Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti V. B., zastoupeného Mgr. Radanem Havlíkem, advokátem se sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1479/2025-247 ze dne 15. 7. 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 161/2024-197 ze dne 25. 9. 2024 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 29 C 88/2021-146 ze dne 5. 2. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy vystupoval jako žalovaný ve sporu o vyklizení domu, kterého se žalobou úspěšně domáhal vedlejší účastník jakožto spoluvlastník tohoto domu. Nyní se naopak stěžovatel domáhá zrušení všech tří soudních rozhodnutí v tomto sporu. Tvrdí porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Městský soud v Brně napadeným rozsudkem vyhověl žalobě vedlejšího účastníka s tím, že mu svědčí spoluvlastnické právo k domu (zčásti nabyté v dražbě, zčásti nabyté kupní smlouvou). Stěžovatel dům nadále nevlastní, pobývá v něm bez právního důvodu a nevyklidil jej ani přes výzvu vedlejšího účastníka a jeho snahu zajistit stěžovateli náhradní bydlení. Žalobu vedlejšího účastníka městský soud nepovažoval za projev zjevného zneužití práva. 3. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu. Po skutkové i právní stránce se s ním shodl: stěžovatel v domě dlouhodobě bydlí bez právního důvodu, protože předchozí rozhodnutí (týkající se dražby a uděleného příklepu) jsou pravomocná a vykonatelná. Postup soudního exekutora i exekučních soudů obstály v přezkumu Nejvyššího i Ústavního soudu. Argumentaci porušením práv v předchozích řízeních proto krajský soud považoval za nedůvodnou. Nynější žalobu vedlejšího účastníka ani krajský soud nepovažoval za zneužití práva. K námitce dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele krajský soud uvedl, že ho v řízení zastupoval advokát, který měl možnosti a schopnosti hájit jeho práva. 4. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání napadeným usnesením odmítl zčásti pro vady, zčásti jako nepřípustné. Zdůvodnil, že tvrzení o porušení základních práv a svobod může založit přípustnost dovolání jen společně s řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel však jen obecně uvedl, že se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu. Jako nepřípustné posoudil Nejvyšší soud dovolání v otázce, zda není výkon práva vedlejšího účastníka v rozporu s dobrými mravy. Městský soud při posouzení této otázky přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem a jeho úvaha nebyla podle Nejvyššího soudu zjevně nepřiměřená. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a vlastnického práva. Popisuje, že na počátku nynějšího sporu bylo opatrovnické řízení v letech 1996 až 1998 o výživném na jeho dnes již zletilou dceru. Tak vznikl dluh, který je pro stěžovatele nesplatitelný a pro který byl vyhnán z domu. V něm žil se svolením své sestry, která jej spoluvlastní s vedlejším účastníkem, v něm se také živil jediným pro něj možným způsobem, a to podnikáním v oboru hardware a software. Stěžovatel je už od roku 1994 vážně duševně nemocný a nebyl schopen se hájit v předchozích soudních řízeních o výživné a o exekuci. Navíc po ustanovení zástupce v exekučním řízení utrpěl úraz hlavy, po němž částečně ztratil paměť. Stěžovatel vytýká soudům, že nepřezkoumaly exekuční titul. Stěžovatel proto požaduje po Ústavním soudu, aby zrušil i všechna předchozí rozhodnutí soudů, která byla stižena procesními vadami a která jsou příčinou protiústavnosti nyní napadených rozhodnutí. Ani v řízení skončeném napadenými rozhodnutí se stěžovatel nedočkal právní ochrany. 6. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele - viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To v nynější věci Ústavní soud neshledal, ústavní stížnost je tudíž zjevně neopodstatněná. V případě usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti přitom postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). 7. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelovo přesvědčení, že dlouholeté neprávem vedené soudní spory vyústily v nyní napadená rozhodnutí. Stěžovatel namítá, že v důsledku své duševní poruchy (schizofrenní psychózy) se nemohl na sebe navazujících soudních řízení aktivně účastnit a nyní je nucen se vystěhovat ze svého bydliště a místa podnikání. Ústavní soud rozumí stěžovatelově složité životní situaci, v nynějším řízení však Ústavní soud může posoudit jen nyní napadená rozhodnutí a řízení, které jim u obecných soudů předcházelo. Tedy řízení o žalobě vedlejšího účastníka na vyklizení. Tvrzenými pochybeními v předchozím řízení o stanovení výživného a exekučním řízení, v rámci něhož proběhla dražba na dům, se Ústavní soud nyní nezabývá - stejně jako se jimi nemusely zabývat obecné soudy. K nápravě případných vad předchozích řízení totiž mohly sloužit jiné řádné či mimořádné prostředky, případně ústavní stížnost. Tu stěžovatel dokonce v případě uděleného příklepu v dražbě ve prospěch vedlejšího účastníka využil. Ústavní soud ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 3345/23 - neshledal tedy, že by v této větvi stěžovatelova případu došlo k neústavnímu zásahu do jeho práv a svobod. 8. Právě projednávaná ústavní stížnost se tudíž míjí s nosnými důvody nyní napadených rozhodnutí a nevznáší konkrétní námitky, na které by mohl Ústavní soud jakkoliv reagovat. Krajský a městský soud posuzovaly, zda stěžovatel oprávněně užívá vyklizovanou nemovitost, dospěly k závěru, že ne, což zdůvodnily. Proti tomuto závěru stěžovatel nepřinesl jiné argumenty, než které mají původ v tvrzených vadách předchozích soudních řízení. V řízení o žalobě na vyklizení byl přitom stěžovatel celou dobu zastoupen advokátem a měl možnost se vyjádřit a hájit svá práva. Nejvyšší soud pak odmítl stěžovatelovo dovolání zčásti jako nepřípustné, zčásti jako vadné. Ani tyto jeho závěry stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje: netvrdí, že dostatečně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání ani že Nejvyšší soud nesprávně (ústavně nesouladně) posoudil tvrzený rozpor jednání vedlejšího účastníka s dobrými mravy. 9. Ústavní soud proto uzavírá, že odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu