Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, objekt Velké Přílepy, právně zastoupené Mgr. Janem Borošem, advokátem se sídlem Sokolská třída 21, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. října 2025 č. j. 6 To 315/2025-756 a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 11. září 2025 č. j. 104 T 63/2020-748, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. 2. Stěžovatelce byl dne 27. 5. 2020 rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") č. j. 104 T 63/2020-467 uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. V průběhu zkušební doby rozhodl okresní soud usnesením z 2. 2. 2022 tak, že odsouzení stěžovatelky ponechal v platnosti za současného prodloužení zkušební doby o dalších 18 měsíců. Prodloužená zkušební doba tak trvala do 15. 12. 2022 (vzhledem k započtení zkušební doby z předchozího odsouzení, vůči němuž byl ukládán v nyní projednávané věci souhrnný trest). 3. Napadeným usnesením pak okresní soud rozhodl podle § 83 odst. 1 věty první, části za středníkem, tak, že stěžovatelka vykoná souhrnný trest jí uložený výše citovaným rozsudkem. K závěru o neosvědčení stěžovatelky dospěl okresní soud na základě provedeného dokazování ve veřejném zasedání, v němž vyšlo najevo, že se stěžovatelka dopustila nejen dvou přestupků proti majetku (které byly zohledněny při prodloužení zkušební doby v roce 2022), ale že byla odsouzena pro trestnou činnost v dalších třech věcech (v letech 2022, 2024 a 2025). V době rozhodování stěžovatelka vykonávala trest odnětí svobody uložený jí v roce 2025. Dle okresního soudu tak stěžovatelka nevedla řádný život a ve zkušební době se neosvědčila. Současně se dle okresního soudu neuplatní fikce osvědčení podle tehdejšího § 83 odst. 3 trestního zákoníku (dnešní § 83 odst. 4 trestního zákoníku), ač jednoletá lhůta pro rozhodnutí o (ne)osvědčení již uplynula. Okresní soud totiž vyčkal výsledku tehdy probíhajícího trestního řízení veden principem presumpce neviny tak, aby nepředvídal možné odsouzení stěžovatelky. Proto okresní soud o neosvědčení se stěžovatelky rozhodl až po pravomocném odsouzení v roce 2025. 4. Proti napadenému usnesení okresního soudu podala stěžovatelka stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tak, že ji zamítl. Ztotožnil se s argumentací okresního soudu, jehož rozhodnutí potvrdil. Námitku stěžovatelky stran marného uplynutí roční lhůty k rozhodnutí o (ne)osvědčení odmítl s odkazem na jinou trestnou činnost spáchanou stěžovatelkou ve zkušební době, přičemž okresní soud správně vyčkal pravomocného rozhodnutí a stěžovatelčinu vinu nepředjímal. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že oba soudy odmítly aplikovat zákonnou fikci osvědčení a namísto toho protizákonným způsobem rozhodly o tom, že trest vykoná. Přitom dle stěžovatelky citované ustanovení trestního zákoníku představuje nepřekročitelný kogentní rámec a pravidlo chránící jedince před svévolí soudů a neomezeným časovým natahováním zkušební doby. Svým postupem tak soudy tento smysl daného ustanovení zcela popřely a výkon trestu stěžovatelky se tak stal nezákonným a tím i neústavním. Podle stěžovatelky pak okresní soud nemusel vyčkávat pravomocného skončení nejnovější trestní věci, když měl (i dle vlastního odůvodnění) již dříve důvody k nařízení výkonu trestu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). 8. Ústavní soud předesílá, že posouzení splnění podmínek mj. i u osvědčení či neosvědčení odsouzeného ve zkušební době podmíněného odsouzení je zcela věcí obecných soudů a zásah Ústavního soudu by byl namístě toliko za situace, kdy by napadená rozhodnutí byla projevem zřejmé libovůle, faktického omylu nebo pokud by nebylo odůvodněno vůbec nebo by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. K takovému pochybení však v posuzovaném případě nedošlo. 9. Námitky stěžovatelky se vážou toliko k (ne)uplatnění fikce osvědčení podle § 83 odst. 4 (tehdy odst. 3) trestního zákoníku, proto i odůvodnění Ústavního soudu se zaměří výlučně na tuto problematiku. Stěžovatelka správně vymezuje dané ustanovení jako chránící jednotlivce před jakýmsi "právním vakuem", které by spočívalo v nekonečném prodlužování zkušební doby. Současně však stěžovatelka opomíjí existenci řady okolností, které již ve zkušební době svědčily pro nařízení výkonu trestu. Poněkud vnitřně rozporně pak stěžovatelka, v rozporu se svými zájmy, tvrdí, že pokud mohly, měly soudy již tehdy o nařízení výkonu trestu rozhodnout; neučinily tak, přišly tak o "právo" výkon trestu dále nařídit a musely deklarovat její osvědčení. Tento postup byl však ze strany okresního soudu naopak projevem šetření podstaty základních práv stěžovatelky, kdy ve shodě s principem presumpce neviny vyčkal pravomocného rozhodnutí o trestním obvinění, aniž by vinu stěžovatelky předjímal. Dal ji tím tedy pomyslně další šanci na možné osvědčení (bez ohledu na to, že k němu nedošlo). 10. Uvedený postup je pak ve shodě i s odbornou literaturou i judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze 17. 2. 1986 sp. zn. 4 Tz 2/86 R 7/1987; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001 sp. zn. 4 Tz 4/2001 R 26/2002). Fikce, že se podmíněně odsouzený osvědčil, až na výjimky nenastane, pokud jednoroční lhůta marně uplyne s ohledem na probíhající trestní stíhání pachatele pro trestný čin, který spáchal ve zkušební době (DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Wolters Kluwer, Praha: 2015; k § 83 odst. 3). V takovém případě platí, že spácháním nového trestného činu podmíněně odsouzený zavinil, že nebylo možné rozhodnout podle § 83 odst. 1. Fikce podle § 83 odst. 3 v podobném případě může (výjimečně) vzniknout pouze tehdy, jestliže nové trestní stíhání bylo zdržováno zásadními průtahy zaviněnými orgány činnými v trestním řízení (ŠČERBA, Filip. § 83 [Rozhodnutí o podmíněném odsouzení]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 52.). V postupu obecných soudů tak Ústavní soud neshledal vadu nezákonnosti, jak tvrdí stěžovatelka; tím méně jsou pak rozhodnutí stižena vadou neústavnosti. 11. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu