudů. Zejména je podle stěžovatelky nežádoucí pokutování znalců v přestupkových řízeních vedených v časovém souběhu s paralelně probíhajícím civilním řízením, kde je znalecký posudek předložen jako důkaz. 9. Za druhé stěžovatelka poukazuje na odlišné posouzení toho samého znaleckého posudku ze strany správních a civilních soudů. Ministerstvo spravedlnosti a správní soudy nahlížely na znalecký posudek jako na neúplný a nepřezkoumatelný. Civilní soudy, zejména Městský soud v Praze, naproti tomu takovou "nekvalitu" téhož znaleckého posudku neshledaly. Tím byly ohroženy principy právního státu, podle nichž by jeden a tentýž dokument právního významu neměl být různými orgány veřejné moci hodnocen rozdílně. 10. Za třetí stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo být slyšena před orgány veřejné moci. Za celou dobu vedení přestupkového řízení se domáhala ústního jednání a v něm výslechu jednatele stěžovatelky Ing. Bedřicha Malého k objasnění metod, způsobu a případného dovysvětlení znaleckého posudku. Jednatel podle stěžovatelky nebyl v rámci celého řízení slyšen. IV. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. 12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 13. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. listopadu 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura]. 14. Stěžovatelka namítá, že správní soudy porušily svými rozhodnutími její právo na soudní ochranu ve spojení s jejím právem vlastnit majetek. Z ústavní stížnosti ani z přiložených podkladů nicméně nevyplývá, že by stěžovatelce byla tato práva odepřena. 15. Za prvé stěžovatelka namítá že přestupkové řízení nepřípustně ovlivňovalo probíhající spor v civilním řízení. Správní soudy již tuto námitku dostatečně vypořádaly. Vysvětlily, že znalecký zákon nezakazuje, aby běželo současně civilní řízení i přestupkové řízení proti znalci. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že správní orgány nevstupovaly do odborné diskuse o správném způsobu ocenění nájmu pozemků, ale pouze vytkly nedostatečné odůvodnění a matoucí použití cenových podkladů ve znaleckém posudku. Podle Nejvyššího správního soudu tak Ministerstvo spravedlnosti nepostupovalo nezákonně, když nečekalo na pravomocné skončení civilního soudního řízení, protože řešilo pouze neúplnost a nepřezkoumatelnost znaleckého posudku (body 30-32 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Na tomto posouzení neshledává Ústavní soud nic protiústavního. 16. Za druhé stěžovatelka rozporuje odlišné posouzení toho samého znaleckého posudku ze strany správních a civilních soudů. Správní soudy již v minulosti judikovaly, že samotná skutečnost, že soudy, které hodnotily znalecký posudek jako důkaz, tento znalecký posudek jako důkaz připustily a z jeho závěrů vycházely, nevylučuje spáchání přestupku podle § 25a odst. 1 písm. a) zákona o znalcích a tlumočnících. V takové situaci musí správní orgán náležitě zdůvodnit, proč znalecký posudek na rozdíl od soudů hodnotí odlišně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2024 sp. zn. 9 As 252/2023-51). 17. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že Ministerstvo spravedlnosti v nyní projednávané věci postupovalo přesně v intencích výše uvedených závěrů. Shledal, že řádně odůvodnilo vadu znaleckého posudku spočívající v jeho neúplnosti a nepřezkoumatelnosti (body 26-28 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ani druhá námitka stěžovatelky tak nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. 18. Konečně stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její právo být slyšena před orgánem veřejné moci. Je pravda, že rovněž na správní trestání (včetně nynější věci) dopadají záruky uvedené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. To však neznamená, že požadavky z Úmluvy vyplývající (včetně požadavku na ústní projednání věci) se uplatní vždy ve shodném rozsahu na jakoukoli "trestní" věc. V důsledku autonomního výkladu pojmu "trestní obvinění" je totiž třeba rozlišovat, zda ten či onen institut tradičně spadá do oblasti trestního práva (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 11. 2006, Jussila proti Finsku, č. 73053/01, § 43). 19. Právě na přestupky se trestní větev čl. 6 odst. 1 Úmluvy nepoužije v celé šíři. Není proto třeba, aby v rámci přestupkového řízení vždy proběhlo ústní jednání, pokud neexistují důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, který by vyžadoval provedení důkazů během ústního jednání, a pokud obviněný měl možnost se písemně vyjádřit ke všem důkazům. Požadavek ústního jednání je splněn i tehdy, pokud obviněný z přestupku má možnost se osobně hájit alespoň před správním soudem (z početné judikatury ESLP srov. k dopravním přestupkům např. rozhodnutí ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, č. 57655/08, část A-2-a.; shodně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016 č. j. 6 As 73/2016-40, body 13-15). 20. Ministerstvo spravedlnosti proto nemuselo nařídit ústní jednání jen proto, že o to požádala stěžovatelka. Stěžovatelka má ústavní právo na jednání před soudem, nikoli před správním orgánem (což se promítá do § 51 odst. 1 soudního řádu správního). Městský soud vypořádal tuto námitku stěžovatelky (body 78-81 napadeného rozsudku městského soudu) a v rámci nařízeného ústního jednání dal možnost se vyjádřit jednateli stěžovatelky panu Ing. Bedřichovi Malému. Ten pouze odkázal na argumentaci svého právního zástupce (bod 48 napadeného rozsudku městského soudu). 21. Ústavní soud žádné porušení stěžovatelových základních práv nezjistil. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu