Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Č., právně zastoupené JUDr. Pavlem Durišem, advokátem se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 850/7, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2025 č. j. 6 Tdo 714/2025-1459, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2025 č. j. 44 To 5/2025-1348 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. října 2024 č. j. 51 T 85/2022-1277, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. 2. Stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") uznána vinnou přečinem lichvy podle § 218 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustila zjednodušeně tím, že zneužila duševní poruchy poškozené ke svému obohacení, když na sebe převedla finanční prostředky poškozené v řádech stovek tisíc korun českých. Poškozená (dnes již zesnulá) udělila stěžovatelce generální plnou moc pro různá právní i jiná jednání. Stěžovatelka si nicméně, dle obvodního soudu, musela být vědoma mentálního deficitu poškozené, způsobeného těžkým onemocněním, a tedy i její nemožnosti disponovat se svým majetkem ve velkém rozsahu. Přesto stěžovatelka nechala poškozenou později podepsat stěžovatelce plnou moc, na jejímž základě si stěžovatelka na vlastní účet převedla v rámci výpovědi stavebního spoření poškozené cca 600 000 Kč. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelka i státní zástupce odvolání, o nichž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že ponechal nezměněný výrok o vině a sám rozhodl odlišně o trestu. Městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu nezbytném k objasnění skutkového stavu, na jehož základě poté rozhodoval. Neztotožnil se s námitkou stěžovatelky, že nebylo dostatečně prokázáno, že poškozená v rozhodné době trpěla smíšenou demencí těžkého stupně; dle názoru městského soudu totiž nebyla rozhodná přesná diagnóza, ale přítomnost výrazného kognitivního deficitu, kterého si stěžovatelka musela být vědoma. Stejně tak městský soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky ohledně možné manipulace s lékařskými zprávami, neboť žádná z možných skutečností v tomto směru neměla vliv na trestní odpovědnost stěžovatelky. Městský soud odmítl také námitky stěžovatelky, jimiž zpochybňovala věrohodnost svědkyně-lékařky poškozené. Konečně městský soud odmítl také námitky stěžovatelky směřující proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu a neprovedení některých jí navrhovaných důkazů. 4. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Neshledal v předcházejících rozhodnutích stěžovatelkou tvrzený rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Stejně tak Nejvyšší soud potvrdil závěry stran naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu s tím, že stěžovatelka v námitkách v tomto směru pouze prezentovala vlastní alternativní verzi hodnocení důkazů, přičemž pomíjela část skutkových zjištění. Závěrem Nejvyšší soud konstatoval, že v řízení nebyl porušen ústavní princip in dubio pro reo a zásada presumpce neviny, neboť zjištěný skutkový stav považoval za dostatečný a odůvodnění rozhodnutí za pečlivé. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že se soudy nedostatečně zabývaly subjektivní stránkou trestného činu, tj. že neměla úmysl zneužít rozumové slabosti poškozené a žila v přesvědčení, že svým jednáním pouze plní její vůli, což dokládá mimo jiné udělení plné moci poškozenou stěžovatelce a také sepsání závěti poškozenou ve prospěch stěžovatelky. Soudy pak nedostatečně hodnotily dlouhodobý vztah stěžovatelky s poškozenou i v kontextu opakovaného udělování plných mocí i sepsání závěti. Dále pak měly soudy opakovaně pomíjet klíčové námitky stěžovatelky a bagatelizovat obhajobu v její neprospěch. Soudy pak pochybily, když v rozporu se zásadou presumpce neviny hodnotily nemožnost ověření skutečné vůle poškozené převést na stěžovatelku veškerý majetek v neprospěch stěžovatelky. Konečně, Nejvyšší soud se dle stěžovatelky nedostatečně zabýval jejími dovolacími námitkami a dovolání nesprávně odmítl. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). 8. Napadená rozhodnutí obstojí ve světle ústavních požadavků na kvalitu odůvodnění. Obecné soudy se věcí zabývaly s dostatečnou pečlivostí, provedly náležitě dokazování a důkazy hodnotily v souladu s principy fair procesu. Řízení nebylo stiženo prvky svévole nebo libovůle, ani nedošlo k extrémnímu rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a učiněnými právními závěry. Odůvodnění jsou konzistentní a logicky soudržná; jednoznačně z nich vyplývají závěry o vině stěžovatelky. 9. Současně stěžovatelka nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci; omezuje se toliko na opakování již několikrát uplatněných a vypořádaných námitek. Tyto však směřují výlučně do oblasti zjištění skutkového stavu, hodnocení důkazů nebo právního hodnocení na úrovni běžné zákonnosti. Se všemi připomínkami, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje, se již několikrát vypořádaly obecné soudy a Ústavní soud k nim tedy nemá čeho dodat. Podání stěžovatelky je tak pouze opakováním její obhajoby před obecnými soudy, aniž by tyto námitky propojila s tvrzeným porušením základních práv. Subjektivní a objektivní stránkou projednávaného trestného činu se Nejvyšší soud dostatečně zabýval v napadeném usnesení v bodech 29-32. Skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů (i v kontextu vztahu stěžovatelky a poškozené) se Nejvyšší soud zabývá v bodech 25-27. Námitky porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud vypořádal v dostatečné míře v bodech 33-35. Ústavní soud proto na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odkazuje. 10. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu