Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) obce Troubsko, se sídlem Zámecká 8, Troubsko, 2) obce Skalička, se sídlem Skalička 10, Tišnov, 3) obce Všechovice, se sídlem Všechovice 32, Tišnov, 4) Ing. Libora Doláka, 5) Jany Pálkové, 6) Jany Pickové, 7) Dany Vonkové, 8) RNDr. Karla Tafta, MBA, 9) Patrika Krejčího, 10) JUDr. Zdeňka Jobánka, 11) Ing. Květoslava Pazourka, 12) Hany Bořecké a 13) Spolku Občané za ochranu kvality bydlení v Brně-Bosonohách z. s., se sídlem Hoštická 95, Brno-Bosonohy, všech právně zastoupených Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 382/2021-208 ze dne 22. 4. 2025 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 67 A 6/2021-133 ze dne 26. 10. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo nám. 449/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 6. 2025 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, a to konkrétně právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny a právo vlastnit majetek zaručený čl. 11 Listiny. Obce, tj. stěžovatelé 1) - 3), pak tvrdí, že jejich stížnost má být považována za stížnost komunální, a tvrdí v této souvislosti, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na samosprávu. 2. Stěžovatelé se v řízení před krajským soudem spolu s dalšími navrhovateli domáhali částečného zrušení opatření obecné povahy "Aktualizace č. 1 Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje (dále i jen "AZÚR JMK"), vydaného zastupitelstvem Jihomoravského kraje dne 17. 9. 2020 usnesením č. 2835/20/Z33, a to v částech: * vymezujících koridory DS40 "I/43 Troubsko (D1) - Kuřim", DS41 "I/43 Kuřim - Lysice", DS45 "Kuřim, jižní obchvat" a DS46 "Silnice I/43h Česká - Lipůvka, úprava s odstraněním bodových závad", * vymezujících změnu koridoru DS10 "D1 Kývalka - Slatina, zkapacitnění včetně přestavby mimoúrovňových křižovatek a souvisejících staveb" v rozsahu vymezení odpočívky Troubsko, * rušících územní rezervy RDS01 "D43 Troubsko/Ostrovačice (D1) - Kuřim" (v částech RDS01-C + alternativy RDS01-C/Z a RDS01-C/J Varianta "Optimalizovaná MŽP"), RDS34 "D43 Kuřim - Lysice" (v části RDS34-B Varianta "Optimalizovaná MŽP"), RDS36 "Kuřim, severní obchvat (nekategorizovaná)", RDS13 "I/43 Česká - Kuřim, zkapacitnění". 3. Proti AZÚR JMK uplatňovali stěžovatelé celou řadu - z podstatné části vzájemně propojených - námitek, jež jsou v napadených rozhodnutích podrobně rekapitulovány (srov. např. rekapitulaci provedenou v bodech 2-26 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). 4. Klíčovou meritorní námitkou stěžovatelů bylo tvrzené pochybení vedlejšího účastníka spočívající v tom, že přistoupil k podrobnému prověření pouze dílčích variant Bystrcké, resp. Německé stopy komunikace 43 a jižního obchvatu Kuřimi, aniž by podrobil důslednému posouzení také tzv. "Optimalizovanou variantu". Tato varianta dle stěžovatelů byla rozumnou variantou k přijatému řešení, a proto měla být ve smyslu relevantní právní úpravy projednána a vzata v úvahu. K této hlavní námitce se pak vztahovala řada námitek dílčích (často procesní povahy), jež hlavní námitku doplňovaly a rozvíjely. 5. Krajský soud se s argumenty stěžovatelů neztotožnil a napadeným rozsudkem jejich návrh zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost, i ta však byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé ve své velmi obsáhlé ústavní stížnosti uplatňují proti napadeným rozhodnutím řadu námitek. 7. V prvé řadě se jedná o námitky procesního charakteru. Hned dvěma pochybeními Nejvyššího správního soudu podle nich došlo k porušení jejich práva na zákonného soudce. Za takové pochybení považují stěžovatelé zejména nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie Nejvyšším správním soudem jako soudem poslední instance. Stěžovatelé v průběhu celého řízení zdůrazňovali, že z článku 5 odst. 1 Směrnice EP a Rady 2001/42/ES [dále i jen "směrnice SEA"; strategické posuzování vlivů na životní prostředí (Strategic Environmental Assessment) bude dále označováno i jako "SEA"], stejně jako z § 19 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), vyplývala povinnost v rámci vyhodnocení SEA identifikovat jako rozumnou i tzv. Optimalizovanou variantu komunikace 43 a variantu severního obchvatu Kuřimi. Na základě toho měly tyto varianty být popsány a posouzeny jejich možné významné vlivy na životní prostředí. 8. To, které varianty mají být vyhodnoceny jako rozumné, je dle stěžovatelů otázkou výkladu unijního práva. Ve vztahu k pojmu "rozumné varianty" ve smyslu čl. 5 odst. 1 směrnice SEA pak podle nich existovaly relevantní výkladové pochybnosti. Tyto otázky byly zároveň významné pro rozhodnutí věci. Rovněž neexistuje judikatura SDEU, na jejímž základě by NSS mohl bez položení předběžné otázky (otázek) rozhodnout. Nejvyšší správní soud proto podle stěžovatelů postupoval svévolně, když se na Soudní dvůr Evropské Unie neobrátil se žádnou z předběžných otázek, které stěžovatelé navrhli, ani nezformuloval vlastní. 9. Další problém spatřují stěžovatelé v tom, že v jejich věci i věci obdobné (projednávané jiným senátem Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 As 86/2022) byly vydány takřka totožné rozsudky. Tyto rozsudky stěžovatelé porovnali a zjistili, že je možné konstatovat podstatnou shodu ve více než 80 % textu porovnávaných částí odůvodnění obou rozsudků. Shodnost textu dvou rozsudků téhož soudu v částech týkajících se věcně obdobných námitek, které vydaly ve stejný den dva různé senáty NSS, podle nich vede k závěru, že věc nebyla posouzena ústavně konformním způsobem, zejména v souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny, zakotvujícím právo na zákonného soudce. Stěžovatelé mají za zjevné, že za takové situace soudci minimálně jednoho z těchto senátů nerozhodovali nestranně bez nepřípustných vnějších vlivů. Nebo dokonce, a to považují stěžovatelé za pravděpodobnější, nerozhodoval takto nestranně ani jeden ze senátů. 10. Vedle těchto námitek procesního charakteru se stěžovatelé věnují i samotnému meritornímu posouzení věci obecnými soudy obou stupňů. Vedle porušení specifických základních práv (srov. níže) však stěžovatelé tvrdí i to, že rozsudky krajského soudu i Nejvyššího správního soudu jsou nepřezkoumatelné. 11. Krajský soud se podle stěžovatelů nezabýval řadou dílčích námitek a argumentů, obsažených v návrhu za zrušení částí AZÚR JMK. Stěžovatelé konstatovali, že jsou si vědomi ustálené judikatury, podle níž tato skutečnost sama o sobě nezpůsobuje nezákonnost rozsudku krajského soudu, neboť není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. V jednotlivých bodech doplnění kasační stížnosti však stěžovatelé konkrétně argumentovali, proč i při zohlednění tohoto východiska zakládá nevypořádání řady jejich konkrétních návrhových námitek nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Toto své obecnější tvrzení stěžovatelé v ústavní stížnosti konkretizují odkazem na celou řadu námitek, resp. návrhů, s nimiž se se na soudy obou stupňů obraceli. 12. Pokud jde o porušení specifických ústavně zaručených základních práv, tvrdí stěžovatelé následující. V důsledku realizace koncepce rozvoje silniční infrastruktury, vymezené v AZÚR JMK, by v případě stěžovatelů 4) - 12) (tj. fyzických osob) do blízkosti jimi vlastněných nemovitostí a v případě stěžovatele 13) (tj. spolku) do území, na něž se vztahuje jeho místní působnost, byla přivedena další tranzitní dálková doprava. Stěžovatelé tak budou vystaveni zvýšeným hodnotám hluku a znečištění ovzduší. To je nutno považovat za zásah do jejich základního práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny, jakož i do vlastnického práva k jejich nemovitostem, chráněného čl. 11 Listiny. V důsledku napadených rozsudků budou stěžovatelé nuceni strpět podstatnou změnu prostředí v místě, kde žijí, neboť po přivedení intenzivní dopravy do těsné blízkosti jejich domovů budou vystaveni veškerým negativním vlivům této dopravy. Ústavní soud přitom v nálezu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 4/18, označil za projev práva na příznivé životní prostředí také pohodu bydlení (resp. kvalitu prostředí). Zásah do základního práva na ochranu vlastnictví dovozují stěžovatelé 4) - 12) rovněž ze skutečnosti, že nemovitosti v jejich vlastnictví významně ztratí na své hodnotě, bude-li v jejich bezprostředním okolí životní prostředí takto negativně zasaženo. 13. Konečně stěžovatelé namítají, že ve vztahu ke stěžovatelům 1), 2) a 3), tj. obcím, došlo k porušení jejich práva na samosprávu. Z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 178/15 vyplývá, že právo na samosprávu obce může být vydáním zásad územního rozvoje porušeno mimo jiné tehdy, pokud kraj "vztahy v území reguluje takovým způsobem, že podstatná část území obce již nemůže být smysluplně regulována na úrovni územního plánu a z tohoto pohledu je samosprávě obce odňata". Stěžovatelé v návrhu na zrušení AZÚR JMK v tomto smyslu uvedli, že jsou dotčeni a zkráceni na svém právu na samosprávu vymezením koridoru komunikace 43 v jeho Bystrcké (Německé) variantě, resp. dále vymezením koridoru dálnice DS10 - "Dl". Vymezením uvedených koridorů na území obce nebo v jeho těsné blízkosti byla těmto stěžovatelům výrazně ztížena možnost rozhodovat o budoucí koncepci svého území (a tím i možnost chránit své území), což je jedním ze základních aspektů práva na samosprávu. 14. V této souvislosti stěžovatelé opakují, že klíčovým problémem je vymezení koridorů komunikace 43 a obchvatu bez vyhodnocení "rozumných variant" těchto záměrů ve vyhodnocení SEA. Tato nezákonnost úzce souvisí s rovněž nezákonným postupem pořizovatele AZÚR JMK, který na základě územní studie, tedy nezávazného dokumentu, který není určen k jakémukoli rozhodování, rozhodl o tom, že v zadání AZÚR JMK byla zahrnuta pouze jedna Bystrcká (Německá) varianta komunikace 43, tedy průtah města Brna a průtah prakticky spojeným zastavěným území obcí Drásov a Malhostovice, ve spojení s jižním obchvatem Kuřimi v těsné blízkosti tamní rozsáhlé nové obytné výstavby. Krajský soud i Nejvyšší správní soud tento nezákonný postup akceptovaly, ačkoliv proti němu směřovaly návrhové i kasační námitky. Zároveň konstatovaly, že obsah územní studie jako nezávazného dokumentu a metody použité pro její pořízení nemohou přezkoumávat. Navíc krajský soud ani Nejvyšší správní soud neprovedly důkaz výsledným zněním územní studie, která nebyla obsažena ani ve správním spisu. Soudy tak své závěry založily na nepřezkoumatelném a nezávazném podkladu, se kterým se ani neseznámily. III. Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti 15. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla v prvé řadě podána včas, a to osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými. Specificky se v tomto ohledu Ústavní soud zabýval otázkou aktivní legitimace stěžovatelů 1), 2) a 3), tedy obcí, které svou ústavní stížnost formulovali primárně jako stížnost komunální ve smyslu § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. 16. Stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25 ze dne 17. 12. 2025 (č. 21/2026 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že k ochraně práva na samosprávu slouží řízení o komunální ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Právo na samosprávu není základním právem nebo svobodou ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Zároveň zdůraznil, že aktivní legitimaci k podání komunální stížnosti má pouze zastupitelstvo obce či kraje. Podmínkou pro posouzení takové stížnosti je doložení, že zastupitelstvo v zákonem stanovené lhůtě usnesením projevilo vůli komunální stížnost podat. Ústavní soud zvažoval, zda za tohoto stavu vyzývat stěžovatele 1), 2) a 3) k doložení splnění takové podmínky - resp. zda v případě jejího nesplnění odmítnout návrh v tomto rozsahu podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. 17. Ústavní soud v tomto rozsahu následuje přístup, který již zvolil v obdobné věci v usnesení sp. zn. II. ÚS 3313/25. Ústavní soud v tomto usnesení ovšem akceptoval, že citovaným stanoviskem byla překonána jeho dřívější judikatura, z níž bylo možné dovodit, že lze projednat i ústavní stížnost obce, přestože návrh nepodalo její zastupitelstvo, respektive podání komunální ústavní stížnosti nebylo doloženo projevem vůle zastupitelstva (nálezy sp. zn. II. ÚS 2200/15 ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 709/19 ze dne 12. 5. 2020 či sp. zn. IV. ÚS 938/22 ze dne 18. 8. 2023). V nynější věci stěžovatelé nedokládají, že zastupitelstvo projevilo vůli podat komunální ústavní stížnost (jsou doloženy plné moci podepsané starosty obcí). Při uplatnění stanoviska by tedy nebylo možné nynější ústavní stížnost projednat, a to ani jako obecnou ústavní stížnost, protože územní samosprávný celek vystupující skrze své orgány ve vrchnostenském postavení podle tohoto stanoviska není způsobilý být nositelem základních práv a svobod, což je zde předpokladem oprávněnosti navrhovatele. 18. Ústavní soud si je vědom, že i ve své judikatuře vychází z tzv. incidentní retrospektivity jako obecného principu časových účinků změny judikatury, tedy že nový právní názor má být aplikován také na všechna již běžící řízení. Za určitých okolností však může retrospektivní působení změny v ustálené judikatuře působit - vzhledem k legitimnímu očekávání adresátů právních norem v trvající aplikaci staré judikatury - příliš tvrdě; proto je třeba zvažovat určité omezení retrospektivního působení (bod 25 nálezu sp. zn. IV. ÚS 3500/18 ze dne 10. 12. 2019). V kontextu posuzování výjimek z tzv. incidentní retrospektivity klade judikatura Ústavního soudu přísnější požadavky na změnu právního názoru ohledně práva na přístup k soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. 12. 2013 či též bod 41 nálezu citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 3500/18). Každopádně se vyžaduje zvažování vzájemně působících zájmů. 19. Uplatnění incidentní retrospektivity Ústavní soud v nynější věci považuje za nepřiměřeně tvrdé. Nový právní názor se týká přístupu k Ústavnímu soudu. Nynější stěžovatelé 1), 2) a 3) podali ústavní stížnost ještě v době, kdy se mohl spolehnout na závaznost uvedených, nyní však již překonaných nálezů. Stěžovatelé prakticky neměli a nadále nemají možnost novému právnímu názoru přizpůsobit svoji procesní aktivitu, jak dosavadní judikatura umožňovala: požadavek doložení, že zastupitelstvo v zákonem stanovené lhůtě projevilo vůli komunální stížnost podat, nemůže být ex post odstraněn, pokud zastupitelstvo v této lhůtě o takové věci nejednalo. Ústavní soud rovněž zohlednil, že nový právní názor komplexněji řeší otázku, ke které se poměrně jednoznačně vyjádřil nález sp. zn. IV. ÚS 938/22 ve svém bodu 18. Stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25 se pak výslovně překonává právní názor obsažený již v nálezu sp. zn. I. ÚS 178/15 ze dne 8. 11. 2018, jakož i nálezech dalších. Nový právní názor tedy lze považovat za poměrně významný judikaturní obrat, nikoli korekci ojedinělého excesu. 20. Stěžovatelé 1), 2) a 3) se tedy mohli spolehnout na dobrodiní vyplývající z nálezové judikatury Ústavního soudu, a proto by bylo odmítnutí jeho ústavní stížnosti bez dalšího z procesních důvodů nepřiměřeně tvrdé. Proto Ústavní soud shledal, že se v této věci z hlediska časových účinků stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25 neuplatní: za vhodné lze považovat tzv. prospektivní působení nového právního názoru, které povaze nyní projednávané věci odpovídá lépe. Ústavní soud tak nynější věc projedná jako kombinovanou komunální a obecnou ústavní stížnost, jak připouštěla dosavadní judikatura. Opačně by postupoval až tehdy, pokud by lhůta k podání ústavní (komunální) stížnosti uplynula až po zveřejnění stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 62/25. 21. Kromě již uvedeného Ústavní soudu konstatuje, že je k projednání takto pojaté ústavní stížnosti příslušný a zároveň se jedná o návrh přípustný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 22. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 23. Odůvodnění, z něhož plyne, proč Ústavní soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, je rozdělenou do tří částí. Nejprve se Ústavní soud zabývá námitkami vztahujícími se k tvrzenému porušení práva na zákonného soudce, které by (pokud by byly důvodné) mohly vést Ústavní soud ke zrušení napadených rozhodnutí bez přezkumu merita věci. 24. V následující části se pak Ústavní soud věnuje námitkám meritorním, tj. námitkám stran porušení substantivních základních práv stěžovatelů samotným právním posouzením věci obecnými soudy. V této části Ústavní soud reflektuje i námitku nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Jak totiž podrobněji vysvětlí níže, problém řádného vypořádání žalobních či kasačních námitek se v projednávané věci podstatně překrývá se samotným právním posouzením věci a jeho ústavní konformitou. 25. Konečně v třetí části se Ústavní soud věnuje specificky tvrzenému porušení práva na samosprávu stěžovatelů 1), 2) a 3). Byť se podstata námitek - na rozdíl od jejich rámování - i v tomto rozsahu téměř zcela překrývá s námitkami uplatněnými ostatními stěžovateli, musí Ústavní soud s ohledem na některé odlišnosti obou typů ústavní stížnosti věnovat zvláštní pozornost i komunálnímu rozměru věci. IV. a) K tvrzenému porušení práva na zákonného soudce a dalším specificky procesním námitkám 26. Jak plyne ze shora provedené rekapitulace, stěžovatelé uplatnili vedle námitek meritorních i několik námitek čistě procesního charakteru. Týkaly se tvrzeného porušení práva na zákonného soudce zaručeného čl. 38 odst. 1 Listiny, a to jednak v důsledku nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie a dále tím, že nyní napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu byl ve značném rozsahu shodný či téměř shodný s rozsudkem vydaným v obdobné věci jiným senátem. 27. Pokud jde o námitku směřující proti nepoložení předběžné otázky, konstatuje Ústavní soud následující. Přestože institut předběžné otázky spadá zejména pod oblast unijního práva, může její nepoložení za určitých okolností vést i k porušení ústavně garantovaného práva na zákonného soudce (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2504/10 ze dne 11. září 2012). Zcela klíčové přitom je, že porušením ústavně zaručených práv není každé nepoložení předběžné otázky, které je v rozporu s unijním právem, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení při takovém rozhodování. 28. Podle judikatury Ústavního soudu lze jednání soudu považovat za takové kvalifikované pochybení (libovůli), jestliže 1) rozhodující soud posledního stupně měl sám pochybnosti ohledně správného výkladu unijního práva, přesto však předběžnou otázku nepoložil; 2) rozhodující soud se úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky Soudním dvorem, aniž by zahájil řízení o předběžné otázce; nebo 3) v situaci, kdy neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývá celou problematiku, a soud překročil míru svého uvážení a vyložil unijní právo bez položení předběžné otázky, ačkoli bylo třeba jednoznačně upřednostnit jiný názor na výklad či platnost unijního práva (takto viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1675/23 ze dne 19. září 2023 nebo II. ÚS 1854/20 ze dne 18. října 2021 a další rozhodnutí, na něž tyto nálezy odkazují). 29. Žádná z naznačených situací přitom v projednávané věci nenastala. Stěžovatelé sice tvrdí, že z usnesení Nejvyššího správního soudu o přerušení řízení o kasační stížnosti ze dne 30. 3. 2023, č.j. 5 As 382/2021-164, je zřejmé, že Nejvyšší správní soud měl sám pochybnosti ohledně správného výkladu komunitárního práva, neboť považoval za potřebné vyčkat se svým rozhodnutím na případné zodpovězení otázky týkající se výkladu čl. 5 odst. 1 směrnice SEA položené soudem jiného členského státu EU. Tak tomu ale zjevně není. Z odůvodnění napadeného rozsudku zřetelně plyne, že Nejvyšší správní soud sám pochybnosti o výkladu unijního práva neměl (sám ostatně v napadeném rozsudku zdůrazňuje, že takto k výkladu čl. 5 odst. 1 směrnice SEA přistupuje již od roku 2012). Z usnesení o přerušení řízení naopak neplyne, že by si Nejvyšší správní soud skutečně osvojil pochybnosti stěžovatelů o výkladu čl. 5 odst. 1 směrnice SEA. Spíše se jako logické vysvětlení (i s ohledem na jeho další postup a shora zmíněný argument o existenci ustálené judikatury NSS) jeví, že Nejvyšší správní soud řízení přerušil spíše "z opatrnosti", neboť přirozeně nemohl s naprostou jistotu vyloučit, jak Soudní dvůr na položenou otázku odpoví. 30. S ohledem na uvedené by mohlo připadat v úvahu toliko pochybení uvedené pod číslem 3). Nejvyšší správní soud totiž zjevně pochybnosti o správném výkladu unijního práva neměl a ve věci též neexistovala relevantní judikatura Soudního dvora, od níž by se mohl Nejvyšší správní soud (natož pak úmyslně) odchýlit. Zbývá proto posoudit, zda lze konstatovat, že Nejvyšší správní soud "překročil míru svého uvážení a vyložil unijní právo bez položení předběžné otázky, ačkoli bylo třeba jednoznačně upřednostnit jiný názor na výklad či platnost unijního práva". Ani tato situace podle názoru Ústavního soudu nenastala. 31. Nejvyšší správní soud se (ne)položení předběžné otázky věnoval a svůj postup řádně vysvětlil. Stěžovatelé navíc nepředkládají jiný výklad unijního práva, který by bylo "třeba jednoznačně upřednostnit", a ani sám Ústavní soud nemá za to, že by takový výklad existoval. 32. Nejvyšší správní soud konstatoval, že sám neshledal důvod položit předběžnou otázku, jak je třeba vykládat pojem rozumné varianty (reasonable alternative) podle čl. 5 odst. 1 směrnice SEA, neboť má za to, že směrnice SEA způsob samotného výběru náhradních rozumných řešení neupravuje. Odkázal přitom na skutečnost, že takto k věci přistupuje ustáleně, a to již v rozsudku ze dne 21. 6. 2012 č. j. 1 Ao 7/2011-526, ale i v navazující judikatuře. Směrnice podle Nejvyššího správního soudu pouze rámuje uvážení při jejich výběru cíli ochrany životního prostředí, což je zjevné a jednoznačné, plynoucí i z cílů a smyslu směrnice SEA. Nejvyšší správní soud materiálně považoval věc v tomto rozsahu za acte claire. Zdůraznil, že ze samotného slovního významu pojmu užitého směrnicí SEA se podává, že rozumnou variantou nemůže být každá v úvahu hypoteticky přicházející varianta, protože tím by bylo popřeno výslovné kritérium rozumnosti takové varianty (jehož účelem je množinu možných variant zúžit na ty, které jsou "rozumné"). Pokud jde o uplatnění obecných kritérií na konkrétní skutkový stav, přihlédl Nejvyšší správní soud i k tomu, že zohlednění právních názorů Soudního dvora EU v konkrétních skutkových okolnostech náleží předkládajícímu soudu. Nemělo by tudíž podle jeho názoru smysl (resp. bylo by nadbytečné) ptát se na uplatnění kritéria rozumnosti v konkrétním skutkovém kontextu. 33. Takové odůvodnění považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Jde o racionální a přesvědčivé úvahy, a nikoliv o projev libovůle. Ústavní soud ovšem - jak již shora zdůraznil - nehodnotí správnost takových úvah v kontextu unijního práva. Konstatuje pouze, že odpovídají kritériím pro posouzení zásahu do práva na zákonného soudce nepoložením předběžné otázky, jež plynou z judikatury Ústavního soudu. 34. Dále se Ústavní soud zabýval námitkou, podle níž došlo k porušení práva na zákonného soudce tím, že ve dvou - skutkově téměř totožných, avšak procesně přesto samostatných - věcech byly dvěma různými senáty Nejvyššího správního soudu vydány rozsudky, které se v mnoha částech shodovaly buď téměř, nebo i zcela. 35. Stěžovatelé v této souvislosti tvrdí, že pokud dva různé senáty téhož soudu rozhodnou ve stejný den textově totožnými rozsudky, je zjevné, že soudci minimálně jednoho z těchto senátů nerozhodovali nestranně bez nepřípustných vnějších vlivů. Soudci obou senátů totiž buď vzájemně své rozhodnutí koordinovali, nebo rozhodnutí jednoho tělesa bylo druhým tělesem pasivně převzato. Obě varianty však považují za ústavně nepřijatelné. 36. Ústavní soud této námitce nemůže přitakat. I když je velmi pravděpodobné, že nastala jedna z variant, kterou stěžovatelé zmiňují (ať již vzájemná koordinace či přijetí "pilotního" rozhodnutí, které potom do jisté míry převezme těleso druhé), jejich námitka se s obsahem práva na zákonného soudce zcela míjí. Obsahem práva na zákonného soudce je podle ustálené judikatury Ústavního soudu nejen to, že pravidla příslušnosti soudů musejí být stanovena transparentně a předem zákonem, nýbrž i to, že přidělování a přerozdělování věcí jednotlivým soudcům musí probíhat na základě předem stanovených, přezkoumatelných a ústavně souladných (libovůli vylučujících) pravidel, podle nichž mohou účastníci řízení (a případně nadřízený soud) zpětně ověřit zákonnost rozhodujícího soudce (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3011/20 ze dne 31. 8. 2021 s obsáhlým přehledem relevantní judikatury). 37. Z čl. 38 odst. 1 Listiny (právo na zákonného soudce), ani z čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na projednání věci nestranným a nezávislým soudem) však neplyne právo na to, aby "zákonný soudce" nekonzultoval věc s jinými soudci v rámci soudu či s nimi nekoordinoval své rozhodování. To ovšem platí potud, pokud je výsledek řízení skutečně projevem nezávislého, nestranného a spravedlivého výkladu práva "zákonným soudcem" podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí. Ústavní soud ovšem nemá důvod pochybovat o tom, že jak rozhodnutí senátu 2 As, tak rozhodnutí senátu 5 As bylo výsledkem upřímného přesvědčení jejich členů o správném výkladu práva, že jejich členové rozhodovali nezávisle a nestranně a že spolupráce mezi nimi (reflektovaná v totožných částech odůvodnění) neovlivnila výsledek řízení. 38. Pokud dvě rozhodující tělesa v rámci při vzájemné konzultaci rozhodovací činnosti v obdobných věcech (či dokonce její koordinaci) zjistí, že mají stejný právní názor a jejich rozhodnutí směřují ke stejnému výsledku, neexistuje žádná ústavní překážka, která by bránila tomu, aby jedno těleso převzalo formulaci argumentů od tělesa druhého či aby je obě tělesa formulovala ve vzájemné spolupráci. Jde naopak o postup, který reflektuje zájem na rozhodování v souladu s principem rovnosti před zákonem (v obdobných věcech má být rozhodováno obdobně, ve stejných stejně). Právní úprava by ovšem mohla stanovit konkrétnější postup při takové koordinaci (např. institut "pilotního rozsudku"), avšak ani při absenci zákonné úpravy nejsou neformální postupy směřující k podobnému cíli protiústavní. IV. b) K meritorním námitkám stěžovatelů 4) - 13) 39. Hlavní námitkou stěžovatelů (jejíž různé varianty, obměny a extenze se vinou celým velmi rozsáhlým návrhem stěžovatelů) je to, že tzv. Optimalizovaná varianta komunikace 43 a varianta severního obchvatu Kuřimi nebyly vyhodnoceny jako "rozumné varianty" kapacitního silničního spojení dálnic D 35 a Dl na území Jihomoravského kraje. Jsou přesvědčeni, že se o rozumnou variantu jednalo, což podpořili řadou odborných podkladů, které jejich tvrzení dokládaly (jak z dopravního, tak z environmentálního hlediska). Zároveň stěžovatelé předloženými odbornými podklady zpochybňovali správnost a objektivitu hodnocení vlivů Bystrcké (Německé) varianty komunikace 43 a jižního obchvatu Kuřimi na životní prostředí ve vyhodnocení SEA a rovněž předpokládanou dopravní účinnost těchto komunikací. Kritizují v tomto kontextu i to, jakým způsobem se vedlejší účastník a posléze i soudy obou stupňů opírali o územní studii. 40. Této základní námitce přisuzují stěžovatelé ústavní rozměr dvěma způsoby. Na jednu stranu tvrdí, že takový postup porušuje jejich substantivní ústavně zaručená práva (zejména právo vlastnit majetek a právo na příznivé životní prostředí). Jak totiž podrobněji rozvádějí v návrhu, zvolená varianta bude mít nepříznivý dopad jednak na životní prostředí v místě, kde žijí (zvýšená úroveň dopravy a s tím související imise), avšak i na hodnotu jejich nemovitostí. 41. Zároveň ale brojí proti způsobu, jakým se napadená rozhodnutí s touto námitkou a na ni navázanými námitkami dílčími vypořádala. Obecné soudy obou stupňů totiž podle stěžovatelů porušily jejich právo na spravedlivý proces, neboť jde o rozhodnutí nepřezkoumatelná. Tyto námitky jsou v podání stěžovatelů podstatně propojeny, a proto se jim Ústavní soud věnuje ve vzájemné souvislosti. 42. Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti napadených rozsudků Ústavní soud konstatuje, že právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že budou mít přístup k soudu, který jejich věc posoudí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Nelze navíc přehlédnout tu skutečnost, že návrhy stěžovatelů byly v některých pasážích nepřehledné, námitky se v různých obměnách opakovaly, mezi variantami námitek nebyla naznačena jasná myšlenková struktura apod. (Ústavní soud se po prostudování spisu v tomto ohledu ztotožňuje s hodnocením provedeným Nejvyšším správním soudem v bodu 78 napadeného rozsudku, do určité míry však lze tyto výhrady mít i k návrhům před soudem krajským). Zvláště za této situace pak platí, že správní soudy nemusí nutně vypořádávat každý dílčí argument uvedený v žalobě či kasační stížnosti, nýbrž obsah a smysl žalobní argumentace (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014 č. j. 7 As 126/2013-19). Tato praxe byla aprobována i Ústavním soudem, který uvedl že, "není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná" (nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009). 43. Ústavní soud se navíc zcela ztotožňuje s tím, jak Nejvyšší správní soud chápe roli soudů při přezkumu zásad územního rozvoje - což ovšem platí specificky i pro zvažování variant pro koridory dopravních komunikací. Jak Nejvyšší správní soud zdůraznil (bod 171 napadeného rozsudku), v procesu územního plánování dochází k vážení řady zájmů soukromých i veřejných a výsledkem pak musí být rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými při zachování právem předvídané proporcionality a ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy. Obecné rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území při zachování výše zmíněných zásad je politickou diskrecí konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu konkrétního územního celku. Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci. Úlohou soudu je bránit jednotlivce před excesy v územním plánování, nikoliv územní plány dotvářet či věcně regulovat. Úkolem obecných soudů bylo rozhodnout, zda si vedlejší účastník nepočínal zjevně svévolně či diskriminačně, zda úkoly a cíle, které prostřednictvím AZÚR JMK naplňuje, jsou legitimní a zákonné, a zda v případě omezení práv těch osob, jež s řešením nesouhlasí a jež na svých právech vskutku omezovány jsou, jde o omezení v nezbytně nutné míře vedoucí rozumně k zamýšlenému cíli, přičemž je - s ohledem na důvody, které k přijetí AZÚR JMK vedly - uskutečněno nejšetrnějším možným způsobem. 44. Na druhou stranu nikoliv každé dílčí pochybení či nesprávnost musí vést ke zrušení opatření obecné povahy správními soudy. Sám Nejvyšší správní soud konstatoval, že v procesu přijetí aktualizace ZÚR JMK mohlo zcela jistě dojít k některým pochybením či dílčím nesprávnostem, nicméně neshledal žádné pochybení či nezákonnost v intenzitě, která by vyžadovala zásahu soudu. Reflektoval přitom, že při přijímání zásad územního rozvoje se uplatňují postupy právní a odborné, přičemž konečnou fázi lze označit za politickou, neboť jsou schvalovány zastupitelstvem kraje, které svým projevem vůle předurčuje podobu kraje jako územně samosprávného celku. Respektování práva na samosprávu jistě neznamená, že soud má akceptovat nezákonné zásahy, na druhé straně tato nezákonnost musí být významná. 45. Ústavní soud tímto prismatem zhodnotil rozhodování obou obecných soudů a dospěl k závěru, že jejich rozhodnutí naznačeným kritériím beze zbytku vyhovují. Rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují ucelený argumentační systém, který tváří v tvář námitkám stěžovatelů obstojí, a přesvědčivě odůvodňují závěr, že jejich návrh na zrušení AZÚR JMK měl být zamítnut. Argumentace krajského soudu i Nejvyššího správního soudu byla mimořádně podrobná (v obou případech jde o strukturovanou argumentaci na vyšší desítky tiskových stran), přehledně strukturovaná a přesvědčivá. 46. Specificky Ústavní soud vyzdvihuje, že klíčové otázce zhodnocení variant (zvolená "Německá" varianta oproti tzv. Optimalizované variantě) se krajský soud věnoval ve značném rozsahu a na konkrétní námitky stěžovatelů odpovídajícím způsobem reagoval. Uvedl, že pro výsledek řízení je podstatné, zda výběr Bystrcké či Německé varianty (obecně též známé pod názvem "Hitlerova dálnice") byl proveden transparentním způsobem, zda se tak stalo z legitimního důvodu, zda se tak stalo na základě řádné diskuse a zda dílčí úkony při výběru konkrétní varianty jsou dostatečně dokladovány (existence "procesní stopy"). Přihlédl též k tomu, jak Jihomoravský kraj pracoval s příslušným odborným podkladem - územní studií. V tomto rozsahu proces aktualizace zásad územního rozvoje přezkoumal a konstatoval, že územní studie byla zadána korektně; shrnul, že celkově se územní studie přiklonila k variantě Bystrcké, resp. Německé, a to na základě průniku kritéria dopravně-urbanistického, životního prostředí a podle výsledků hlukové a rozptylové studie, přičemž dále rozvedla tři dílčí varianty v totožné stopě. Podle krajského soudu zvolený postup odpovídá účelu institutu územní studie a odpovídá též veškerým očekáváním, jež plynula ze ZÚR JMK (jež byly rovněž podrobeny soudnímu přezkumu) před jejich aktualizací. Podle nich měly být jednotlivé varianty prověřeny právě územní studií. Procesní stopa omezení dalších příprav pouze na Bystrckou, resp. Německou variantu byla dle krajského soudu dostatečně zaznamenána, a to v územní studii. 47. Takové hodnocení (jež je ovšem v napadeném rozsudku dále rozvedeno) považuje Ústavní soud za ústavně konformní a odpovídající roli správních soudů při přezkumu zásad územního rozvoje. 48. Nejvyšší správní soud pak ve svém rozhodnutí obsáhle a přesvědčivě odůvodnil, proč rozhodnutí krajského soudu v rámci kasačního přezkumu obstálo. Dílčí námitky stěžovatelů, které poukazují na to, že se Nejvyšší správní soud s některými jejich kasačními námitkami nevypořádal dle jejich očekávání, na ústavní konformitě rozsudku Nejvyššího správního soudu s ohledem na výše uvedené nemohou nic změnit. 49. Oba napadené rozsudky tudíž obsahují ucelený a logicky propojený argumentační systém, z něhož plyne, že Jihomoravský kraj si přijímání AZÚR JMK počínal v souladu se zmíněnými kritérii (zákaz diskriminace a libovůle, vyvážení v kolizi stojících práv, proporcionalita či zohlednění relevantních odborných podkladů). Úkolem Ústavního soudu nyní není tuto podrobnou argumentaci obecných soudů detailně rekapitulovat či přezkoumávat. 50. Za této situace rovněž nelze výběr jedné varianty navzdory jeho nezpochybnitelným dopadům na stěžovatele považovat za porušení jejich základních práv. Ústavní soud nezpochybňuje, že výstavba významné dopravní komunikace na základě AZÚR JMK stěžovateli zmíněné dopady na životní prostředí či hodnotu nemovitostí v oblasti, kde žijí, může mít či bude. S ohledem na výše uvedené jde však o zásah na základě zákona, který je výsledkem snahy o vyvážení protichůdných zájmů a práv. Ostatně z obou napadených rozsudků je patrné, že si soudy byly vědomy jak řady protichůdných zájmů, jejichž "optimální" vyvážení je v praxi mimořádně obtížné, tak právní složitosti celé problematiky. To má zásadní význam při posouzení dokumentu, jakým jsou zásady územního rozvoje kraje, neboť z povahy věci samé je u něj dáno, že nelze vyhovět zájmu všech, jelikož právě v těchto koncepčních dokumentech platí, že "každý chce jezdit po dálnicích, ale nikdo ji nechce mít za svým domovem" (argument "not in my backyard"). Podle názoru Ústavního soudu však vedlejší účastník (a následně krajský soud a Nejvyšší správní soud v napadených rozsudcích) nalezly ústavně konformně přijatelné řešení dané situace v Jihomoravském kraji. IV. c) K tvrzenému porušení práva na samosprávu stěžovatelů 1), 2) a 3). 51. Konečně se Ústavní soud zabýval i "komunálním" rozměrem návrhu, totiž tvrzeným porušením práva tří stěžovatelů - obcí na samosprávu. Reálně uplatňují stěžovatelé 1), 2) a 3) stejnou námitku (s mírně odlišným rámováním), se kterou se Ústavní soud shora vypořádal (tj. nezvážení "rozumné varianty", kterou stěžovatelé preferují). Podstata a referenční rámec komunální ústavní stížnosti se od ústavní stížnosti v několika ohledech odlišuje, a proto též Ústavní soud pojednává jejich námitky separátně. 52. Zatímco v řízení o obecné ústavní stížnosti je příslušnost Ústavního soudu dána toliko v případě porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod nositele základních práv a svobod, v případě tzv. ústavní stížnosti komunální je referenčním kritériem pro Ústavní soud i zákonnost zásahu státu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 471/2000 ze dne 4. 10. 2000). 53. To ovšem neznamená, že by z tohoto důvodu byl Ústavní soud v řízení o komunální stížnosti ocitl v roli jakési další odvolací instance, která napadená rozhodnutí (zde rozhodnutí soudů) přezkoumává v plném rozsahu z hlediska souladu se zákonem. Podstatné je to, že tvrzená nezákonnost musí být vždy vztažena k porušení práva na samosprávu ve smyslu čl. 8 Ústavy, resp. i ve smyslu dalších ustanovení ústavního pořádku (zejména čl. 100 odst. 1 Ústavy, ale i další). Rozsah práva na samosprávu a vztah mezi ním a tvrzenou nezákonností je přitom třeba formulovat vždy v kontextu projednávané věci - např. nyní v kontextu projednávání a vydávání zásad územního rozvoje. 54. Obdobnou otázkou se Ústavní soud zabýval již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2682/19. Tímto usnesením sice není v nyní projednávané věci vázán, jeho východiska však považuje za přesvědčivá a neshledal důvod se od nich ani nyní odchýlit. 55. Z čl. 8 a čl. 100 odst. 1 Ústavy plyne, že právem územních samosprávných celků na samosprávu se rozumí ústavně zaručené právo příslušného územního společenství občanů rozhodovat na vlastní odpovědnost ve svém a současně veřejném zájmu samostatně (mimo instrukce a pokyny) v rámci decentralizovaných autonomních prostorů jim vymezených ústavním pořádkem a zákony o svých záležitostech v rámci svého území a za svá rozhodnutí nést veřejnoprávní odpovědnost. Stát může svými orgány do této oblasti zasahovat podle čl. 101 odst. 4 Ústavy jen, vyžaduje-li to ochrana zákona (tedy je-li zákon porušován), a způsobem stanoveným zákonem, tj. zákonem stanovenými prostředky a postupy (srov. čl. 2 odst. 3 ve spojení s čl. 78, čl. 79 odst. 1 a 3, čl. 91 odst. 2 Ústavy). Jen zákonu (tzv. výhrada zákona) je svěřeno vymezit okruh věcí, které stát decentralizuje a které jsou samostatně spravovány územními samosprávnými celky. Právní předpisy, kterými je případně takový zákon prováděn, nemohou do této zákonu vyhrazené oblasti zasahovat. 56. Podle § 14 odst. 1 a 2 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, do samostatné působnosti kraje patří záležitosti, které jsou v zájmu kraje a občanů kraje, nejde-li o jeho přenesenou působnost. Do samostatné působnosti kraje patří zejména záležitosti uvedené v § 11, 35, 36 a 59 krajského zřízení, s výjimkou vydávání nařízení kraje, a dále záležitosti, které do samostatné působnosti svěří zákon. 57. Podle § 7 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, zastupitelstvo kraje vydává v samostatné působnosti zásady územního rozvoje, přičemž tyto zásady územního rozvoje se podle § 36 odst. 4 téhož zákona pořizují pro celé území kraje a vydávají se formou opatření obecné povahy podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. 58. Z výše uvedeného vyplývá, že do samostatné působnosti kraje na základě zvláštních zákonů patří tedy právě mj. schvalování územně plánovací dokumentace, v tom i zásad územního rozvoje, které se vydávají formou opatření obecné povahy. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy, kterou právě Ústava v čl. 99 definuje jako územní společenství občanů (srov. přiměřeně též nález sp. zn. III. ÚS 1669/11 ze dne 7. 5. 2013). Zásady územního rozvoje jsou tak společenskou dohodou o využití území lidmi, kteří v něm žijí. 59. Vydání opatření obecné povahy sice výkonem veřejné moci je (jde o jednostranný správní akt autoritativně, tzn. jednostranně určující práva a povinnosti dotčených osob), současně však jde (alespoň u některých opatření obecné povahy) o výkon samostatné působnosti, tedy ústavně zaručeného práva na samosprávu. Představuje tedy určité překlenutí dvou v činnosti veřejné správy tradičních základních forem jednostranných správních aktů: normativních (abstraktních) právních aktů na jedné straně a individuálních (konkrétních) právních aktů na straně druhé. V určitých situacích si však plnění úkolů veřejné správy vyžaduje přijímat i takové správní akty, které nejsou výlučně jen akty normativními či individuálními, ale jsou jejich určitou kombinací; jsou tak správními akty smíšené povahy s konkrétně určeným předmětem regulace a obecně vymezeným okruhem adresátů (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 14/07 ze dne 19. 11. 2008). Územní samospráva tak zahrnuje i rozhodování o rozvoji území příslušného územního samosprávného celku, které bylo státem decentralizováno, svěřeno do jeho samostatné působnosti v rozsahu vymezeném zákonem, přičemž stát do tohoto rozhodování může zasahovat jen v případě porušení takového zákona a způsobem a postupy, které určuje opět jen zákon. 60. Z toho plyne klíčový dílčí závěr, totiž že územní samospráva je v takovém rozsahu v otázce přijímání zásad územního rozvoje ve formě opatření obecné povahy také ústavně zaručeným právem krajů. Ústavní definice tohoto pojmu proto nemůže být závislá jen na zákonné úpravě, protože by to mohlo vést k libovůli zákonodárce a k narušení samé podstaty principu územní samosprávy, který je jednou ze základních hodnot demokratického a právního státu a který jako ústavní princip musí požívat ústavní ochranu. Z těchto východisek plyne i omezený přezkum zákonnosti přijetí zásad územního rozvoje správními soudy (srov. shora bod 42 tohoto usnesení). 61. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 331/02 ze dne 30. 9. 2002 (stejně jako později v nálezu sp. zn. III. ÚS 1669/11 ze dne 7. 5. 2013) pak Ústavní soud vyslovil, že zásah státu do činnosti územních samosprávných celků podle čl. 101 odst. 4 Ústavy nesmí být v rozporu s ústavně zakotvenými znaky samosprávy a je přípustný toliko tehdy, když to ochrana zákona vyžaduje. Při rozhodování o zásahu do samosprávy musí soud náležitě zvážit význam základního práva územního samosprávného celku na samosprávu na jedné straně, a význam důvodů, svědčících pro takový zásah, na straně druhé; zásah musí být přiměřený závažnosti takových důvodů. Výsledek poměřování těchto dvou skupin hodnot musí soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyjádřit. 62. Je třeba též opakovaně zdůraznit, že právě Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností. Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, ale toliko to, nevybočil-li jejich právní názor uvedený v napadených rozsudcích z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jestli byly při jejich rozhodování zachovány ústavní kautely řádně vedeného soudního řízení. Na základě takto vymezených obecných východisek přistoupil Ústavní soud k posouzení jednotlivých stěžovateli uplatněných námitek a takovéto pochybení v nyní přezkoumávané věci neshledal [k tomu srov. i shora část IV. b), v níž se Ústavní soud vyjádřil k námitkám stran volby varianty vedení koridoru a hodnocení podkladů, o které se tato volba opírala]. 63. Stěžovatelé se i v té části ústavní stížnosti, v níž tvrdí porušení svého práva na samosprávu, od Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru a v ústavní stížnosti v zásadě uvádějí argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Po přezkumu napadených rozhodnutí Ústavní soud shledává, že obecné soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry, přičemž jak krajský soud, tak Nejvyšší správní soud tak učinily s potřebnou důkladností a svá rozhodnutí mimořádně obsáhle odůvodnily. 64. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že některé aspekty pojetí práva na samosprávu (resp. nepřípustného zásahu práva na samosprávu), o které se stěžovatelé ve své stížnosti implicitně opírají, jsou neudržitelné. Podstatou jejich argumentu (ke které se vztahují veškeré argumenty dílčí) je totiž tvrzení, že vymezením koridorů na území obce nebo v jeho těsné blízkosti výrazně AZÚR JMK výrazně ztížila možnost rozhodovat o budoucí koncepci jejich území (a tím i možnost chránit své území), což označují za jeden ze základních aspektů práva obcí na samosprávu. Nelze ale přehlédnout, že přijímání zásad územního rozvoje ve formě opatření obecné povahy je také ústavně zaručeným právem krajů (srov. výklad shora) a že při plánování dopravních koridorů je nevyhnutelné, že povedou přes území určitých obcí (a jiných ne) či v jeho blízkosti. To s sebou pravidelně ponese i výrazná omezení jejich možnosti o koncepci těchto území rozhodovat. Pakliže kraj při zvažování variant vedení dopravního koridoru postupoval transparentním způsobem, výslednou variantu zvolil z legitimního důvodu, stalo se tak na základě řádné diskuse a dílčí úkony při výběru konkrétní varianty byly dostatečně dokladovány (srov. shora bod 45 tohoto usnesení), je takový zásah do práva obcí rozhodovat o koncepci svého území zjevně přípustný. Opačný přístup by zcela popřel logiku územního plánování a vztahů mezi různými úrovněmi územní samosprávy v jeho rámci. 65. Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že soudy obou stupňů proti námitkám stěžovatelů postavily vlastní ucelenou skutkovou i právní konstrukci, z níž přesvědčivě plyne, že přijetím AZÚR JMK nedošlo nejen k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů 4) - X), nýbrž ani k žádnému nezákonnému postupu, který by ve svém důsledku porušoval právo obcí [stěžovatelé 1), 2) a 3)] na samosprávu. 66. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu