Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti P. N., zastoupeného Mgr. Pavlem Grošpicem, advokátem, sídlem U Hellady 4, Praha 4, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 330/2025-317 ze dne 23. 9. 2025 a proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 238/2024-296 ze dne 17. 10. 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Centra léčby pohybového aparátu, s.r.o., se sídlem Sokolovská 810/304, Praha 9, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel podstoupil operaci kolene, která mu byla provedena Centrem léčby pohybového aparátu, s.r.o. (dále jen "centrum") v roce 2014. Po této operaci prožíval dlouhodobé komplikace spojené s infekcí zlatým stafylokokem v místě lékařského zákroku. 2. Před obecnými soudy se stěžovatel domáhal náhrady újmy, kterou mu mělo centrum způsobit postupem non lege artis. Ten stěžovatel spatřoval nejprve v nedodržení hygienických podmínek a později v nepodání profylaxe antibiotiky. Obvodní soud pro Prahu 9 však stěžovatelem podanou žalobu zamítl rozsudkem č. j. 19 C 155/2020-265 ze dne 2. 4. 2024. Z dokazování zejména znaleckými posudky sice vyplynulo, že infekce a s ní spojené komplikace mají původ v operaci kolene, nicméně centrum nepostupovalo non lege artis, neboť hygienické podmínky byly dodrženy a profylaxe antibiotiky nebyla v roce 2014 u podobných operací obvyklá. 3. V odvolání k městskému soudu namítal stěžovatel zejména nedostatky v dokazování, nepřezkoumatelnost rozsudku obvodního soudu a špatné vyhodnocení postupu centra jako postupu lege artis. Městský soud však napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Obdobné argumenty byly také obsahem dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost, protože neshledal tvrzený nesoulad se svou rozhodovací praxí. II. Ústavní stížnost 4. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje napadená rozhodnutí městského a Nejvyššího soudu zrušit, protože podle něj porušila jeho právo na spravedlivý proces a v souvislosti s tím také nedotknutelnost osoby a tělesné integrity a právo vlastnit majetek (čl. 36 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). 5. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná a nevypořádávají se s veškerou argumentací stěžovatele, konkrétně s jím citovanou odbornou medicínskou literaturou. Odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je v takové situaci dle stěžovatele v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 1318/23 i judikaturou Nejvyššího soudu. Dále stěžovatel kritizuje, že se obecné soudy pouštějí do řešení odborných otázek, které náleží soudním znalcům, navíc přebírají tvrzení centra. Ani s tím se Nejvyšší soud nevypořádal. III. Posouzení Ústavním soudem 6. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. 7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud nejprve připomíná, že do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen ve výjimečných případech, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale je zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83 a čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen v případě porušení základních práv. Ústavní soud v rámci své úlohy podle čl. 83 Ústavy nevstupuje do dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit, jen kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1833/18 nebo IV. ÚS 2690/15). Takto závažná pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nynější věci neshledal. 9. Především stěžovatel v ústavní stížnosti prakticky žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci nepředkládá a porušení svých práv tvrdí pouze obecně, jak je patrné zejména z "résumé odůvodnění stížnosti z hlediska zásahu do základních práv" v bodech 17 až 19 ústavní stížnosti, kde stěžovatel nezmiňuje žádný konkrétní zásah do určitého základního práva. 10. Námitka nepřezkoumatelnosti pro opomenutí důkazů je zjevně neopodstatněná. Už obvodní soud se důkazy odbornou literaturou zabýval (viz body 13 až 15 jeho rozsudku, který si Ústavní soud opatřil z veřejně dostupné databáze soudních rozhodnutí na https://rozhodnuti.justice.cz/). Městský soud tytéž důkazy reflektuje v napadeném rozsudku (viz jeho body 9 a 25). Ani z jiných důvodů nejsou rozhodnutí těchto soudů nepřezkoumatelná. 11. Za této situace je nepřípadný stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 1318/23. Ústavní soud ve své judikatuře skutečně vychází z toho, že dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce spravedlivého procesu, a Nejvyšší soud je proto i při posuzování přípustnosti dovolání povinen chránit základní práva a svobody účastníka (čl. 4 Ústavy). Odmítne-li tedy dovolání s tím, že tvrzené procesní vady nezahrnují právní otázku zásadního významu, aniž by se námitkou porušení základních práv věcně zabýval, této povinnosti nedostojí (nálezy sp. zn. II. ÚS 2172/14 a IV. ÚS 233/17, bod 39, nebo stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 1318/23, bod 36). Námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených práv rozhodnutím či postupem odvolacího soudu, je proto způsobilým dovolacím důvodem, je-li řádně uplatněna, a Nejvyšší soud se jí musí zabývat alespoň kvazimeritorně (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález sp. zn. III. ÚS 2534/24, bod 26, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 83/26, body 12 a 13). Podle judikatury Ústavního soudu ale samotné pochybení Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání bez dalšího nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Jsou-li námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu zjevně neopodstatněné, není kasační zásah nutný, neboť by na výsledku nic nezměnil a vedl by jen k prodloužení řízení (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 83/26, bod 14, nebo I. ÚS 273/17). 12. Přesně to je případ stěžovatele. Ústavní soud sice ve shodě se stěžovatelem považuje za chybné, jak Nejvyšší soud přistoupil k jeho námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu. Když totiž Nejvyšší soud v bodě 15 napadeného usnesení konstatuje, že stěžovatelem formulovaná otázka představuje vadu řízení, která nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, činí to opravdu v rozporu s výše rekapitulovanou judikaturou Ústavního soudu. Nelze však odhlédnout od toho, že Nejvyšší soud na tuto námitku i přes svoje chybně formulované východisko reagoval: ve stejném bodě svého usnesení uzavřel, že napadený rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný. S tím se Ústavní soud výše ztotožnil. 13. Opodstatněná není ani námitka, že městský soud přebíral neodůvodněné skutkové závěry centra nebo že by se pouštěl do odborných lékařských závěrů. Jak Nejvyšší soud správně v bodě 13 napadeného usnesení konstatoval, závěry městského soudu o zdraví žalobce, absenci indikace, která by odůvodňovala profylaxi antibiotiky, a další, vycházely z řádně zjištěného skutkového stavu. 14. Z těchto důvodů tedy Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. června 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu