Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou se sídlem Turgeněvova 632/19, Litoměřice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 100 Co 88/2025-298 ze dne 14. 5. 2025, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1) J. K., 2) K. K. a 3) nezletilé K. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka a první vedlejší účastník jsou rodiči druhé a třetí vedlejší účastnice. Řízení před obecnými soudy se týkalo zvýšení výživného na děti a změny péče o nezletilou třetí vedlejší účastnici (v této části bylo ale zastaveno), druhá vedlejší účastnice v průběhu řízení dosáhla zletilosti. Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozsudek odvolacího soudu s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv (a práv nezletilé) a o porušení čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 odst. 1, čl. 6 odst. 2 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní soud její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Shrnutí napadeného rozhodnutí 2. Krajský soud v Praze rozhodoval o odvolání otce proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku č. j. 42 P 130/2024-183 ze dne 6. 2. 2025. Jeho rozsudek změnil takto: a) Stanovil povinnost otce přispívat na výživu nezletilé částkou 5 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2021 a uložil mu zaplatit k rukám matky dlužné výživné za období od 1. 9. 2021 do 31. 5. 2025 ve výši 32 000 Kč do 31. 12. 2025. b) Stanovil povinnost otce přispívat na výživu zletilé částkou 5 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2021 do 31. 8. 2022 a částkou 6 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2022 do 27. 10. 2024. Uložil mu zaplatit k rukám zletilé dlužné výživné za období od 1. 9. 2021 do 27. 10. 2024 ve výši 31 000 Kč do 31. 12. 2025. 3. Krajský soud v zásadě vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, dokazování nicméně doplnil. Rodiče učinili nesporným dluh na výživném pro zletilou i částky, které zaplatil otec ve prospěch nezletilé (na školu v přírodě, kroužky, výlet, tablet, turistické boty, příspěvek na stavební spoření a kapesné). Na základě provedeného dokazování krajský soud zjistil, že příjmy matky jsou cca 42 000 Kč měsíčně. Otec přispíval na děti nepravidelně a nad rámec výživného, jeho příjmy činí cca 35 000 Kč měsíčně a vlastní vozidla v hodnotě statisíců korun. Stejně jako okresní soud shledal krajský soud změnu poměrů ve smyslu § 923 občanského zákoníku a hodnotil tak návrh matky na zvýšení výživného jako oprávněný, a to i zpětně. Oproti okresnímu soudu ale krajský soud zvýšil výživné mírněji, u nezletilé nepovažoval přestup na druhý stupeň základní školy jako důvod pro zvýšení, protože v jejích poměrech nedošlo k zásadní změně. Krajský soud na dlužné výživné na nezletilou započetl, co otec hradil jako posledně stanovené výživné (celkem 215 500 Kč) a co uhradil nad rámec výživného (celkem 28 500 Kč). Shrnutí ústavní stížnosti 4. Stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti tři okruhy námitek. Krajskému soudu vytýká, že sám doplnil podstatným způsobem dokazování a radikálně změnil rozsudek okresního soudu v neprospěch nezletilé. Výživné jí zkrátil, přestože u nezletilé došlo ke změně poměrů tím, že nastoupila na druhý stupeň základní školy. Stěžovatelka nesouhlasí ani se zápočtem mimořádných výdajů na běžné výživné, jak učinil krajský soud, navíc až po vyhlášení rozsudku, přestože tato úvaha od něj v průběhu řízení nikdy nezazněla. 5. Stěžovatelka dále namítla, že písemné vyhotovení rozsudku, který byl stěžovatelce doručen 8. 7. 2025, se neshodovalo s vyhlášeným zněním rozsudku. Krajský soud oproti vyhlášenému znění zkrátil výši dlužného výživného pro nezletilou z 57 000 Kč na 32 000 Kč. Vyhlášeným rozsudkem je přitom soud vázán podle § 156 odst. 3 občanského soudního řádu. Soud nevydal opravné usnesení podle § 164 občanského soudního řádu, které podle stěžovatelky navíc míří na opravu pouze zjevných chyb. 6. Konečně stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak krajský soud přistoupil k hodnocení majetkové situace otce. Podle stěžovatelky měl krajský soud postupovat podle § 916 občanského zákoníku, který se uplatní, neprokáže-li rodič řádně své příjmy. Otec v řízení sice své příjmy doložil, ale podle stěžovatelky jsou to nereálně nízké částky. Okresní soud podle stěžovatelky alespoň zjišťoval, jakých příjmů by otec mohl dosáhnout při své praxi, kvalifikaci, věku a zkušenostech a dospěl tak k rozpětí 45 000 Kč až 55 000 Kč. Otec v řízení navíc zamlčel, že vlastní sbírku vojenských starožitností a žije ve společné domácnosti s družkou, která svůj byt pronajímá. Vyjádření účastníka a replika stěžovatelky 7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu s tím, aby se zaměřil na první a druhý okruh stížnostních námitek. 8. Krajský soud považoval ústavní stížnost za nedůvodnou, respektive za zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka v ní polemizuje s jeho závěry na úrovni podústavního práva a snaží se o přehodnocení důkazů. Rozpor vyhlášeného rozsudku a písemného vyhotovení krajský soud nerozporuje, naopak ho sám v napadeném rozsudku vysvětlil. Krajský soud při jeho vyhotovení zjistil, že se dopustil zjevné početní chyby: skutečný dluh otce činil 32 000 Kč jakožto rozdíl mezi tím, co měl uhradit (247 500 Kč), a tím, co skutečně zaplatil na výživném i nad jeho rámec (215 500 Kč). Krajský soud opravu učinil přímo v rozsudku místo vydání samostatného opravného usnesení, protože to považoval za přehlednější. Připustil, že lze diskutovat o tom, který postup je formálně správnější, ale zdůraznil, že pro stěžovatelku by výsledek byl v obou případech stejný. Opravu ale krajský soud považoval za nezbytnou, protože v opačném případě by došlo k porušení práv otce. 9. Krajský soud zohlednil nad rámec výživného pouze ty platby, které stěžovatelka nesporovala a které představovaly významnější položky než běžné dary či platby. Připomněl, že výživné pokrývá nejen pravidelné potřeby, ale i jednorázové výdaje, jako jsou pobyty na táboře nebo lyžařský výcvik. Pokud otec tyto položky hradil nad rámec stanoveného výživného, nebylo možné je při výpočtu opomenout. Námitku překvapivosti rozhodnutí soud odmítl s tím, že otázka plateb nad rámec výživného byla projednávána při jednání a stěžovatelka měla možnost se k ní vyjádřit. Jednání přitom trvalo přibližně dvě hodiny a provádělo se při něm poměrně obsáhlé dokazování, následně bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku, ke kterému se žádný z účastníků nedostavil. 10. Krajský soud také zohlednil i potenciální příjmy otce, avšak oproti okresnímu soudu nevycházel z inzerovaných nabídek práce při vyšší hranici nabízeného příjmu, jež předpokládaly jazykové a pracovní zkušenosti, které otec neměl. Při hodnocení jeho poměrů nepominul ani vlastnictví majetku, ani soužití s partnerkou. 11. Stěžovatelka v replice setrvala na své stížnostní argumentaci. Rozdíl mezi vyhlášeným zněním a písemným vyhotovením nepředstavuje zjevnou chybu. Okresní soud za stejné důkazní situace stanovil dlužné výživné na nezletilou ve výši 63 500 Kč, proto považovala stěžovatelka vyhlášenou částku 57 000 Kč za správnou. Tvrzení otce o příjmech podložených daňovými přiznáními a o tom, že na osobní potřebu ročně vynaložil pouze 12 000 Kč, stěžovatelka nadále nepovažuje za relevantní. Posouzení Ústavním soudem 12. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud ji po prostudování vyžádaného soudního spisu posoudil jako zjevně neopodstatněnou. 13. Řízení o ústavní stížnosti už není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením. Ústavní soud proto připomíná svůj rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech výživného. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do jejich rozhodování zasahuje jen v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2154/24, bod 7, nebo II. ÚS 3332/24, bod 7). 14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybnila postup krajského soudu, kterému vytýká překvapivé a zpětné započtení plateb otce na dlužné výživné. Ústavní soud se neztotožnil s tím, že by oprava částky ve výroku (bez vydání opravného usnesení) vedla k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces, ani s tím, že by započtení bylo pro stěžovatelku překvapivé. 15. Naopak vysvětlení krajského soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti a v samotném napadeném rozsudku (konkrétně v bodě 56) považuje Ústavní soud za srozumitelné a přiléhavé, a to i s ohledem na průběh jednání před krajským soudem dne 5. 5. 2025 (zaznamenaný v protokolu na č. l. 286 až 289 vyžádaného soudního spisu). 16. V průběhu odvolacího řízení totiž probíhalo poměrně rozsáhlé dokazování k výdajům stěžovatelky na potřeby dětí i k platbám otce ve prospěch dětí. Krajský soud si již při předvolání účastníků vyžádal od otce důkazy prokazující úhrady nákladů dcer, které bude případně uplatňovat na dlužné výživné (č. l. 201 vyžádaného soudního spisu). V průběhu samotného jednání pak zaznělo, jaké platby otec učinil a stěžovatelka je nesporovala (viz bod 17 napadeného rozsudku). Soud pak poučil otce, že případné další platby by musel doložit. Na tom nic nemění ani tvrzení stěžovatelky při jednání a následně v ústavní stížnosti, že otec podle ní nad rámec výživného nepřispíval, a proto požádala o zvýšení výživného. Podle Ústavního soudu bylo tedy již při jednání u krajského soudu zřejmé, že určitou částku bude krajský soud na dlužné výživné započítávat. Vzhledem k tomu, že krajský soud změnil zpětně výši výživného, padá jako nepřípadný argument stěžovatelky, že vyhlášená částka dlužného výživného se blížila částce stanovené okresním soudem. Početní chyba pak ani nespočívala ve výpočtu toho, co krajský soud otci započetl nad rámec výživného, ale ve výpočtu toho, co otec zaplatil na dříve stanoveném běžném výživném - soud omylem nezapočetl platby otce za leden až květen 2025 (5 x 5 000 Kč = 25 000 Kč jako rozdíl mezi 57 000 Kč a 32 000 Kč). 17. Z pohledu možného dotčení práv stěžovatelky (i nezletilé) je pak nerozhodné, že soud učinil opravu přímo v písemném vyhotovení rozsudku. Obdobnou situací se Ústavní soud zabýval v usnesení sp. zn. I. ÚS 1663/20, v níž obecný soud rovněž špatně spočetl dlužné výživné při vyhlášení rozsudku, následně vydal opravné usnesení a poté písemně vyhotovil rozsudek s již opraveným výrokem. Ústavní soud ani v odkazované věci nepovažoval chybu v částce dlužného výživného za neřešitelnou opravným usnesením a neshledal závažným pochybením, že soud doručoval tehdejším účastníkům řízení opravné usnesení až s písemným vyhotovením rozsudku (body 6 až 8 zmíněného usnesení, srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3467/20, bod 7). I kdyby v nynější věci krajský soud vydal opravné usnesení, které by doručoval současně s písemným vyhotovením rozsudku, na postavení stěžovatelky by to nic nezměnilo - dlužné výživné je splatné až po právní moci rozsudku spjaté s jeho doručením. Při vyhlášení rozsudku navíc nikdo z účastníků nebyl přítomen, jak stěžovatelka sama uvedla. 18. Další námitky stěžovatelky jsou již zcela zjevně neopodstatněné a představují pokračující polemiku s řádně odůvodněnými a důkazy podloženými závěry krajského soudu, do které Ústavní soud nevstupuje. Lze tedy pouze odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku: V jeho bodě 54 krajský soud konstatoval, že přestup nezletilé na druhý stupeň základní školy nepřinesl zásadní změnu poměrů. Započtení mimořádných plateb na dlužné výživné krajský soud zdůvodnil v bodě 46, kde stručně odlišil i platby, které nezohlednil, protože jimi vyživovací povinnost plněna není. Výpočet rozhodných potenciálních příjmů otce krajský soud podrobně vyjevil v bodě 47, kde se vyjádřil i k dalšímu majetku otce a k jeho soužití s partnerkou. Nevycházel přitom jen z daňových přiznání otce. V bodě 57 pak vysvětlil, proč nepotřeboval využít postup podle § 916 občanského zákoníku. 19. Ústavní soud shrnuje, že neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proto odmítl její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu