Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Liborem Burianem, advokátem, sídlem Kobližná 71/2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. srpna 2025 č. j. 37 Co 151/2025-143 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 5. května 2025 č. j. 0 Nc 165/2024-116, 13 P a Nc 312/2024, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a nezletilých M. a M. K. a A. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Okresní soud v Blansku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilé vedlejší účastníky (dále jen "nezletilé děti") do péče vedlejší účastnice (matky nezletilých dětí), uložil stěžovateli (otci nezletilých dětí) povinnost platit stanovené výživné k rukám vedlejší účastnice a stanovil pravidelný styk s nezletilými dětmi. Při volbě režimu péče o nezletilé vycházel okresní soud z rodiči nastaveného a praktikovaného faktického rozložení péče. Nerovnoměrnost péče mezi rodiči byla natolik velká, že nedosahovala ani parametrů asymetrické střídavé péče. Proto svěřil nezletilé děti do péče vedlejší účastnice. Zároveň stanovil styk otce s nezletilými dětmi, přičemž plně respektoval rodiči při jednání soudu dohodnutý rozsah kontaktů. 3. Krajský soud v Brně (dále jen krajský soud) změnil rozhodnutí okresního soudu pouze ohledně změny jednoho ze dnů v týdnu styku nezletilých dětí se stěžovatelem a v období letních prázdnin, jinak jej potvrdil. Dospěl k závěru, že úprava provedená rozhodnutím okresního soudu odpovídá zájmům nezletilých dětí a plně vystihuje také možnosti obou rodičů podílet se na péči o děti. Stěžovatelem navrhovaná změna v odvolání spočívala pouze v lichém týdnu, kdy otec nechtěl pobyt dětí v úterý, ale v pondělí. Nebylo důvodu v tomto směru stěžovateli nevyhovět. Pokud takovou úpravu nazýval střídavou péčí nikoliv stykem, jedná se pouze o terminologii, přičemž rozsah pobytu dětí u otce je skutečně spíše stykem než nerovnoměrnou střídavou péčí. II. Argumentace stěžovatele 4. V posuzované věci byly podle stěžovatele naplněny všechny podmínky pro režim střídavé péče. Přesto jej v rozporu s judikaturou Ústavního soudu obecné soudy nezvolily, aniž by svůj závěr dostatečně a přesvědčivě odůvodnily. Relevantní kritéria nijak nezkoumaly ani neposuzovaly. Spokojily se pouze s odkazem na jednostranně vedlejší účastnicí nastavený faktický stav péče o nezletilé děti a na pohovor s nimi. Nadto vůbec nenastínily kroky, které by vedly ke změně formy péče na střídavou. Obecné soudy zaměňují formy péče o nezletilé děti, a tím znevažují rovnocenné postavení rodičů. Napadená rozhodnutí jsou nadto vůči stěžovateli jako otci nezletilých dětí diskriminační. 5. Stěžovatel argumentuje, že střídavá péče rodičů je výchozím modelem, není-li prokázána specifická a odůvodněná potřeba jiné úpravy. Tomu odpovídá i legislativní vývoj. Vzhledem ke způsobu a rozsahu v řešené věci praktikované péče (byť asymetrické), měly obecné soudy zvolit právě model střídavé péče. Stěžovatel během dohodnuté doby o nezletilé děti pečuje, hradí náklady spojené s jejich výchovou a tráví s nimi čas, což obecné soudy nesprávně vyhodnotily. Fakticky tak byla střídavá asymetrická péče praktikována. Nadto bylo (pouze) stěžovateli stanoveno výživné, což nabourává tento dosavadní režim. Obecné soudy ani nezkoumaly, proč vedlejší účastnice se střídavou péčí nesouhlasí. Byla to navíc vedlejší účastnice, kdo opustil rodinnou domácnost. Stěžovatel nikdy nechtěl jít proti vůli nezletilých dětí a vyžadovat rovnoměrnou střídavou péči. Obecné soudy nezohlednily, že stěžovatel hradil náklady spojené s péčí o nezletilé ve stejném rozsahu jako vedlejší účastnice. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. V právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. 7. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutím, jimiž bylo rozhodnuto o péči o nezletilé děti. V tomto ohledu je třeba připomenout, že k rozhodnutím ve věcech rodinných Ústavní soud přistupuje obzvlášť rezervovaně (srov. nález ze dne 30. 3. 2026 sp. zn. I. ÚS 3718/25, bod 18, nebo nález ze dne 22. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2611/20, bod 12). Jeho přezkum se soustředí zejména na to, zda řízení před obecnými soudy bylo vedeno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla vydaná rozhodnutí náležitě odůvodněna (srov. např. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1609/23, bod 30, nebo nález ze dne 12. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1318/22, bod 29). 8. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se nejlepším zájmem nezletilých zabývaly a zejména při určování rozsahu péče o ně. Zároveň z napadených rozhodnutí nevyplývají ústavněprávně relevantní nedostatky co do rozsahu podkladů pro účely dokazování. 9. Námitky stěžovatele pak primárně směřují proti míře odůvodnění. Právu na soudní ochranu odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně se vypořádat s argumenty uplatněnými účastníky řízení (srov. např. nález ze dne 23. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05). Závazek odůvodnit rozhodnutí však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Požaduje se přiměřená míra odůvodnění. Rozsah této povinnosti se tak může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností případu (srov. např. nálezy ze dne 12. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2766/15, bod 16, nebo nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09). 10. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nerozporuje rozsah péče o nezletilé děti, ale formu. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě preferuje (naplňují-li oba rodiče relevantní kritéria přibližně ve stejné míře) svěření dítěte do péče obou rodičů (srov. např. nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17, bod 14, nebo nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14). Takové uspořádání bude totiž zpravidla v nejlepším zájmu dítěte (srov. např. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21, bod 19, nebo ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18). Na druhou stranu není vyloučeno, aby obecný soud zvolil i při zohlednění východisek rovnocenné péče a naplnění relevantních kritérií variantu výlučné péče jednoho rodiče se širokým stykem pro druhého rodiče. Svůj postup však musí řádně odůvodnit a zároveň předestřít, za jakých podmínek by v budoucnu byla změna na střídavou péči v daném případě realizovatelná (srov. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21, bod 61). 11. Obecné soudy stávající režim péče o nezletilé označily zvoleným způsobem s ohledem na rozsah, v jakém stěžovatel a vedlejší účastnice o nezletilé děti pečují. Ústavní soud již v minulosti uváděl, že z pohledu společenských věd je střídavou péčí situace, kdy dítě tráví alespoň 30 % času v domácnosti druhého rodiče (FUČÍK, P., ŠOLCOVÁ, M. Nové formy rodičovství: střídavá péče a hledání jejích důsledků pro děti - přehledová studie. Sociální studia 2/2022, str. 36, nebo nález ze dne 5. 2. 2025 sp. zn. I. ÚS 2364/24, bod 34). Z tohoto pohledu je režim, během kterého má stěžovatel nezletilé děti v péči dvakrát týdně odpoledne a v sudých týdnech navíc od pátku do neděle, hraniční. Stěžovateli však je třeba dát za pravdu, že asymetrická střídavá péče obecně představuje významnou symbolickou hodnotu (srov. nález ze dne 7. 5. 2025 sp. zn. I. ÚS 3378/24, bod 57), k čemuž měly obecné soudy přihlédnout a odpovídajícím způsobem zohlednit. Je ale třeba zdůraznit, že výlučná péče neznamená pro rezidentního rodiče více práv při výkonu rodičovské odpovědnosti; znamená naopak více práce, starostí, odpovědnosti a povinností (zejména informačních) vůči nepečujícímu rodiči. Rodičovskou odpovědností jsou i nadále nadáni oba stejně a oba mají stejné právo o záležitostech dítěte rozhodovat (srov. např. nález ze dne 8. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 3350/22, bod 18). Nadto výše uvedené rozlišování do značné míry ztrácí význam v důsledku novely občanského zákoníku, jež nabyla účinnosti 1. 1. 2026 a rozlišování forem péče na střídavou, společnou a tzv. "výlučnou" již neobsahuje. Rozhodne-li se tak stěžovatel podat návrh na změnu péče a styku, budou soudy rozhodovat již podle této nové právní úpravy a podle jejích východisek. Aniž by Ústavní soud bagatelizoval výše uvedenou námitku stěžovatele, nedosahují nedostatky napadených rozhodnutí v tomto ohledu ústavněprávní relevance. 12. Stěžovatel dále namítal, že obecné soudy nenastínily kroky, které by vedly ke změně formy péče na střídavou. Je pravdou, že obecné soudy výslovně jednotlivé kroky nezmiňují. Přesto z ústavněprávního hlediska napadená rozhodnutí ještě obstojí. Předně je třeba připomenout, že soudy rozhodovaly na základě režimu, který byl stěžovatelem a vedlejší účastnicí dle jejich dohody praktikován a který odpovídal i jejich možnostem. Jejich stanoviska se rozcházela pouze v označení formy péče (srov. bod 21 napadeného rozhodnutí okresního soudu, bod 7 napadeného rozhodnutí krajského soudu). Zároveň okresní soud uvedl, že nezletilé děti se (podle zavedeného a praktikovaného režimu) na noc vracejí k vedlejší účastnici, nechtějí u stěžovatele přespávat. Z napadených rozhodnutí tak lze implicitně dovodit, že dojde-li ke změně některé z těchto okolností a bude-li změna režimu v zájmu nezletilých dětí, bude možné k takové změně režimu přistoupit. 13. Za tohoto stavu z ústavněprávního hlediska obstojí i uložení povinnosti přispívat výživné pouze stěžovateli. Okresní soud tak učinil s ohledem na rozložení péče o nezletilé a toto rozhodnutí i dostatečně odůvodnil (srov. bod 21 napadeného rozhodnutí okresního soudu). 14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu