Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Cibulky, zastoupeného Mgr. et Mgr. Tomášem Němečkem, advokátem, sídlem Kořenského 1107/15, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1405/2025-129 ze dne 10. 9. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 489/2024-104 ze dne 16. 1. 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 23/2024-77 ze dne 11. 9. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 11. 2025 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. 2. Jak v ústavní stížnosti sám stěžovatel zdůrazňuje, jádrem věci je otázka, zda při významném překročení zákonných lhůt pro poskytnutí informace může být přiměřeným zadostiučiněním za takový nesprávný úřední postup pouhé konstatování o porušení stěžovatelova práva. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud se odchýlil od své předchozí judikatury a že soudy stěžovateli fakticky přičetly k tíži jeho postavení novináře, jenž získává informace v zájmu veřejném, nikoli osobním. 3. Stěžovatel rekapituluje, že je datovým novinářem. Ve své žalobě projednávané obecnými soudy namítal nesprávný úřední postup Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR. Informace týkající se onemocnění COVID-19 (údaje o testovaných osobách a údaje o hospitalizovaných pacientech), jež jako novinář požadoval v době pandemie dle zákona o svobodném přístupu k informacím, totiž obdržel nikoli v zákonné patnáctidenní lhůtě, nýbrž až po třech letech, dvou měsících a šesti dnech. 4. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem konstatoval, že v řízení o poskytnutí informace došlo k porušení stěžovatelova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů. Zamítl však stěžovatelův návrh, aby České republice - Ministerstvu zdravotnictví byla uložena povinnost poskytnout mu omluvu, stejně jako návrh na poskytnutí požadovaného zadostiučinění v penězích. 5. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele pak bylo odmítnuto Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel má za to, že odůvodnění zamítnutí jeho návrhů na poskytnutí omluvy a zadostiučinění v penězích z ústavněprávních hledisek neobstojí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily jeho právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"). Důsledkem těchto rozhodnutí je pak i ztížení naplňování práva na informace dle čl. 17 Listiny. 7. Stěžovatel má za to, že obecné soudy nereflektovaly nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020 sp. zn. II. ÚS 570/20, dle nějž se při rozhodování o věci týkající se některého ze základních práv, jako je i právo na informace, uplatní domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje nemajetkovou újmu. 8. Za neakceptovatelné považuje závěry obecných soudů, podle nichž "netrpěl samotnou délkou rozhodovacího procesu", resp. mu nebylo způsobeno "psychické příkoří", jež by odůvodňovalo přiznání zadostiučinění i jinou formou než konstatováním porušení práva. Konkrétně pak stěžovatel brojí proti tomu, že mu obecné soudy přičetly k tíži jeho profesi novináře. To rozvádí ve dvou rovinách. V prvé řadě kritizuje argument soudu prvního stupně, podle něhož stěžovatel se pokoušel získat informace ve svém pracovním - nikoliv volném - čase. Z toho pak dovozoval, že újma způsobená stěžovateli byla typově nižší, než kdyby o získání informací usiloval ve svém volném čase. Dále pak stěžovatel zpochybňuje i to, jaký význam obecné soudy přiznaly skutečnosti, že díky svým novinářským schopnostem nakonec požadované informace získal od jiného subjektu. I to považuje za postup, kterým je mu jeho profese kladena k tíži. 9. Dalším ústavněprávně relevantním pochybením obecných soudů je podle stěžovatele to, že se odklonily od dřívější judikatury Nejvyššího soudu, podle níž je poskytnutí zadostiučinění pouze formou konstatování porušení práva výjimkou z pravidla a lze k němu přistoupit pouze za výjimečných okolností. Specificky pak stěžovatel tuto námitku uplatňuje i ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Argumentaci Nejvyššího soudu, podle níž soudy nižších stupňů jeho dřívější judikaturu respektovaly, považuje za nepřesvědčivou. 10. Stěžovatel připomíná, že si je vědom toho, že podle ustálené judikatury nemá poskytnutí zadostiučinění plnit preventivně-sankční funkci. Adresáti práv a povinností ji však spontánně vnímají a nelze přehlédnout, že absence poskytování zadostiučinění v penězích může mít za důsledek libovůli povinných subjektů při poskytování informací. III. Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti 11. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň se jedná o návrh přípustný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 14. Ústavní soud přitakává stěžovateli v tom smyslu, že trvání řízení o poskytnutí informace bylo neomluvitelné, zcela nepochybně bylo nesprávným úředním postupem a že za takový nesprávný úřední postup má náležet dotčené osobě satisfakce. Otázkou ovšem je, zda v projednávané věci - s ohledem na její specifické okolnosti - může být přiměřeným zadostiučiněním i pouhé konstatování porušení práva, resp. zda je poskytnutí takového zadostiučinění z ústavněprávních hledisek udržitelné. 15. Obecné soudy v tomto ohledu svá rozhodnutí opřely o několik argumentů, proti nimž stěžovatel brojí. I když Ústavní soud považuje některé námitky stěžovatele za relevantní, i tak - s ohledem na existenci dalších argumentů - shledává napadená rozhodnutí jako celek ústavně konformní. 16. Ústavní soud především souhlasí se stěžovatelem v tom směru, že by mu při rozhodování o formě zadostiučinění v zásadě neměla být k tíži přičítána jeho profese novináře. Stěžovatelem citovaná argumentace Obvodního soudu pro Prahu 2 to skutečně do jisté míry činí, když k hodnocení intenzity zásahu do práv stěžovatele uvádí, že o informace žádal v pracovním čase. Taková argumentace přehlíží a nedoceňuje význam novinářů v procesu "svobodného vyhledávání, přijímání a rozšiřování idejí a informací" (čl. 17 odst. 2 Listiny), který zdůrazňuje judikatura Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3254/22 ze dne 26. 6. 2024, bod 65.) Ústavní soud v kontextu práva na informace týkající se životního prostředí konstatoval, že "stejně jako příslušníci novinářského stavu plní klíčovou roli ‚hlídačů demokracie' v rámci kontroly veřejné moci, mohou obdobně významnou roli hrát i při informování veřejnosti o stavu politik životního prostředí a životního prostředí jako takového. Klíčovou úlohou novinářů je přitom přispívat do veřejné debaty o životním prostředí nejrůznějšími způsoby." To je plně přenositelné i na vyhledávání a šíření informací týkajících se pandemie COVID-19 a jakýchkoliv dalších informací týkajících se záležitostí veřejného zájmu, v jejichž získávání a šíření hrají novináři nezastupitelnou roli (srov. obecně i rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 8. 11. 2016, Magyar Helsinki Bizottság v. Hungary, č. stížnosti 18030/11, body 130 a násl.). 17. Nelze však již stěžovateli přisvědčit v tom, že i argumentace založená na skutečnosti, že požadované informace v mezidobí získal z jiných zdrojů, je rovněž "kladením k tíži" jeho novinářské profese. Podle Ústavního soudu tento argument v žádném smyslu netrestá stěžovatele za to, že využil svých novinářských schopností k získání informací z jiných zdrojů. Pouze zcela logicky bere v potaz celkový kontext věci při posuzování intenzity újmy, kterou stěžovatel utrpěl. Právě zhodnocení reálného dopadu nesprávného úředního postupu na stěžovatele v situaci, kdy požadované informace poměrně záhy získal z jiných zdrojů, považuje Ústavní soud za klíčový a rozhodný aspekt věci, bez něhož by z ústavních hledisek napadená rozhodnutí nemohla obstát. 18. Jak naposledy vyložil Nejvyšší soud, obecné soudy postavily své rozhodnutí zejména na tom, že poskytnutí požadovaných informací ztratilo pro stěžovatele smysl v průběhu řízení, a to do dvou a půl měsíců od jeho zahájení. Teprve v tomto kontextu Nejvyšší soud považoval konstatování porušení práva za adekvátní formu zadostiučinění a teprve na základě této skutečnosti došel k závěru, že rozhodnutí o formě náhrady újmy bylo v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Vyslovil v této souvislosti i právní názor, že poskytnutí informací pro žadatele nemá ve všech případech shodný význam. Naopak konstatoval, že význam předmětu řízení o poskytnutí informací se bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, a v okamžiku, kdy tomu tak (již) nebude. 19. Takové hodnocení věci považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Nelze ani přehlédnout, že smyslem a účelem řízení o žádosti o poskytnutí informace je požadovanou informaci získat - nikoli vést řízení "samo o sobě". Povinný subjekt je samozřejmě povinen projednat žádost o informace v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů bez ohledu na externí okolnosti a této povinnosti odpovídá i subjektivní právo jednotlivce. Proto také obecné soudy konstatovaly (musely konstatovat) porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů. To však neznamená, že určité externí okolnosti (jako například právě skutečnost, že stěžovatel získal informace z jiných zdrojů) nemohou a nemají být zohledněny v rámci úvahy, jak podstatnou újmu mu nesprávný úřední postup způsobil. 20. Zhodnocení specifické míry újmy, kterou stěžovatel utrpěl, je přitom pro posouzení věci klíčové. Nároky plynoucí ze subjektivního práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů nelze považovat za jakési objektivní záruky zákonnosti, jejichž účelem by bylo "potrestat" povinný subjekt za porušení zákona bez ohledu na intenzitu individualizované újmy. Takové pojetí, v podstatě založené na konceptu punitivní náhrady újmy, odporuje pojetí práva na náhradu újmy podle čl. 36 odst. 3 Listiny. 21. Tento specifický aspekt projednávané věci - totiž že stěžovatel získal poměrně záhy požadované informace od jiného subjektu - činí nepřiléhavou i stěžovatelovu námitku, že se obecné soudy (včetně samotného Nejvyššího soudu) neodůvodněně odchýlily od dřívější judikatury dovolacího soudu. Jde totiž o aspekt, který projednávanou věc podstatně skutkově odlišuje od věcí řešených dřívějšími rozhodnutími a jenž (jak akceptoval i Ústavní soud) odůvodňuje i nepřiznání jiných forem zadostiučinění, než je konstatování porušení práva. 22. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy svými rozhodnutími v posuzované věci neporušily žádné z tvrzených základních práv stěžovatele. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu