Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Marcely Kučerové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. prosince 2025 č. j. 1 As 321/2024-45 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 6 A 120/2023-113, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a předsedkyně Městského soudu v Praze, sídlem Spálená 6/2, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelce jakožto předsedkyni odvolacího senátu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla rozhodnutím vedlejší účastnice udělena výtka podle § 88a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a to za způsob vedení jednání vůči nezletilým osobám. Stěžovatelka s tímto rozhodnutím nesouhlasila a podala proti němu u městského soudu žalobu. Městský soud napadeným rozhodnutím žalobu zamítl. Vedlejší účastnice podle něj vymezila vytýkané jednání stěžovatelky správně. Stěžovatelka mj. opakovaně a intenzivně naléhala na nezletilé sourozence s cílem přesvědčit je o nesprávnosti a nevěrohodnosti jejich postojů a v pohovoru pokračovala i přes pláč nezletilé dívky. Dospěl k závěru, že žalobkyně svým jednáním vybočila ze své zákonné povinnosti vést pohovor tak, aby nezletilí obdrželi informace k řízení a vyjádřili svůj informovaný názor a přání. Rozdíl mezi kárným opatřením a výtkou tkví v intenzitě kárného provinění. Uložení výtky ani nezasahovalo do soudcovské nezávislosti, neboť nebylo uloženo za rozhodnutí ve věci, ale za způsob vedení pohovoru, který odporoval zákonu. Výtku vedlejší účastnice neformulovala tak, že by šlo o úkon učiněný v důsledku nevyhovění požadavku na omluvu nezletilým. 3. Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl. Rozhodnutí městského soudu nepovažoval za nepřezkoumatelné. Za důvodnou nepovažoval ani námitku, že dokazování zvukovým záznamem pohovoru bylo provedeno bez nařízení jednání. Upozornil, že ve správním soudnictví se dokazování správním spisem (jehož součástí byl i zvukový záznam pohovoru) neprovádí. O námitce podjatosti členů senátu městského soudu Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením ze dne 10. 1. 2024 č. j. Nao 175/2023-39, a proto na něj odkázal. Dále zdůraznil, že výtka se uděluje za pochybení, která nejsou bagatelní, ale současně jejich intenzita nepřesáhne hranici kárného provinění. II. Argumentace stěžovatelky 4. Podle stěžovatelky byl senát městského soudu jako celek podjatý, neboť jeho členové byli k vedlejší účastnici ve vztahu podřízenosti. Podjatý byl soudce JUDr. Ladislav Hejtmánek, který s ohledem na přátelské vztahy ke stěžovatelce sám učinil prohlášení o své podjatosti. Nadto bylo porušeno i právo na veřejné projednání a právo účinně hájit svou věc. Stěžovatelce není známo, zda bylo dokazování provedeno záznamem pohovoru s nezletilými, nebo jen protokolem o pohovoru s nimi. Nebylo jí tak umožněno seznámit se a vyjádřit se ke způsobu provedení důkazu. Tím bylo porušeno její právo na ochranu před tajným výkonem spravedlnosti. Nejvyšší správní soud se dostatečně nezabýval ani námitkou nepřezkoumatelnosti. Soudy nezkoumaly subjektivní stránku jednání stěžovatelky a nedostatečně zjišťovaly okolnosti, jež k pohovoru vedly. Nejvyšší správní soud se ani dostatečně nevypořádal s námitkou nesrozumitelnosti a vnitřní rozpornosti. Vytýkané jednání nemohlo dosáhnout intenzity kárného provinění, když sama vedlejší účastnice připustila omluvu. Opomenuta byla i její argumentace týkající se pravomocí předsedy soudu, jakož i další její argumentaci. Napadená rozhodnutí jsou opřena pouze o § 100 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 30. 6. 2025, a jsou tak projevem libovůle. Nadto bylo výtkou zasaženo do práva stěžovatelky na soukromý život, její osobní cti a dobré pověsti. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 5. V právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. 6. Ústavní stížnost brojí proti rozhodnutím správních soudů, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky podaná proti rozhodnutí, kterým jí jako předsedkyni odvolacího senátu městského soudu byla udělena výtka. V tomto ohledu je třeba připomenout, že přezkoumává-li Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti rozhodnutí o kárné odpovědnosti soudců, nejde o instanční přezkum v kárném řízení, nýbrž zvláštní soudní přezkum z hlediska ochrany ústavně zaručených práv a svobod (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2024 sp. zn. II. ÚS 3001/24, bod 10, nebo nález ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 2420/11, bod 17). 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména zdůrazňuje nesprávné posouzení námitky podjatosti vztahující se jednak ke konkrétnímu soudci městského soudu, a jednak senátu městského soudu jako celku. Nestrannost je především subjektivní psychickou kategorií vyjadřující psychický vztah soudce k věci v širším slova smyslu (tedy k předmětu řízení, k jeho účastníkům nebo jejich zástupcům), o němž je schopen nejpřesněji referovat jen on sám. Takto pouze vnitřně pojatá kategorie nestrannosti by v demokratickém právním státě byla nedostatečnou zárukou férového soudního řízení, a proto je doplněna rovněž o kritérium nestrannosti z hlediska objektivního. Pro její posouzení není podstatné jen její hodnocení z hlediska vnějšího pozorovatele (např. účastníka řízení), nýbrž také to, zda reálně existují objektivní okolnosti, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce má skutečně nezaujatý vztah k věci v širším slova smyslu (srov. stanovisko pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, bod 17, nebo nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 371/04). 8. Jde-li o tvrzenou podjatost senátu městského soudu, kterou stěžovatelka dovozuje z tzv. systémové podjatosti s ohledem na vztah podřízenosti rozhodujícího senátu městského soudu k vedlejší účastnici (předsedkyni městského soudu), Nejvyšší správní soud s odkazem na usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 3. 2020 č. j. Nad 8/2019-65 dospěl k závěru, že soudci úseku správního soudnictví nejsou bez přistoupení dalších skutečností vyloučeni z projednávání věci, která se týká výkonu státní správy soudu předsedou téhož soudu. Takové okolnosti podle Nejvyššího správního soudu v posuzované věci dány nejsou (srov. bod 10 usnesení č. j. Nao 175/2023-39). Stěžovatelka sice s uvedeným závěrem zjevně nesouhlasí, ale pouze v obecné rovině opakuje námitky, se kterými se Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádal. Její námitky tak nelze považovat za opodstatněné. K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud i v usnesení ze dne 19. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 3060/23, bod 15. 9. Stěžovatelka dále podjatost dovozuje mj. ze samotného prohlášení soudce JUDr. Ladislava Hejtmánka, který učinil prohlášení o své podjatosti. Nejvyšší správní soud k této námitce mj. uvedl, že z podání jmenovaného nicméně nevyplývá, že by jeho vztah se stěžovatelkou měl jakkoliv přesáhnout pracovně-kolegiální rámec. Takový vztah nemohl sám o sobě odůvodnit vyloučení soudce pro podjatost (bod 21 usnesení č. j. Nao 175/2023-39). V tomto ohledu nelze Nejvyššímu správnímu soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Při rozhodování, zda v daném případě existuje legitimní důvod k obavě, že konkrétní soudce není nestranný, je subjektivní vnímání účastníka řízení sice důležité, nikoli však určující. Rozhoduje to, zda tato obava může být považována za objektivně oprávněnou (viz např. rozsudek Pétur Thór Sigurđsson proti Islandu ze dne 10. 4. 2003, stížnost č. 39731/98, bod 37). Ústavní soud přitom ve své judikatuře nepovažoval nedovození podjatosti z důvodu běžných kolegiálních vztahů bez dalšího z ústavněprávního pohledu za problematické (srov. např. nález ze dne 27. 11. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2404/23, body 53 a násl.). Stěžovatelka v tomto ohledu pouze polemizuje se závěry správních soudů, aniž by tato její argumentace svědčila o protiústavnosti napadených rozhodnutí. 10. Na neopodstatněnosti ústavní stížnosti nic nemění ani tvrzené porušení práva na veřejné projednání a práva účinně hájit svou věc, k čemuž podle stěžovatelky došlo neprovedením důkazů (zejm. záznamu z pohovoru, při kterém se stěžovatelka dopustila kárného provinění). Je třeba připomenout, že neprovádění dokazování soudním spisem vyplývá ze samotné podstaty řízení ve správním soudnictví, které je přezkumným řízením správního řízení. Správní spis je obrazem a výsledkem tohoto správního řízení, dokládá skutkový a právní stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Proto je obsah správního spisu bez pochybností známý správnímu orgánu, tj. žalovanému v řízení o žalobě, avšak i žalobce se v případě svého zájmu má právo s obsahem správního spisu v průběhu správního řízení seznámit. Ústavní soud tento postup ve své judikatuře akceptuje (srov. např. nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4141/18, bod 25). Nadto je argumentace stěžovatelky zcela zjevně účelová. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že záznam pohovoru měl soud k dispozici a seznámil se s ním, neboť v rámci svého rozhodnutí uváděl konkrétní minuty, ve kterých byl slyšet pláč nezletilé. 11. Jde-li pak o odkazy stěžovatelky na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, je třeba připomenout, že i z té vyplývá, že od veřejného jednání lze upustit, vzdá-li se platně účastník řízení svého práva a věc nevyvolává otázky veřejného zájmu, které by veřejné jednání činily nezbytným, přičemž vzdání se může být učiněno výslovně, nebo mlčky (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Hakansson a Sturesson proti Švédsku ze dne 21. 2. 1990 č. 11855/85, § 66). Jak uzavřel městský soud, "účastnice řízení na projednání věci při jednání netrvaly" (srov. bod 29 rozsudku městského soudu), což stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Dospěl-li pak městský soud k závěru, že nebylo třeba jednání nařizovat za účelem dokazování, jelikož nepokládal za potřebné provádět důkazy nad rámec toho, co plyne ze správního spisu, nelze mu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. 12. Další stěžovatelčina argumentace směřovala zejména k nedostatkům v odůvodnění napadených rozhodnutí. Je třeba připomenout, že právo na řádné odůvodnění rozhodnutí není absolutní. Neznamená povinnost soudů podrobně odpovědět na každý argument (srov. nález ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 990/23, bod 18, nebo ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3754/19, bod 10). Soudy mají povinnost se v odůvodnění rozhodnutí vypořádat s námitkami účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto námitek (srov. nález ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2744/24, bod 23, nebo ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1895/14, bod 31). Uvedeným nárokům přitom napadená rozhodnutí dostála. Nejvyšší správní soud dostatečně a ústavně souladným způsobem reagoval na argumentaci stěžovatelky o nezbytnosti zohlednění širšího kontextu věci (body 23-26 napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu (body 12-15 napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), difamačním účinku výtky (bod 22 téhož rozhodnutí), jakož i závažnosti jejího jednání (body 18-22 téhož rozhodnutí). Stěžovatelka tak v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci uplatněnou již před správními soudy. 13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu