Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Valerije Zakrepy, zastoupeného JUDr. Volodymyrem Schwarzem, advokátem, sídlem U Staré pošty 744, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2025 č. j. 25 Cdo 1552/2025-196, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2025 č. j. 68 Co 309/2024-172 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. září 2024 č. j. 10 C 81/2024-128, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a společnosti KL - TECH s.r.o., sídlem Tylova 2119, Litvínov, Pavla Kopeckého a Ing. Bc. Martina Lojdy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí obecných soudů ve sporu o ochranu osobnosti. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje obzvlášť v tom, jak obecné soudy přistoupily k identifikaci osoby, která mohla být spornými výroky dotčena. Přestože se výroky týkaly právnické osoby, zdůrazňuje její provázanost se stěžovatelem jako jejím jednatelem a společníkem. 2. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel podal vůči vedlejším účastníkům žalobu na ochranu osobnosti k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"). Domáhal se zdržovacího nároku, omluvy a zadostiučinění, a to v reakci na dvě situace. Zaprvé mělo být zasaženo do jeho osobnostních práv obsahem e-mailů, které vedlejší účastníci zaslali obchodním partnerům společnosti GRUMANT s.r.o., sídlem Bečovská 1435, Praha 10 (dále jen "GRUMANT"), jejímž je stěžovatel jednatelem a společníkem. Zadruhé pak šlo o výroky uvedené ve vyjádření první vedlejší účastnice v rámci jiného soudního řízení, v níž společnost GRUMANT uplatňuje vůči první vedlejší účastnici nároky z nekalé soutěže. Oběma těmto vyjádřením je společné, že podle nich v rámci společnosti GRUMANT panují autoritářské či nekalé praktiky, které stěžovatele údajně nepravdivě očerňují. 3. Obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že se posuzované výroky převážně netýkaly žalobce, ale společnosti GRUMANT, případně šlo o dovolený výkon práv. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací následně potvrdil rozsudek obvodního soudu a Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. 4. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí obvodního, městského i Nejvyššího soudu a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. Listiny, právo na ochranu osobnosti a soukromého života podle čl. 10 Listiny a zákaz svévole a libovůle. 5. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. 6. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud pouze posuzuje, zda soud porušil ústavně zaručená práva účastníků. 7. Ústavní soud také dříve zdůraznil, že jakkoli ochrana lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména nesporně spadá jako ústavně zaručené základní právo pod ústavní ochranu (čl. 10 odst. 1 Listiny), hmotněprávní podmínky pro ni jsou svěřeny právní normě nižší síly (občanskému zákoníku), jejíž výklad a aplikace přísluší především obecným soudům [viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. června 1999 sp. zn. III. ÚS 546/98 (U 42/14 SbNU 361)]. 8. V nedávném nálezu ze dne 15. ledna 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/24 (47/2025 Sb.) se Ústavní soud zabýval ochranou dobré pověsti právnické osoby a na více místech nálezu se dotkl také toho, jak se potenciální zásah projevuje i vůči jejím členům. V bodu 41 konkrétně uvedl, že "je-li pověst právnické osoby poškozena, přenese se negativní vnímání tím způsobené na fyzické osoby (lidi), které jsou s právnickou osobou spojeny." Ačkoliv zdůraznil určitou propojenost důsledků zásahu do dobré pověsti právnické osoby a ochrany osobnosti jejích členů, nelze tuto formulaci chápat jako automatické pravidlo, že každý zásah do dobré pověsti právnické osoby je rovněž i zásahem do osobnostních práv jejích členů. Ostatně na jiném místě tohoto nálezu (bod 108) Ústavní soud zdůraznil s oporou v odborné literatuře, že "ačkoli není vyloučeno, že jedním skutkem může být zasaženo jak do práv člověka, tak právnické osoby, je třeba rozlišovat, na čí straně újma vznikla." 9. Stěžejním závěrem tohoto nálezu bylo navíc rozšíření práv právnických osob o možnost požadovat zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, byť se podle Ústavního soudu povaha utrpěné nemajetkové újmy u fyzických a právnických osob i v těchto případech liší. Jinými slovy, Ústavní soud citovaným nálezem umožnil právnickým osobám domáhat se zadostiučinění za zásah do své dobré pověsti, což by jinak mohlo být pro samotné fyzické osoby (jako členy právnické osoby) komplikované. Jeho závěry ale nelze chápat jako popření principu oddělení právnické osoby jako subjektu práva od jejích členů či osob, které za ni jednají. Obecně vzato nedůvodná či neoprávněná výtka (kritika) špatné pověsti právnické osoby implicitně nezakládá zásah do osobních a osobnostních práv jejích členů (příslušníků); nelze ony dva subjekty slučovat nebo z hlediska tvrzeného zásahu vzájemně zaměňovat (viz též výše citované usnesení sp. zn. III. ÚS 546/98). 10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nahlížely na otázku aktivní legitimace příliš formalisticky a nevzaly dostatečně v potaz, že je bytostně spojen se společností GRUMANT. Tvrdí, že její dobré jméno je odvozeno přímo od něj jako jejího zakladatele, a nelze proto dospět k tomu, že nepravdivými výroky ohledně fungování této společnosti není poškozen i on sám. 11. Ústavní soud přezkoumal znění napadených rozhodnutí a dospěl k tomu, že jimi nebyla porušena práva stěžovatele a nejsou ani v rozporu s výše citovanou judikaturou. Z ní totiž jednoznačně plyne, že je potřeba identifikovat, zda vznikla újma na straně právnické osoby, či na straně fyzické osoby (jejího člena). Nelze tedy vycházet z předpokladu, že pokud bylo zasaženo do dobré pověsti společnosti, s níž je stěžovatel spojen (jejímž je společníkem), znamená to též automatický vznik újmy na straně stěžovatele. Obecné soudy tomuto požadavku vyhověly a k posuzování dotčené osoby nepřistupovaly paušálně. 12. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy zkoumaly jednotlivé výroky, v nichž stěžovatel spatřoval zásah do svých osobnostních práv, a rozlišily je podle toho, zda jimi mohla být způsobena újma stěžovateli. U posuzovaných e-mailových výroků vysvětlily, proč se netýkaly žalobce, ale společnosti GRUMANT, jejího vnitřního prostředí a toho, jakým způsobem postupuje při svém obchodování (viz konkrétně bod 40 rozsudku obvodního soudu či bod 10 rozsudku městského soudu). Ani v případě výroků v podání, které sepsal právní zástupce první vedlejší účastnice v rámci soudního řízení, neshledaly, že by jimi mohla být porušena osobnostní práva stěžovatele. Podle soudů šlo o právem dovolený výkon procesních práv, který ani nelze považovat za excesivní, k čemuž odkázaly na závěry ustálené judikatury (viz body 46 a 47 rozsudku obvodního soudu či bod 11 usnesení Nejvyššího soudu). 13. Obecné soudy se tedy otázkou aktivní legitimace stěžovatele zabývaly dostatečně. Taktéž vysvětlily, proč výroky v rámci vyjádření při souvisejícím soudním řízení nelze považovat za exces; Ústavní soud neshledal důvod toto posouzení nyní přehodnocovat. Své závěry přesvědčivě odůvodnily a vypořádaly odpovídající námitky stěžovatele, na jejich rozhodnutí lze proto zcela odkázat. Postup soudů nelze považovat za svévolný, nedošlo ani k porušení legitimního očekávání stěžovatele, jak to namítá v ústavní stížnosti. Co se týče navržených důkazů, z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že je vzal v potaz, pouze je neprovedl pro nadbytečnost (viz zejména bod 26 rozsudku obvodního soudu, další důkazy stěžovatel v ústavní stížnosti nekonkretizuje). Za této situace nelze na napadených rozhodnutích spatřovat nic ústavně problematického. 14. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu