Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti T. H., t. č. Vazební věznice Liberec, zastoupeného JUDr. Janem Kubečkem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 19, Náchod, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 83/2025-161 ze dne 5. 1. 2026, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažné zločiny účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 trestního zákoníku, podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, částečně dokonaný, částečně spáchaný ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a částečně ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 107 trestního zákoníku, pro neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1, odst. 2 písm. a), d), odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a), b) trestního zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 107 trestního zákoníku. Celkově tato skupina měla podvodně vylákat částku 22 249 957,74 Kč, pokusit se vylákat částku 1 364 011,94 Kč a připravovat se vylákat částku 3 759 000 Kč s tehdejší celkovou škodou ve výši 27 372 969,68 Kč. Posléze bylo jeho trestní stíhání rozšířeno i o další skutky usnesením dle § 160 odst. 1, 5 trestního řádu. 2. Usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. 4. 2024 byl tehdy obviněný stěžovatel vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu. Důvod koluzní vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu v průběhu přípravného řízení odpadl a nadále trvaly důvody podle § 67 písm. a), c) trestního řádu. Dne 15. 4. 2025 byla ke krajskému soudu podána obžaloba, přičemž stěžovatel i nadále zůstal ve vazbě. 3. O ponechání stěžovatele ve vazbě bylo v průběhu řízení rozhodováno již několikrát; před podáním posuzované ústavní stížnosti naposledy Krajským soudem v Hradci Králové, a to usnesením č. j. 4 T 9/2025-26 ze dne 4. 11. 2025. Krajský soud dospěl k závěru, že důvody vazby podle § 67 písm. a), c) trestního řádu i nadále trvaly, přesto však rozhodl tak, že se stěžovatel propouští z vazby na svobodu. Po zvážení všech okolností dospěl krajský soud k závěru, že v dané fázi řízení šlo vazbu adekvátně a efektivně nahradit; soud tedy přistoupil ke stanovení opatření nahrazujících vazbu. Toto usnesení nenabylo právní moci, neboť proti němu podal stížnost státní zástupce. V mezidobí došlo dne 2. 12. 2025 k vyhlášení nepravomocného rozsudku ve věci, kterým byl stěžovatel dosud nepravomocně odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou. 4. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové přezkoumal na základě stížnosti státního zástupce Vrchní soud v Praze. Ve vztahu k vazbě útěkové ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu uvedl, že samotný hrozící trest by nebyl dostatečným důvodem pro ponechání stěžovatele ve vazbě. Upozornil však, že stěžovatel svou trestnou činnost páchal na území Ukrajiny (a to ve dvou různých časových obdobích), přičemž v tomto období musel získat kontakty, které by mu mohly pomoci stát se nedostižným pro orgány činné v trestním řízení. Tyto úvahy jsou dle vrchního soudu posíleny obavou stěžovatele z již konkrétně hrozícího trestu; výše uvedené obavy nemohly rozptýlit ani elektronické monitorovací zařízení či jiné záruky nebo instituty sloužící jako náhrada přímého výkonu vazby. Co se týče vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) trestního řádu, vrchní soud ve své argumentaci zejména uvádí, že se stěžovatel měl trestné činnosti (která měla být zdrojem zajišťování jeho životních potřeb) dopustit ve dvou různých obdobích, a to velmi intenzivně. Proto podle soudu nepochybně musí mít kontakty na osoby, pomocí kterých by se mohl k páchání trestné činnosti po propuštění z vazby navrátit, místo aby nastoupil do řádného zaměstnání. Vrchní soud tedy usnesení krajského soudu usnesením uvedeným v záhlaví zrušil a rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Uvádí, že se zcela ztotožňuje se zrušeným usnesením krajského soudu a jeho zdůvodněním. Ve své argumentaci se zaměřuje především na nedostatečnou reflexi tzv. doktríny zesílených důvodů ze strany vrchního soudu. Namítá, že soud rozporně s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 170/25 dostatečně nereflektuje argumenty a okolnosti hovořící v jeho prospěch. Vrchní soud dle stěžovatelova názoru nedostatečně zdůvodňuje nemožnost využití institutů nahrazujících vazbu. Stěžovatel zejména podotýká, že odůvodnění usnesení neodpovídá délce vazby, která v době sepsání ústavní stížnosti trvala již 21 měsíců. Osoby spojené s trestnou činností na Ukrajině jsou samy trestně stíhány, a proto stěžovatel považuje za lichý argument, že by se s nimi mohl znovu spojit ve snaze vyhnout se trestnímu stíhání nebo opakovat trestnou činnost; typ jemu vytýkané trestné činnosti podle něj navíc razantně ustal. Stěžovatel upozorňuje, že odvolací řízení se může ještě výrazně protáhnout, a tím i trvání jeho vazby. Uvádí, že samotná hrozba trestu sedmi let přitom nemůže být důvodem pro pokračování vazby. V doplnění ústavní stížnosti pak upozorňuje, že proti nepravomocně uloženému trestu sedmi let odnětí svobody se státní zástupce v jeho neprospěch neodvolal, a proto mu nehrozí vyšší trest. 6. Vrchní soud ve svém vyjádření odmítá, že by jeho rozhodnutím byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva. Odkazuje na bod 20 napadeného usnesení, ve kterém ve vztahu k vazbě útěkové hodnotí stěžovatelův dosavadní život, poměr k práci i jeho vázanost ke konkrétnímu místu. Ve vztahu k vazbě předstižné uvádí, že nelze souhlasit se stěžovatelem, že by druh trestné činnosti, za kterou je stěžovatel trestně stíhán, razantně ustal, nýbrž že z úřední činnosti ví o několika dalších případech, kdy je obdobná trestná činnost projednávána. 7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 8. Vazební rozhodnutí výrazně zasahuje do základních práv obviněného. Přesto ale Ústavní soud přistupuje k jejich přezkumu zdrženlivě, neboť je především věcí trestních soudů, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudily, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (nálezy sp. zn. I. ÚS 2438/25, bod 22; I. ÚS 1694/14, bod 18). Zdrženlivost Ústavního soudu ve vazebních věcech je tedy podmíněna pečlivým rozhodováním vazebních soudů a náležitým odůvodněním jejich rozhodnutí (srov. nález sp. zn. I. ÚS 980/14, body 37 a 38). 9. Kasační zásah Ústavního soudu bude na místě zejména, neopřou-li vazební soudy svá rozhodnutí o zákonný důvod nebo zvolí-li důvod ve zjevném rozporu se zjištěným skutkovým stavem či odůvodní-li jej bez opory v konkrétních skutečnostech. Vzhledem k intenzitě zásahu do osobní svobody jednotlivce, který vazba představuje, musí být rozhodnutí trestních soudů pečlivě odůvodněna - nepostačí povšechné a nic neříkající odůvodnění (nález sp. zn. IV. ÚS 170/25, body 19 a 20). 10. Takový exces však v posuzovaném případě nenastal. Vazební soud své rozhodnutí opřel o zákonné důvody mající přímou souvislost se zjištěnými skutečnostmi, které dostatečně zdůvodňují obavu, že se stěžovatel bude chovat způsobem uvedeným v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Zopakuje-li vazební soud dřívější argumentaci, jelikož si tato zachovala svou váhu a souvztažnost k věci, nic mu v tom nebrání (rozsudek ESLP ze dne 28. 10. 2010, Knebl proti České republice, č. 20157/05, § 68; nález sp. zn. IV. ÚS 1563/25, bod 25). Vrchní soud ve svém rozhodnutí reaguje na tvrzení stěžovatele mířící k zpochybnění nutnosti ponechání ve vazbě a argumentačně se s nimi vypořádává. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že by napadené rozhodnutí bylo v rozporu s jím citovaným nálezem Ústavního soudu. 11. Ústavní soud ve své judikatuře ve vztahu k vazbě předstižné opakuje, že nelze bez dalšího dovozovat důvodnou obavu, že obviněný bude trestnou činnost opakovat čistě z faktu, že ji již v minulosti páchal, či že je pro ni trestně stíhán (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2438/25, IV. ÚS 2442/23). Přestože tedy lze částečně přisvědčit stěžovateli, že odůvodnění vazby předstižné není v posuzovaném případě pečlivě argumentačně rozvinuté, Ústavní soud nezruší vazební rozhodnutí opírající se o více vazebních důvodů, obstojí-li alespoň jeden z těchto důvodů samostatně (nález sp. zn. III. ÚS 1664/23, bod 23 a tam citovaná judikatura). Vzhledem k výše zmíněnému platí, že vazba útěková a její odůvodnění v napadeném rozhodnutí co do požadavků kladených judikaturou Ústavního soudu obstojí. Ústavní soud tím však nepředjímá své hodnocení pro případ, že vazba bude dále prodlužována. 12. Nahrazení přímého výkonu vazby náhradními vazebními instituty je možností, nikoli povinností vazebního soudu. Je na jeho pečlivém uvážení, zda k tomu po posouzení všech okolností přistoupí, či nikoli; soud se však musí, alespoň stručně, argumentačně vypořádat s tím, proč náhradní vazební instituty v daném případě nepovažoval za dostatečné (nálezy sp. zn. I. ÚS 2438/25, III. ÚS 3356/24). Tomuto požadavku vrchní soud dostál. 13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu