Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti 1. M. Š. a obchodních společností 2. X a 3. Y, zastoupených JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem Příkop 27/2a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2025 č. j. 5 Tdo 701/2025-5824, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2025 č. j. 4 To 10/2024-5603 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2023 č. j. 40 T 6/2021-5330, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelky (jedna fyzická osoba a dvě právnické osoby) byly spolu s dalšími sedmi obviněnými uznány vinnými ze spáchání zločinů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie, dílem dokonaných, dílem ve stádiu pokusu [§ 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) a § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku]. Zjednodušeně řečeno šlo o vylákání evropských dotací na fiktivní vzdělávání zaměstnanců dvou obviněných obchodních společností, tedy o dva dotační projekty. 2. První stěžovatelka (fyzická osoba) byla dle závěrů trestních soudů hlavní postavou trestné činnosti - vytvořila dotační projekty, podávala návrhy, kooperovala s dalšími obviněnými atd. (např. body 160, 173 a 220 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Proto jí také byl uložen nejpřísnější trest ze všech obviněných, a to odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na 5 let, trest zákazu činnosti a peněžitý trest. Zbylým dvěma stěžovatelkám (právnickým osobám) soud uložil peněžité tresty ve výši 200 000, resp. 100 000 Kč (v podrobnostech body 230 a 231 odůvodnění rozsudku krajského soudu). 3. Vrchní soud v Olomouci se se závěry krajského soudu ohledně výroků o vině a trestu ztotožnil. Změnil pouze výrok o náhradě škody. Na rozdíl od krajského soudu dospěl vrchní soud k závěru, že České republice - Ministerstvu financí lze náhradu škody přiznat, přestože obvinění se mohli seznámit s uplatněným nárokem až v rámci dokazování u hlavního líčení, a nikoliv, jak předpokládá zákon, před zahájením dokazování. Zásadní však podle vrchního soudu je, že nárok byl řádně a včas uplatněn (v podrobnostech body 252 až 258 odůvodnění rozsudku vrchního soudu). 4. Nejvyšší soud odmítl dovolání sedmi obviněných. Co se týče stěžovatelek, jejichž dovolání posuzoval zvlášť, poukázal zejména na to, že zcela pomíjejí argumentaci nalézacího i odvolacího soudu, tvrzené rozpory v dokazování nijak nekonkretizují, brojí proti skutečnostem, které jim vůbec nebyly vytýkány, a celkově se jejich argumentace nese v obecné rovině (srov. zejména body 23, 24 a 26 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu). 5. Stěžovatelky napadají ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího, vrchního i krajského soudu. Tvrdí, že "celý trestní proces nese výrazné rysy nespravedlnosti a vychází z předpokladu, že se stěžovatelky žalovaného jednání dopustily." Nejvyšší soud se dle názoru stěžovatelek nevypořádal se všemi jejich námitkami a pouze vycházel z toho, že soudy učinily správná skutková zjištění. Nebyl přitom proveden jediný přímý důkaz o vině stěžovatelek. Chybí proto podstatný znak spáchání trestného činu, a to zavinění. Soudy tak porušily pravidlo in dubio pro reo, právo stěžovatelek na spravedlivý proces a princip, dle kterého jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem. 6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V takovém případě je Ústavní soud oprávněn své usnesení pouze stručně odůvodnit uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). 7. Pro podanou ústavní stížnost platí analogicky totéž, na co již upozornil Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání. Ačkoli stručnost sama o sobě nemusí být vždy na překážku věcnosti, samotné důvody podání ústavní stížnosti jsou uvedeny na pouhé jedné straně textu. A především, stěžovatelky neuvádějí žádné konkrétní tvrzení o porušení základních práv, kterým by se Ústavní soud vůbec mohl zabývat. Ústavní stížnost se nese ve zcela obecném duchu, neodkazuje na žádnou relevantní judikaturu Ústavního soudu, její podstata je jen obtížně srozumitelná, a konečně ani fakticky nerozporuje žádný konkrétní závěr, k němuž trestní soudy dospěly. Stěžovatelky např. jen obecně tvrdí, že neexistuje žádný důkaz o jejich vině, když přitom krajský soud provedl mimořádně podrobné dokazování (body 1 až 167 odůvodnění) a následně navíc přehledně shrnul, jaká skutková zjištění z těchto důkazů učinil (body 169 a 175 odůvodnění). Stěžovatelé před Ústavním soudem z jedné strany nejsou povinni rekapitulovat veškeré námitky vznesené před obecnými soudy. Jsou však povinni tvrdit, v čem konkrétně má spočívat údajné porušení základních práv či svobod. Za těchto okolností, kdy samy stěžovatelky žádnou relevantní argumentaci Ústavnímu soudu nepředkládají, není na místě, aby Ústavní soud znovu shrnoval a parafrázoval podrobná zjištění trestních soudů, s nimiž se Ústavní soud seznámil, a ze kterých nevzešly žádné pochybnosti o ústavnosti napadených rozhodnutí. 8. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu