Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti N. H. V., zastoupeného advokátem Mgr. Markem Sedlákem, sídlem Moravské náměstí 13, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 44/2025 ze dne 24. 9. 2025 a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru zločineckých struktur, č. j. NCOZ-4448-46/TČ-2025-411400-H ze dne 28. 5. 2025, za účasti Vrchního soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru zločineckých struktur, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovateli byly zajištěny peněžní prostředky ve výši 9 tisíc amerických dolarů. Z napadených rozhodnutí plyne, že zajištěné peněžní prostředky mají představovat výnos z trestné činnosti. Stěžovatel je podezřelý ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně podle § 240 odst. 1 a 3 písm. a) trestního zákoníku. Tato trestná činnost je prověřována v trestním řízení, které bylo zahájeno vůči celkem třinácti osobám pro podezření ze spáchání zločinů účasti na organizované zločinecké skupině, zkrácení daně a legalizace výnosů z trestné činnosti. 2. Stěžovatel se zajištěním peněžních prostředků nesouhlasí. Jelikož Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím zamítl stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu, stěžovatel podal proti oběma usnesením ústavní stížnost. Má za to, že napadená rozhodnutí porušují jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a dále odporují čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. 3. Podle stěžovatele je popis údajné trestné činnosti v odůvodnění napadeného rozhodnutí policejního orgánu v podstatě totožný s popisem skutku ve věci, kde byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 1 T 117/2022 zproštěn obžaloby. Vzhledem k totožnosti skutku jsou tedy podle stěžovatele nyní úkony trestního řízení zahájeny nezákonně - řízení je vedeno o skutku, o kterém již soud pravomocně rozhodl. Nezákonné je z tohoto důvodu podle stěžovatele také zajištění peněžních prostředků. Dále namítá, že napadená rozhodnutí vycházejí z podkladů shromážděných ve spise ve věci, kde byl zproštěn obžaloby. Policejní orgán měl přitom podklady k dispozici již od roku 2016. Stěžovatel míní, že jediným účelem tohoto nového trestního řízení a omezení majetkových práv je snaha prodloužit omezení majetkových práv na dobu, než bude rozhodnuto o dovolání státního zastupitelství proti zproštění obžaloby stěžovatele. 4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Ačkoliv stěžovatel podává ústavní stížnost proti usnesení o zajištění výnosů z trestné činnosti, jeho argumentace směřuje vůči samotnému zahájení trestního stíhání. Namítá, že trestní řízení je vedeno o skutku, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto (tj. jde o porušení principu "ne dvakrát o tomtéž" - ne bis in idem). Ústavní soud však připomíná, že stěžovatel má v trestním řízení k dispozici jiné procesní prostředky, jimiž se může proti nezákonně vedenému trestnímu řízení bránit. Ústavní soud se pak touto otázkou může zabývat až po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. 6. Nyní se proto Ústavní soud zabýval pouze samotnou otázkou zajištění peněžních prostředků. Ve své judikatuře přitom dlouhodobě opakuje, že do neskončeného trestního řízení zasahuje jen výjimečně. Ústavní soud z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti koriguje pouze největší excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Maximální zdrženlivost Ústavní soud zachovává i ve vztahu k rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve věci dočasného zajištění majetku obviněného. Je totiž primárně na orgánech činných v trestním řízení, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je zajištění opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich postupem nedošlo k porušení základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2209/15, bod 32; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/24, bod 10). 7. S ohledem na to Ústavní soud ve své rozhodovací praxi formuloval ústavněprávní požadavky, které musejí respektovat orgány činné v trestním řízení při rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad, musí být vydána příslušným orgánem, nemohou být projevem svévole a musí být řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13, bod 52, a tam citovaná judikatura). 8. Uvedené předpoklady byly ve zkoumaném případě splněny. Stěžovatel jejich naplnění ostatně ani nijak nerozporuje s výjimkou už zmíněného tvrzení, že zajištění peněžních prostředků je nezákonné, protože bylo i samotné trestní řízení zahájeno nezákonné. Ke zpochybnění vedení trestního řízení jako takového ale stěžovateli slouží jiné prostředky nápravy než stížnost proti zajištění výnosu z trestné činnosti. 9. Ústavní soud proto stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu