Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele S. H., právně zastoupeného JUDr. Gabrielem Pőthe, advokátem se sídlem Kališnická 8, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2025 č. j. 8 Tdo 649/2025-483, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2025 sp. zn. 7 To 78/2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. ledna 2025 č. j. 5 T 106/2023-420, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a práva nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, podle čl. 8 odst. 2 Listiny. 2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"), ve spojení s napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") odsouzen pro přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanáct měsíců za současného uložení trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvanácti měsíců. Uvedený přečin stěžovatel spáchal dopravní nehodou, při níž došlo k poranění poškozeného cyklisty. K těmto závěrům dospěl obvodní soud na základě provedeného dokazování, zejm. výpovědi stěžovatele, poškozeného, řady svědků a znaleckého posudku. Verze průběhu nehody stěžovatele, poškozeného a svědků se v podstatných okolnostech rozcházely, nicméně znalecký posudek Ing. Libora Topola označil za pravděpodobnější verzi tu, kterou předkládal poškozený. Naopak znalec PhDr. Matúš Šuch poukázal na to, že chování poškozeného mohlo vykazovat známky nepředvídatelnosti a celkově spolu s absencí reflexních prvků ztížit možnost reakce stěžovatele. Soud skutkový stav ustálil na verzi předložené poškozeným, podporované výpověďmi svědků a závěry znaleckého posudku Ing. Topola. Současně soud považoval za nerozhodné, zda poškozený učinil dost pro odvrácení nehody, protože výlučnou odpovědnost za svoji jízdu nese stěžovatel, který porušil dopravní předpisy. Jako důležitou okolnost pak soud hodnotil rovněž to, že stěžovatel po dobu trestního řízení měnil svoji výpověď a vinu za nehodu svaloval zejména na poškozeného, a to v různé míře zpochybňováním správnosti jeho jízdy, kvality kola, oblečení i jeho zdravotního stavu, následně pak na chybný postup policejní hlídky. 3. Městský soud napadeným usnesením zamítl odvolání stěžovatele. Potvrdil správnost učiněných skutkových závěrů obvodním soudem s tím, že jsou přesvědčivě odůvodněny provedenými důkazy a jejich hodnocením, a tím vyčerpal odvolací námitky stěžovatele, které směřovaly téměř výhradně vůči skutkovým zjištěním obvodního soudu. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání se závěrem, že v případě stěžovatele nejde o zjevný rozpor obsahu provedených důkazů s rozhodnými skutkovými zjištěními. Postup nalézacího i odvolacího soudu shledal zákonným i ústavně souladným, nevykazujícím znaky svévole nebo porušení základních práv účastníků. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje správnost skutkových zjištění, na nichž obecné soudy založily závěr o jeho vině. V řízení byly prezentovány různé verze skutkového děje, přičemž soudy se nakonec přiklonily k verzi pro stěžovatele nepříznivé, a to aniž by pro to měly dostatečné skutkové podklady. Dle stěžovatele soudy nesprávně hodnotily důkazy, když bezdůvodně přičetly vyšší váhu jednomu ze znaleckých posudků, na němž pak v podstatě výlučně založily výrok o jeho vině. Stejně tak soudy zcela opomněly vzít v potaz zavinění poškozeného, který si počínal nebezpečně a nepředvídatelně, čímž výrazně zhoršil možnost stěžovatele reagovat; touto skutečností je současně vyloučeno zavinění stěžovatele, a to i ve formě nevědomé nedbalosti. Postup policejní hlídky bezprostředně po nehodě pak stěžovatel hodnotí jako zcela nedostatečný, přičemž absence náležitého postupu založila i důkazní nouzi ve vztahu k přesnému průběhu nehody. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). 7. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí obecných soudů a o kasačním zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek bylo řádně vedené, přihlíží přitom k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu případného kasačního zásahu. Zejména ve vztahu k dokazování Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho zásah přichází v úvahu až tehdy, když "skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy" (viz nález ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14, bod 13 a tam citovaná judikatura). 8. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat provedené důkazy, zavazovat obecné soudy k jemu libějšímu výkladu důkazů nebo činění právních závěrů, pokud shledaná pochybení nedosahují ústavněprávní intenzity. K tomu v případě stěžovatele nedošlo. Obecné soudy dostatečně vysvětlily, na jakých důkazech staví závěr o vině stěžovatele, a současně se dostatečně (byť ne nutně výslovně) vypořádaly s jeho námitkami. Nadto stěžovatel v ústavní stížnosti nepřináší žádné námitky nebo tvrzení, jež by neuplatil jak ve svém odvolání, tak dovolání. Jelikož tak na totožné argumenty reagovaly již soudy odvolací a dovolací ústavně konformním způsobem, nemá Ústavní soud čeho doplnit. 9. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. dubna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu