Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky JVS GROUP s.r.o., sídlem Revoluční 2137/8b, Praha 1, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem, sídlem Truhlářská 1104/13, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2025 č. j. 20 Cdo 1073/2025-214, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2025 č. j. 25 Co 427/2024-152 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. října 2024 č. j. 49 EXE 2151/2024-101, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a společnosti R. Porat Ingatlanfejlesztö és Ingatlanforgalmazó Kft., sídlem Király utca 26, 1061, Budapešť, Maďarsko, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se domáhala odepření výkonu cizích rozhodnutí s tvrzením, že rozhodnutí nejsou vykonatelná a jsou v rozporu s veřejným pořádkem. Obecné soudy stěžovatelčině návrhu nevyhověly. Podle stěžovatelky porušily její ústavně zaručená práva zejména nedostatečným přihlédnutím k tomu, že jí nebylo řádně doručeno konečné rozhodnutí cizího soudu ani osvědčení o vykonatelnosti. Měla jí být dále odňata možnost jednat před (českým) odvolacím soudem a namítá též opomenutý důkaz. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu vyplývá, že vedlejší účastnice pronajala dceřiné společnosti stěžovatelky výstavní prostory v Budapešti. Podle stěžovatelky však tyto prostory nebylo možné využívat kvůli proticovidovým opatřením, ale i proto, že nesplňovaly smluvené podmínky. Nárok na neuhrazené nájemné uplatnila vedlejší účastnice žalobou u maďarských soudů (vůči stěžovatelce z titulu sjednaného ručení za závazky její dceřiné společnosti). Maďarské soudy vedlejší účastnici vyhověly. Než však byl doručen rozsudek maďarského odvolacího soudu, stěžovatelka odvolala plnou moc advokátovi, který ji v řízení původně zastupoval. Maďarský soud přesto rozsudek advokátovi doručil, ten už ale stěžovatelku o rozhodnutí údajně neinformoval. 3. Vedlejší účastnice následně zahájila v České republice exekuční řízení. Stěžovatelce bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce a spolu s ním i rozsudky maďarských soudů. Stěžovatelka proto podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") návrh na odepření výkonu rozhodnutí maďarských soudů. Obvodní soud její návrh zamítl, což potvrdil i Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací. Stěžovatelka proti tomu brojila dovoláním, kterým se Nejvyšší soud zabýval v rozsahu vymezených dovolacích otázek věcně, ale zamítl je jako nedůvodné. 4. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozsudky obvodního, městského i Nejvyššího soudu a tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu dobré víry a princip právní jistoty podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 5. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. 6. Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud pouze posuzuje, zda soud porušil ústavně zaručená práva účastníků. 7. Stěžovatelka na prvním místě namítá, že jí rozhodnutí maďarského odvolacího soudu nebylo doručeno. To podle ní způsobuje jeho nevykonatelnost a zakládá natolik závažné porušení práva na soudní ochranu, že by byl výkon rozhodnutí v rozporu s českým veřejným pořádkem. Ústavní soud ve výše uvedených mezích přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k tomu, že obecné soudy své závěry přesvědčivě odůvodnily a poskytly stěžovatelce adekvátní odpověď na její námitky. Není nezbytné, aby nyní Ústavní soud tuto argumentaci opakoval, proto především odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí a připojuje pouze stručnou reakci na ústavněprávní argumentaci stěžovatelky. 8. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že z judikatury Ústavního soudu vyplývá povinnost soudů řádně doručit úplné písemné vyhotovení rozhodnutí a že vady při tomto postupu mohou založit porušení práva na soudní ochranu [viz nález ze dne 27. srpna 2009 sp. zn. II. ÚS 264/09 (N 190/54 SbNU 351) či usnesení ze dne 12. ledna 2021 sp. zn. IV. ÚS 2328/20 (U 1/104 SbNU 425)]. Stěžovatelčina situace je však odlišná od těch, kterými se zabýval Ústavní soud v citovaných rozhodnutích. Stěžejní odlišností je především, že stěžovatelka zpochybňuje způsob doručení cizího rozhodnutí ze strany soudu jiného státu a činí tak v řízení o odepření vykonatelnosti. Možnost odepření vykonatelnosti rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie je ale značně limitovaná, jak vyplývá z nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I bis"). 9. Nařízení Brusel I bis je postaveno na dosažené úrovni vzájemné důvěry, která umožňuje uplatnění presumpce řádného soudního řízení v členském státu Evropské unie. Soudní rozhodnutí jiného členského státu má (v zásadě) stejný procesní status (podléhá stejnému zacházení) jako rozhodnutí tuzemské. Tento princip stejného zacházení je pojímán extenzivně a nepřipouští, aby parametry výkonu tuzemských soudních rozhodnutí byly jiné než v případě soudních rozhodnutí jiného členského státu [viz nález ze dne 8. dubna 2021 sp. zn. IV. ÚS 2042/19 (N 76/105 SbNU 289), bod 28]. 10. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku (bod 27) s odkazem na četnou judikaturu poukázal na nutnost restriktivního výkladu výhrady veřejného pořádku. Při tomto hodnocení je nicméně také nutno vzít v potaz, zda došlo k porušení základních práv účastníka řízení [viz též nález ze dne 25. dubna 2006 sp. zn. I. ÚS 709/05 (N 91/41 SbNU 163)]. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku nezpochybnil, že nedoručení rozhodnutí, o jehož výkon jde, by mohlo za určitých okolností založit i porušení práva na spravedlivý proces. Nicméně v případě stěžovatelky nedospěl k tomu, že by nedoručení rozsudku maďarského odvolacího soudu mohlo způsobit natolik intenzivní vadu, že by uznání rozhodnutí vyvolávalo rozpor s veřejným pořádkem. Přihlédl k okolnostem, že rozhodnutí bylo dle maďarského práva předběžně vykonatelné už jeho vyhlášením. Tohoto ústního vyhlášení byla stěžovatelka přítomna a byla poučena o tom, že se proti rozhodnutí nelze odvolat. Také využila možnost danou maďarským právem a napadla způsob doručení tohoto rozhodnutí. 11. Ústavní soud tyto závěry považuje z ústavněprávního pohledu za přesvědčivé. Ztotožňuje se s Nejvyšším soudem, že případné nesprávné doručení konečného rozhodnutí v této věci nelze považovat za tak flagrantní pochybení, které by představovalo důvod odepření výkonu rozhodnutí pro zjevný rozpor s veřejným pořádkem. Jednak ne každá procesní vada zakládá porušení práva na spravedlivý proces, jednak je třeba vzít v potaz také výše nastíněná specifika řízení o odepření výkonu rozhodnutí podle nařízení Brusel I bis. Pokud má být výhrada veřejného pořádku skutečně používána ve výjimečných případech, tím spíš musí být porušení procesních pravidel opravdu natolik závažné, aby šlo o porušení ústavně zaručených práv, jež zároveň založí i zjevný rozpor s veřejným pořádkem [viz též nález ze dne 29. června 2017 sp. zn. I. ÚS 3226/16 (N 116/85 SbNU 879), bod 57]. 12. Jak upozornil Nejvyšší soud, v případě stěžovatelky (a při zvažování, zda došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces) je obzvlášť podstatné, že se proti postupu při doručování rozhodnutí mohla ohradit v zemi původu podle tamějších procesních pravidel. Stěžovatelka tak i učinila, byť byl její opravný prostředek shledán opožděným. I výše citovaná judikatura Ústavního soudu zdůrazňovala, že hlavním smyslem doručení písemného vyhotovení rozhodnutí je, aby účastník mohl vyhodnotit podání opravného prostředku. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navíc ani nekonkretizuje, jaký takový opravný prostředek by se jí podle maďarského práva nabízel, případně že by jej kvůli tvrzeným vadám doručování rozhodnutí nemohla uplatnit. Podání případného (mimořádného) opravného prostředku by navíc nemohlo ovlivnit vykonatelnost rozhodnutí. 13. Stěžovatelka dále namítá, že jí nebylo doručeno osvědčení podle čl. 53 nařízení Brusel I bis. Nejvyšší soud se touto otázkou podrobně zabýval a upozornil na to, že osvědčení měl stěžovatelce doručit soudní exekutor spolu s vyrozuměním o zahájení exekuce (viz bod 25 usnesení Nejvyššího soudu). Zároveň však uvedl, že toto pochybení exekutora nemůže mít vliv na odepření výkonu cizího rozhodnutí pro rozpor s veřejným pořádkem. V řízení o odepření výkonu rozhodnutí se posuzují účinky rozhodnutí ve státě, kde má být vykonáno, doručení osvědčení na to nemá vliv. Ani na tomto závěru nelze spatřovat nic ústavně problematického. 14. Podle stěžovatelky jí bylo také odepřeno jednat před odvolacím soudem. V ústavní stížnosti k tomu pouze cituje bod 26 rozsudku odvolacího soudu, kde soud s odkazem na komentářovou literaturu mj. dovodil, že v tomto typu řízení není nutné nařizovat jednání. To stěžovatelka rozporuje a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je nařízení jednání nezbytné. Tato námitka však zjevně není opodstatněná, jelikož je ze spisu zřejmé, že se jednání před odvolacím soudem uskutečnilo a účastnil se jej i právní zástupce stěžovatelky (viz zvukový záznam na č. l. 150). Stěžovatelka měla tedy dostatečnou možnost se vyjádřit, navrhovat důkazy atp. Není tak ani zřejmé, v čem mělo namítané odepření možnosti jednat před tímto soudem spočívat. 15. Stejně tak je zjevně neopodstatněná stěžovatelčina námitka ohledně opomenutého důkazu. V ústavní stížnosti konkrétně namítá, že soud opomenul právní stanovisko maďarského advokáta k otázce doručování rozhodnutí podle maďarského práva. Z odůvodnění rozsudku městského soudu je nicméně opět patrné, že soud tento důkaz provedl (viz bod 14 rozsudku). Z celého obsahu odůvodnění lze navíc dovodit, proč jeho jednotlivé závěry ani nepovažoval za relevantní. Ústavní soud neshledal důvod toto posouzení relevance důkazu nyní přehodnocovat. 16. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu