Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Pravdové, zastoupené JUDr. Andreou Vejběrovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2025 č. j. 28 Cdo 211/2025-752, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2024, č. j. 14 Co 190/2024-717 ve znění opravného usnesení ze dne 14. října 2024 č. j. 14 Co 190/2024-727, rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23. května 2024 č. j. 6 C 59/2018-685, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2024 č. j. 28 Cdo 3880/2023-656, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, IČ 01312774, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2025 č. j. 28 Cdo 211/2025-752, rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2024 č. j. 14 Co 190/2024-717, ve znění opravného usnesení ze dne 14. října 2024 č. j. 14 Co 190/2024- 727, rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 23. května 2024 č. j. 6 C 59/2018-685 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2024 č. j. 28 Cdo 3880/2023-656, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. III. Vedlejší účastnici řízení se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí dosavadního průběhu řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. 2. V řízení před obecnými soudy šlo o žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice, na jehož základě by na stěžovatelku byl převeden žalobou vymezený pozemek. Důvodem žaloby bylo tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastnice odmítá správně ocenit její restituční nárok, neboť nesprávně považuje právnímu předchůdci stěžovatelky v minulosti odňatý pozemek za pozemek, který nebyl určen k zástavbě. Rozsudky Okresního soudu v Domažlicích a Krajského soudu v Plzni, které předcházely napadenému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024 č. j. 28 Cdo 3880/2023-656, bylo rozhodnuto, že se nahrazuje projev vůle vedlejší účastnice, jímž souhlasí s uzavřením smlouvy (o převodu žalobou vymezeného pozemku) se stěžovatelkou. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024 č. j. 28 Cdo 3880/2023-656 byly ovšem rozsudky Okresního soudu v Domažlicích a Krajského soudu v Plzni zrušeny a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se Krajský soud v Plzni odklonil od judikatury, když na právnímu předchůdci stěžovatelky odňatý zemědělský pozemek (pastvinu) pohlížel jako na pozemek určený ke stavbě, ačkoli v řízení nebyla doložena územně plánovací dokumentace, jež by k okamžiku převodu pozemku na stát dosvědčovala, že na něm byla plánována výstavba. K jednotlivým důkazům, které byly před soudy prvního a druhého stupně provedeny, Nejvyšší soud konstatoval, že nejsou pro svoji obecnost a také z hlediska účelu způsobilé doložit stavební určení odňatého pozemku. Dále Nejvyšší soud odkázal na skutečnost, že v řízeních vedených mezi totožnými účastníky o uspokojení téhož restitučního nároku za obdobných skutkových poměrů již opakovaně dovodil, že odňatý pozemek není namístě ocenit jako stavební (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 28 Cdo 3400/2020, či ze dne 14. 7. 2021 sp. zn. 28 Cdo 1613/2021). Proto závěr odvolacího soudu, že odňatý pozemek byl v okamžiku převodu na stát v celém rozsahu určen k zastavění, a je tudíž namístě jej za účelem stanovení výše restitučního nároku ocenit jako stavební, byl shledán zjevně předčasným, a proto nesprávným. 3. Okresní soud v Domažlicích (dále jen "okresní soud") následně rozsudkem ze dne 23. 5. 2024 č. j. 6 C 59/2018-685 zamítl žalobu stěžovatelky. Uvedl, že tak učinil s respektem k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu, neboť se v limitech jeho závěrů žádné jiné meritorní řešení nenabízelo. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") poté rozsudkem ze dne 5. 9. 2024 č. j. 14 Co 190/2024-717, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 10. 2024 č. j. 14 Co 190/2024-727 potvrdil rozsudek okresního soudu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2025 č. j. 28 Cdo 211/2025-752 bylo následně odmítnuto dovolání stěžovatelky. II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice 4. Dle stěžovatelky Nejvyšší soud zasáhl do jejích základních práv tím, že skutkovou otázku spočívající v tom, zda odňatý pozemek byl v době přechodu na stát stavebního charakteru či nikoliv, pojal jako otázku právní a zavázal nižší soudy k určitému rozhodnutí, resp. určil nižším soudům, že z provedených důkazů nemají určité skutečnosti dovozovat. Nejvyšší soud přitom v jiných řízeních s týmiž účastníky uvedl, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2022 č. j. 28 Cdo 1904/2022). Odkazuje také na to, že Nejvyšší soud (např. v rozsudku ze dne 6. 12. 2017 sp. zn. 28 Cdo 4447/2017) přímo judikoval: "Otázka, zda měl odňatý pozemek charakter pozemku stavebního či zemědělského, je přitom zásadně otázkou skutkovou, nikoli právní, jejímž prostřednictvím tedy nemůže byt založena přípustnost dovolání." Nejvyšší soud obecně téměř v každém svém rozhodnutí opakuje, že skutková zjištění nemohou být dovolacím soudem přezkoumávána. Kromě toho stěžovatelka upozorňuje, že Nejvyšší soud provedl hodnocení nalézacím soudem provedených důkazů, aniž by tyto důkazy sám provedl. 5. Dále stěžovatelka uvádí, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu považuje za překvapivý, neboť v usnesení ze dne 9. 8. 2022 č. j. 28 Cdo 1904/2022-550, které se týkalo týchž účastníků a téže problematiky (rozdíl byl dán pouze odlišností pozemků, jichž se týkala žaloba stěžovatelky na nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice), Nejvyšší soud výslovně konstatoval opačný závěr, a sice že účastníci řízení mohou pro účely ocenění nevydaných pozemků vycházet z výše restitučního nároku tak, jak byla zjištěna v řízení před Okresním soudem v Semilech a Krajským soudem v Hradci Králové, tedy ze stěžovatelkou tvrzené výše restitučního nároku. Kromě toho se Nejvyšší soud odklonil od své dosavadní judikatury i tím, že v napadených rozhodnutích konstatoval, že směrný územní plán je pro posouzení stavebního charakteru nevydaného pozemku nepoužitelný. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 6. 5. 2025 sp. zn. 28 Cdo 696/2025, konstatoval, že judikatura je ustálena "v závěru, že za územně plánovací dokumentaci jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán vydaný podle příslušného právního předpisu." 6. Stěžovatelka upozorňuje také na judikaturu Ústavního soudu, ze které plyne, že restituční řízení se nesmí podobat loterii (např. nález sp. zn. IV. ÚS 1088/12 nebo sp. zn. I. ÚS 2763/23), což se v jejím případě stalo. 7. Okresní soud ve svém vyjádření konstatoval, že ústavní stížnost považuje za zcela důvodnou. Má za to, že napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu byla porušena základní práva stěžovatelky. K primárnímu porušení základních práv stěžovatelky dle něj došlo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024 č. j. 28 Cdo 3880/2023-656. Dále upozorňuje, že by se Ústavní soud měl zabývat otázkou, zda měl Nejvyšší soud pravomoc na základě dovolání vedlejší účastnice meritorně přezkoumat předchozí rozhodnutí ve věci, kterými bylo žalobě stěžovatelky vyhověno. Uvážení Nejvyššího soudu týkající se přípustnosti dovolání musí být prosto libovůle a musí být předvídatelné. Nabízí se proto otázka, zda Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání vedlejšího účastníka nejednal ultra vires, pakliže si přisvojil pravomoc rozhodovat o podaném dovolání meritorně na základě dovolání, ve kterém nebyla dostatečně určitě vymezena otázka "zásadního právního významu". 8. Krajský soud se taktéž ztotožnil s ústavní stížností. V řízení bylo stěžejní otázkou, zda konkrétní pozemek byl ke dni jeho převodu na stát určen k zastavění. Tato otázka je podle jeho názoru skutková. Krajský soud má za to, že postup Nejvyššího soudu v napadeném rozsudku je výsledkem hodnocení důkazů, pročež také Nejvyššímu soudu nezbylo nic jiného než při odůvodnění přípustnosti dovolání neurčitě vymezit právní otázku: "charakter odňatého pozemku pro účely jeho ocenění a určení výše restitučního nároku žalobkyně." Jestliže Nejvyšší soud přehodnotil důkazy provedené nižšími soudy, aniž je sám provedl, učinil něco, co mu nepřísluší, a navíc to učinil procesně vadně. Pokud Nejvyšší soud odkazoval na dřívější řízení o tomtéž nároku, v nichž soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka své tvrzení o stavebním určení pozemku neprokázala, je dobré vědět, že v dřívějších řízeních rozhodovaly soudy na základě jiného souboru důkazů. 9. Nejvyšší soud ve vyjádření upozornil na to, že v případě stěžovatelky k okamžiku převodu pozemku odňatého jejímu právnímu předchůdci na stát neexistovala územně plánovací dokumentace, která by pozemek určovala k zastavění (předmětný pozemek mající charakter pastviny k okamžiku přechodu na stát nebyl určen k zastavění územně plánovací dokumentací), stavební záměr se nikterak nepodával z nabídky bezplatného odevzdání předmětného pozemku do vlastnictví státu právním předchůdcem stěžovatelky, výstavba garáží byla na pozemku realizována až v roce 1975, tedy nikoliv bezprostředně po odnětí pozemku. Byť tedy Nejvyšší soud ve své judikatuře aprobuje flexibilnější přístup k posuzování původní povahy odňatých pozemků, v posuzovaném sporu faktory vedoucí k úvaze o stavebním charakteru odňatého pozemku dány nebyly. Nadto v řízeních vedených mezi totožnými účastníky o uspokojení téhož restitučního nároku dovolací soud za obdobných skutkových poměrů již opakovaně dovodil, že odňatý pozemek není namístě ocenit jako stavební. Stěžovatelka také pomíjí, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byla rozhodnutí nižších stupňů zrušena toliko pro předčasnost vyslovených závěrů a stěžovatelce byl dán dostatečný procesní prostor prokázat případné skutečnosti nasvědčující stavebnímu charakteru odňatého pozemku v dalším průběhu řízení. Nejvyšší soud také podotýká, že nesprávný výklad a aplikace určitého ustanovení podústavního práva nezakládá "ústavní dimenzi" - není otázkou ústavního práva opravňující Ústavní soud ke kasačnímu zásahu (např. nález sp. zn. I. ÚS 1815/25). 10. Vedlejší účastnice se neztotožnila s názorem stěžovatelky. Skutková zjištění několika soudů nižších stupňů byla v minulosti taková, že pozemky odňaté právnímu předchůdci stěžovatelky neměly stavební charakter. Stěžovatelka napadla rozsudky odvolacích soudů dovoláním a ve třech případech byla tato dovolání odmítnuta. Vedlejší účastnice je toho názoru, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by se ke dni odnětí jednalo o pozemek stavební, a to s ohledem na to, že nebyla dohledána žádná schválená dostatečně podrobná územně plánovací dokumentace, ze které by bylo zřejmé, že pozemek byl stavební ke dni odnětí. Vedlejší účastnice trvá na tom, že k přecenění pozemku z pozemku zemědělského na pozemek stavební musí být řádné doklady o jeho stavebním charakteru. Těmito doklady je platná (schválená) dostatečně podrobná územně plánovací dokumentace, ze které jednoznačně vyplývá stavební charakter pozemku ke dni jeho odnětí. Za takovou dokumentaci vedlejší účastnice dohledanou grafickou část plánu, která je obsahem spisu, nepovažuje a dále uvádí důvody, na kterých se zakládá tento názor. Nakonec vedlejší účastnice odkazuje na to, že se závěry o zemědělském charakteru odňatého pozemku se v jiných řízeních soudy ztotožnily, navrhuje odmítnutí či zamítnutí stížnosti a požaduje přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem. 11. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka se však do doby rozhodnutí Ústavního soudu nevyjádřila. III. Podmínky řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení věci Ústavním soudem 13. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími, s vyjádřeními účastníků a vedlejší účastnice a obsahem spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. IV. A. Obecná ústavněprávní východiska 14. Ústavní soud již v minulosti zdůraznil, že materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád a podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů (nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 nebo nález sp. zn. II. ÚS 2571/16 ze dne 8. 11. 2016). Neopomenutelnou komponentou principu právní jistoty je předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky (princip předvídatelnosti soudního rozhodování upravený v zákonné rovině v § 6 občanského soudního řádu; dále jen "o. s. ř."). Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem přistupují k výkladu právních norem orgány aplikující právo, tedy především soudy (nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18 nebo nález ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I.ÚS 2174/20). 15. Požadavek předvídatelnosti soudního rozhodování spočívá v důvodném očekávání, že obecné soudy budou rozhodovat v případech srovnatelných po skutkové i právní stránce v konečném důsledku stejně. Vychází se z principu právní jistoty založené na předvídatelnosti a důvěře v právo - kdo se na něj spolehne, nemá být zaskočen překvapivým rozhodnutím (nález ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. IV. ÚS 251/25). Z uvedeného nelze dovodit požadavek absolutní konzistence v rozhodování, ale naopak zákaz arbitrárních změn názoru obecných soudů. Obecné soudy by měly rozhodovat v případech srovnatelných po skutkové i právní stránce v konečném důsledku stejně, přičemž současně nesmí ignorovat své vlastní závěry vyslovené dříve v totožné či obdobné věci. 16. Současně je třeba opětovně upozornit na konstantní judikaturu stran povinnosti soudů řádně odůvodňovat svá rozhodnutí. Tato podmínka byla vícekrát připomenuta i v souvislosti s dovoláním. Pokud Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodní nedostatečným způsobem, je takové rozhodnutí ve své podstatě nepřezkoumatelné a zasahuje do základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (obdobně nález ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14), či lze v případě zcela nedostatečného odůvodnění rozhodnutí hovořit o odepření spravedlnosti v důsledku svévole (nález ze dne 11. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 766/22). IV. B. Aplikace na posuzovaný případ 17. Pro kontext celé věci je třeba uvést, že se stěžovatelka původně (jedinou) žalobou domáhala nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice, na jehož základě by na ni vedlejší účastnice převedla specifikované pozemky v okresech Domažlice, Jablonec nad Nisou, Česká Lípa, Děčín, Semily, Jindřichův Hradec a Český Krumlov. Okresní soud v Domažlicích nicméně usnesením ze dne 7. 9. 2018 č. j. 6 C 59/2018-50 ve vztahu k pozemkům v okresech Jablonec nad Nisou, Česká Lípa, Děčín, Semily, Jindřichův Hradec a Český Krumlov vyslovil svou místní nepříslušnost. Po právní moci tohoto usnesení tak zůstalo předmětem řízení, kterého se týká nyní posuzovaná ústavní stížnost, nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice ve vztahu k jedinému pozemku (v katastrálním území M.). 18. Řízení o jednotlivých žalobách, kterými se stěžovatelka domáhala nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice (projednávaných u okresních soudů podle jejich místní příslušnosti) byla, pokud jde o řízení vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, Okresního soudu v Liberci, Okresního soudu v Děčíně a Okresního soudu v České Lípě, zastavena, neboť stěžovatelka vzala návrh zpět. 19. Pokud jde o zbylá řízení, Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 4. 2. 2020 č. j. 2 C 96/2019-425 zamítl žalobu stěžovatelky na nahrazení souhlasu vedlejší účastnice s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu pozemků. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 7. 2020 č. j. 7 Co 589/2020-472 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že pozemek odňatý právnímu předchůdci stěžovatelky v době odnětí nebyl určen k zastavění, a uzavřely, že stěžovatelka již (ve veřejných nabídkách) byla se svým restitučním nárokem téměř uspokojena, pročež na vydání požadovaných náhradních pozemků nemá nárok. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 28 Cdo 3400/2020, dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že otázka, zda měl "odňatý pozemek charakter pozemku stavebního či zemědělského, je přitom zásadně otázkou skutkovou, nikoli právní, jejímž prostřednictvím tedy nemůže být založena přípustnost dovolání" (dále jen "první větev rozhodování"). 20. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 10. 3. 2020 č. j. 6 C 143/2019-331 rozhodl, že vedlejší účastnice odevzdává stěžovatelce a převádí na ni vlastnické právo k pozemkům specifikovaným v žalobě, čímž je uspokojen restituční nárok stěžovatelky. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání vedlejší účastnice ovšem rozsudkem ze dne 19. 2. 2021 č. j. 7 Co 686/2020-487 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba na nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice se zamítá. Odvolací soud dospěl k závěru, že v době odnětí pozemku právnímu předchůdci stěžovatelky tento nebyl určen k zastavění a vedlejší účastnicí byl správně oceněn jako pastvina. Krajský soud v Českých Budějovicích poukázal i na rozhodnutí soudů v první větvi rozhodování. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 7. 2021 sp. zn. 28 Cdo 1613/2021 dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Opět mimo jiné uvedl, že otázka, zda měl "odňatý pozemek charakter pozemku stavebního či zemědělského, je přitom zásadně otázkou skutkovou, nikoli právní, jejímž prostřednictvím tedy nemůže být založena přípustnost dovolání" (dále jen "druhá větev rozhodování"). 21. Okresní soud v Semilech v rozsudku ze dne 14. 5. 2021 č. j. 6 C 151/2019-378 dovodil stavební charakter pozemku odňatého právnímu předchůdci stěžovatelky v době jeho odnětí. Nicméně dosavadní přístup vedlejší účastnice ve vztahu ke stěžovatelce neshledal liknavým či svévolným, a proto samotnou žalobu na nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice zamítl. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 1. 2022 č. j. 25 Co 207/2021-508 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 8. 2022 sp. zn. 28 Cdo 1904/2022 dovolání stěžovatelky odmítl. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval téměř výhradně tím, kdy by bylo možné postup vedlejší účastnice kvalifikovat jako liknavý. Kromě toho ovšem uvedl, že osoba oprávněná (stěžovatelka) i povinná (vedlejší účastnice) mohou již nyní vycházet z poznatku o výši neuspokojeného restitučního nároku stěžovatelky, jak byl v závislosti na směrném územním plánu zjištěn v soudním řízení (dále jen "třetí větev rozhodování"). 22. V nyní posuzované věci, kdy Okresní soud v Domažlicích dospěl k závěru o stavebním charakteru pozemku odňatému právnímu předchůdci stěžovatelky, kterýžto závěr následně potvrdil Krajský soud v Plzni, Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudky jmenovaných soudů pro odklon od judikatury a s tím, že provedené důkazy nebyly způsobilé doložit stavební určení odňatého pozemku (viz bod 2 výše). Uvedeným postupem Nejvyšší soud porušil princip předvídatelnosti rozhodování, jakožto jeden ze základních principů právního státu. 23. V první a druhé větvi rozhodování Nejvyšší soud shledal, že otázka, zda měl odňatý pozemek charakter pozemku stavebního či zemědělského, je zásadně otázkou skutkovou, nikoli právní. Z toho pak dovodil, a to zcela v souladu s ustálenou judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. 33 Cdo 2166/2022 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2020 sp. zn. 28 Cdo 4082/2019), že prostřednictvím otázky charakteru odňatého pozemku nemůže být založena přípustnost dovolání. 24. Ústavní soud při vědomí, že rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami představuje složitou a nejednoznačnou problematiku (nález ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 664/19), nerozporuje závěry Nejvyššího soudu v první a druhé větvi rozhodování, že otázka, zda měl odňatý pozemek charakter pozemku stavebního či zemědělského, je otázkou skutkovou. Ostatně z řízení v posuzované věci (ale i z řízení v první, druhé a třetí větvi rozhodování) je patrné, že pro právní závěry o výši náhrady za pozemek odňatý právnímu předchůdci stěžovatelky a případně o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice jsou rozhodné skutkové závěry o charakteru odňatého pozemku, které vyplývají z provedeného dokazování a je možné je učinit jen na základě dokazování. To jednoznačně dokládá zrušený rozsudek okresního soudu, z něhož je zřejmé, že v řízení byla provedena celá řada důkazů (např. grafická část směrného územního plánu z roku 1958, důvodová zpráva k návrhu směrného územního plánu kolínské sídelní aglomerace obsažená jako příloha Zápisu o 124. schůzi rady Středočeského krajského národního výboru ze dne 21. 9. 1976 nebo rozhodnutí Městského národního výboru v Kolíně, Odbor výstavby ze dne 8. 7. 1970), na jejichž základě dospěl Okresní soud v Domažlicích ke skutkovému závěru, že pozemek odňatý právnímu předchůdci stěžovatelky "byl v době jeho přechodu na stát určen k zastavění." 25. Tedy, otázka charakteru odňatého pozemku byla Nejvyšším soudem ve dvou po sobě jdoucích řízeních označena za skutkovou, a proto vylučující přípustnost dovolání, a skutečnosti, že se o skutkovou otázku jedná, odpovídá také řízení před soudem prvního stupně v nyní posuzované věci. Nelze proto z ústavněprávního hlediska aprobovat postup Nejvyššího soudu, který bez ohledu na svou předchozí judikaturu považující otázku charakteru odňatého pozemku za otázku skutkovou zrušil rozhodnutí okresního i krajského soudu mimo jiné kvůli tomu, že měl jiný názor na skutkovou otázku charakteru pozemku odňatého právnímu předchůdci stěžovatelky; tj. na otázku, která dle judikatury Nejvyššího soudu v obdobných věcech není ani způsobilá založit přípustnost dovolání. Tímto postupem totiž Nejvyšší soud arbitrárně ignoroval své vlastní závěry vyslovené dříve v totožných věcech a změnil svůj náhled na skutečnost, která přímo souvisí s přípustností dovolání. 26. Ústavní soud si je samozřejmě vědom, že v určitých situacích je možné, aby nedostatky ve skutkových zjištěních založily přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Jedná se však o výjimečné případy, kdy jsou skutková zjištění soudů natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny (nález ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2352/19). Podstatou přezkumu v takových případech nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou procesního práva, která takto může být prezentována Nejvyššímu soudu v dovolání (stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 nebo nález ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 92/24). Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu nevyplývá, že by taková situace nastala v posuzovaném případě. Nejvyšší soud v žádné části napadeného rozsudku ani nenaznačil, že by šlo o takovou situaci, a zřejmě z toho důvodu také nijak neodůvodnil, že by byla dána výjimečná přípustnost dovolání založená nedostatky ve skutkových zjištěních. 27. Skutečnost, že se, pokud jde o určení charakteru pozemku odňatého právnímu předchůdci stěžovatelky, jedná dle judikatury Nejvyššího soudu i vzhledem k průběhu řízení u okresního soudu o skutkovou otázku, má kromě uvedeného i další z ústavněprávního pohledu relevantní důsledky. 28. Dle zákonných pravidel v civilním řízení není možné dospět k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil soud prvního stupně, aniž by bylo zopakováno dokazování (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), neboť civilní řízení je ovládáno mj. zásadou přímosti (jejímž účelem je zajištění objektivity a nezávislosti soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení vyjádřit se ke všem prováděným důkazům; viz nález ze dne 6. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 244/24) a ústnosti, z čehož pak plyne požadavek na zopakování dokazování soudem tam, kde hodlá měnit hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Nerespektování uvedených zásad může vést až k porušení základních práv účastníků, konkrétně hodnocením důkazů bez jejich provedení soud porušuje čl. 36 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (nález ze dne 6. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 244/24), přičemž výše uvedené se nepochybně uplatní i ve vztahu k řízení před Nejvyšším soudem. 29. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je patrné, že Nejvyšší soud neprováděl žádné dokazování ke skutkové otázce charakteru pozemku odňatého právnímu předchůdci stěžovatelky. Přehodnotil nicméně důkazy provedené soudy nižších stupňů, jak je zřejmé například z těchto závěrů obsažených v napadeném rozsudku: "existence směrného územního plánu ovšem zásadně není objektivně způsobilá pro svoji obecnost, ale i z hlediska svého účelu, směřujícího toliko k určení základní /hrubé/ skladby určitého útvaru, definovat stavební určení příslušného pozemku," nebo "stavební záměr se nikterak nepodává ani z nabídky bezplatného odevzdání předmětného pozemku," nebo že stavební záměr "nemůže z povahy věci dokládat ani vyhotovení geometrického plánu rozdělujícího pozemek na menší pozemkové parcely." Na základě toho pak Nejvyšší soud konstatoval, že provedené důkazy nebyly způsobilé doložit stavební určení odňatého pozemku; dokonce krajskému soudu vytkl, že na odňatý zemědělský pozemek (pastvinu) pohlížel jako na pozemek určený ke stavbě. Předmětný pozemek tedy Nejvyšší soud přímo označil za zemědělský pozemek (pastvinu). To vede Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud změnil skutkové závěry, aniž by provedl dokazování, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a zásady přímosti a ústnosti vyplývající z o. s. ř. 30. Ústavní soud na tomto místě podotýká, že z pohledu koncepce civilního řízení je pochopitelné, že Nejvyšší soud neprováděl dokazování. Jsou to totiž nalézací, případně odvolací soudy, kdo je nejlépe vybaven ke zjišťování skutkového stavu (viz b. 28). Dovolací řízení zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže (nález ze dne 4. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 92/24). Nejvyšší soud má v dovolacím řízení rozhodovat o právních otázkách (nález ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 2657/18). Skutkový základ v dovolacím řízení již nemůže doznat žádných změn. I proto zákon výslovně zakazuje, aby v dovolání byly uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy, čímž se pomyslný kruh uzavírá. To ovšem neznamená, že je možné odsouhlasit postup Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci. Nejvyšší soud ve své podstatě nebyl primárně nadán pravomocí přehodnocovat skutkovou otázku charakteru pozemku odňatého právnímu předchůdci stěžovatelky, byl vázán skutkovými zjištěními nalézacího a odvolacího soudu. Tím, že přehodnotil důkazy bez jejich provedení a na základě toho učinil (skutkový) závěr ve vztahu k charakteru odňatého pozemku, zcela vybočil z pravidel civilního procesu. 31. Ve svém vyjádření Nejvyšší soud podotýká, že rozhodnutí soudů nižších stupňů byla zrušena pro předčasnost vyslovených závěrů a stěžovatelce byl dán prostor prokázat případné skutečnosti nasvědčující stavebnímu charakteru odňatého pozemku v dalším průběhu řízení. To ovšem protiřečí ustanovení občanského soudního řádu. Dle § 243g o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. zruší-li Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (či soudu první instance) a vrátí věc k dalšímu řízení, je odvolací soud (soud první instance) vázán právním názorem Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru o zemědělském charakteru odňatého pozemku, kterým byly soudy nižších stupňů dále vázány, a proto po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu správně zamítly žalobu stěžovatelky. Nebylo možné, aby dále prováděly dokazování ke skutkové otázce, jejímž hodnocením je Nejvyšší soud (byť neoprávněně) zavázal. 32. Kromě uvedeného spatřuje Ústavní soud nedostatky také v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu. Předně z něj vůbec nevyplývá, že by si byl Nejvyšší soud vědom své předchozí judikatury sjednocené v přístupu, že posouzení charakteru odňatého pozemku je otázkou skutkovou. Nejvyšší soud se ke změně ve svém přístupu vůbec nevyjádřil. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu není patrné, zda Nejvyšší soud změnil svůj názor na otázku charakteru odňatého pozemku, tj. že se nejedná o otázku skutkovou, nýbrž otázku právní, a případně proč tento názor změnil. Již jen z tohoto důvodu je nutné označit napadený rozsudek Nejvyššího soudu za nepřezkoumatelný. 33. Dále nutno upozornit, že Nejvyšší soud jako důvod zrušení rozsudků okresního soudu i krajského soudu uvedl odklon od judikatury. Z rozsudku nicméně není zřejmé, čím měl být odklon dán. Nejvyšší soud zmínil judikaturu, se kterou jsou zrušená rozhodnutí buď v souladu, nebo pokud jde o odkaz Nejvyššího soudu na jeho rozhodnutí v první a druhé větvi rozhodování, jedná se o odkaz ke konkrétní věci se nevztahující. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku tvrdí, že v první a druhé větvi rozhodování opakovaně dovodil, že odňatý pozemek není namístě ocenit jako stavební. S tím nelze souhlasit. V první a druhé větvi rozhodování to nebyl Nejvyšší soud, kdo dospěl k závěru, že pozemek odňatý právnímu předchůdci stěžovatelky je zemědělským pozemkem. Byly to příslušné nalézací a odvolací soudy, což odpovídá charakteru civilního řízení, pro které platí, že těžiště dokazování leží u nalézacích, případně odvolacích soudů, které činí skutkové závěry a učinily je i v první a druhé větvi rozhodování. Nejvyšší soud v předmětných řízeních pouze odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. 34. Nadto Ústavní soud upozorňuje, že jestliže Nejvyšší soud odkazoval (byť chybně) na svá rozhodnutí z první a druhé větve rozhodování, měl se vypořádat i se svým rozhodnutím ve třetí větvi rozhodování, kde aproboval závěr o stavebním charakteru pozemku odňatého právnímu předchůdci stěžovatelky. Toto rozhodnutí ovšem bez vysvětlení nevzal do úvahy. 35. Ústavní soud proto konstatuje, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu nedostál ústavněprávním požadavkům kladným na odůvodnění soudních rozhodnutí. Taktéž v důsledku tohoto pochybení Nejvyššího soudu došlo k porušení základních práv stěžovatelky. V. Závěr 36. Postup Nejvyššího soudu v posuzované věci je nutno vzhledem ke všemu shora uvedenému hodnotit jako nepředvídatelný, porušující zásady přímosti a ústnosti vztahující se k civilnímu řízení a napadený rozsudek jako nedostatečně odůvodněný, v důsledku čehož se jedná o rozhodnutí pro stěžovatelku překvapivé. Ústavní soud proto konstatuje, že Nejvyšší soud svým postupem porušil práva stěžovatelky zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 37. Vzhledem k tomu, že následná taktéž napadená rozhodnutí Okresního soudu v Domažlicích, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu byla vedena rozsudkem Nejvyššího soudu, kterým došlo k porušení základních práv stěžovatelky, dospěl Ústavní soud k závěru, že těmito rozhodnutími soudy dále v porušení základních práv stěžovatelky pokračovaly (byť nutno upozornit, že okresní soud i krajský soud si pochybení Nejvyššího soudu byly vědomy a upozornily na něj, avšak vzhledem k závaznosti rozsudku Nejvyššího soudu jej nemohly napravit). 38. K odkazu Nejvyššího soudu na nedávný zamítavý nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 1815/25 obsaženém v jeho vyjádření ke stížnosti, Ústavní soud uvádí, že toto rozhodnutí nevylučuje zásah Ústavního soudu v nyní posuzované věci. Ústavní soud v nálezu konstatoval, že právo na soudní ochranu nezakládá právo na určitý hmotněprávní výsledek. "Vedle práva na samotný přístup k soudu a kritérií nezávislosti a nestrannosti soudu zahrnuje také procesní záruky týkající se především postupu soudu při dokazování a nároky kladené na odůvodnění soudního rozhodnutí. Typickým porušením práva na soudní ochranu jsou tedy situace, kdy soud ignoruje, resp. nijak neodpoví na určitý relevantní argument, který mohl ovlivnit výsledek řízení. Roli Ústavního soudu [...] by však popíralo nastavení, v němž by se stěžovatel mohl v ústavní stížnosti domáhat určitého řešení v rovině podústavního práva s tím, že obecný soud své řešení odůvodnil určitým způsobem, ačkoliv řešení požadované stěžovatelem mělo být odůvodněno způsobem jiným." Situace v nyní posuzovaném případě odpovídá přesně tomu účelu práva na soudní ochranu, který Ústavní soud definoval. Stěžovatelka se svou ústavní stížností nedomáhá jiného hmotněprávního výsledku, nýbrž napadá procesní postup obecných soudů v "její" věci. Právě v tomto jí Ústavní soud dává za pravdu a konstatuje, že procesním postupem obecných soudů (konkrétně tedy Nejvyššího soudu) došlo k porušení základních práv stěžovatelky z důvodů shora uvedených. Ústavní soud neříká nic k hmotněprávní problematice, tj. ke skutkové otázce řešené v předmětném řízení. 39. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním napadená rozhodnutí zrušil. VI. Náklady řízení 40. Vedlejší účastnice ve vyjádření navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. 41. Obecně si účastníci a vedlejší účastníci hradí své náklady sami, Ústavní soud však může v odůvodněných případech podle výsledku řízení uložit některému z účastníků, aby jinému účastníkovi tyto náklady nahradil (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Oproti o. s. ř. se náhrada nákladů řízení podle zákona o Ústavním soudu neřídí zásadou úspěchu ve věci a náhrada se nepřiznává automaticky podle výsledku řízení. Naopak je přiznání náhrady nákladů v řízení před Ústavním soudem rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu (nález ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 2118/19, bod 16). 42. Takové zvláštní okolnosti Ústavní soud v nynější věci nespatřuje, vedlejší účastnice ve vyjádření existenci zvláštních okolností případu ani netvrdila a stěžovatelka nadto se stížností uspěla. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 19. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu