Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti J. Z., zastoupeného JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. 11. 2025 č. j. 70 Co 226/2025-1012 a výrokům I až VI a IX rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2025 č. j. 0 P 78/2018-932, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a J. T. a nezl. T. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Okresní soud v Olomouci rozhodl, že se úprava péče o nezletilého vedlejšího účastníka mění tak, že se svěřuje do péče vedlejší účastnice-matky a současně se odnímá ze střídavé péče (výroky I a II). Stěžovateli-otci byla stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 12 000 Kč měsíčně (výroky III, IV a VI). Soud také rozhodl o dlužném výživném (výrok V) a o tom, že úprava péče k druhému nezletilému synovi, jakož i vyživovací povinnost otce zůstávají beze změny (výroky VII a VIII). Výrokem IX soud rozhodl o předběžné vykonatelnosti výroků I až III. 2. Okresní soud v odůvodnění zdůraznil, že nezletilému je již sedmnáct let, je velmi inteligentní, dokáže vysvětlit, co by si přál a proč by si to tak přál, a proto je třeba respektovat jeho přání být ve výlučné péči matky, do které ostatně již dříve fakticky přešel. Nezletilý má s otcem komplikovaný vztah, docházeli společně na rodinnou terapii. Soud uvedl, že i ze zprávy poskytovatele této terapie plyne, že by se kontaktu mezi otcem a nezletilým měl dát spíše volný průběh. Ke kontaktu mezi otcem a nezletilým přitom tímto způsobem docházelo, byť v omezené míře, a i proto soud styk autoritativně neupravil. Při posouzení výše výživného vycházel okresní soud z doporučujících tabulek Ministerstva spravedlnosti. Výživné vypočetl nejprve ve výši 16 % z příjmů stěžovatele, tedy ve výši 8 632 Kč. K této částce následně připočetl odpovídající částku za účast otce ve společnosti X, a tímto způsobem dospěl k výživnému ve výši 12 000 Kč měsíčně. 3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci doplnil dokazování a znovu vyslechl nezletilého. Zjistil, že nezletilý setrvává na svém stanovisku, které vyjádřil před sociální pracovnicí, tedy že si přeje být v péči matky. Dále soud zjistil, že se nezletilý s otcem dva dny před jednáním odvolacího soudu setkal asi na tři hodiny, přičemž se domluvili na pokračování v kontaktech jednou za čtrnáct dnů v sobotu. Krajský soud se se závěry okresního soudu o svěření nezletilého do péče matky a nestanovení styku s otcem ztotožnil a rozsudek potvrdil. 4. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozsudek krajského soudu a okresního soudu v tom rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o péči o nezletilého vedlejšího účastníka a o stanovení výživného k němu. Byť v petitu ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti rozsudku okresního soudu jako celku, z obsahu ústavní stížnosti je nepochybné, že stěžovatel nemá námitek proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o tom, že péče a výživné ve vztahu k druhému nezletilému synovi zůstává beze změny. Ústavní soud tedy posoudil ústavní stížnost tak, že stěžovatel brojí pouze proti těm výrokům rozsudku okresního soudu, proti kterým se také následně odvolal ke krajskému soudu. 5. Stěžovatel spatřuje pochybení v "přístupu soudů při hodnocení výchovného působení matky na oba nezletilé syny". Stěžovatel je přesvědčen, že změna postoje nezletilého je značně ovlivněna právě matkou a jejími rodiči. Obecné soudy změnily dosavadní střídavou péči na výlučnou péči matky, přestože nezletilý opakovaně vyjádřil přání se s otcem cca jednou za čtrnáct dní o víkendu vídat. Obecné soudy tak svým postupem zasáhly do základního práva stěžovatele na výchovu dětí podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dále do práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků řízení. Stěžovatel má rovněž za to, že výrokem o stanovení výživného porušily obecné soudy jeho právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces. Stěžovatel považuje za nepřezkoumatelný závěr obecných soudů o tom, proč a jak byla k částce ve výši 8 632 Kč připočtena další částka z jeho příjmů ve společnosti X. Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud řídil. 6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud především zdůrazňuje, že zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rodinněprávních věcí, včetně rozhodnutí o výživném. Toto rozhodování je doménou obecných soudů, které jsou v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení, znají rodinnou situaci a mohou nejlépe posoudit zájem dítěte. Ústavnímu soudu zejména nepřísluší přehodnocovat zjištěný skutkový stav, přepočítávat výši výživného atp. (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2482/13 či IV. ÚS 2884/22). 8. Je nepochybné, že svěření nezletilého do výlučné péče jednoho z rodičů, aniž by k tomu byly dány dobré důvody, může znamenat porušení základního práva rodiče dle čl. 32 odst. 4 Listiny. V posuzované věci však okresní soud uvedl hned několik důvodů pro to, aby nezletilého svěřil do výlučné péče matky. Okresní soud reflektoval faktický stav věcí, komplikovaný vztah otce a nezletilého, a především výslovné a opakované přání nezletilého, kterému bylo v době rozhodování 17 let. Ústavní soud neshledává protiústavní rozpor v tom, že obecné soudy nestanovily styk stěžovatele s nezletilým, přestože ten vyjádřil přání se s otcem občas vídat. Jak totiž okresní soud řádně odůvodnil, za daných okolností je vhodnější kontakt mezi otcem a synem ponechat na vzájemné domluvě, nikoli jej skoro dospělému člověku autoritativně stanovovat. 9. Okresní soud se především řádně zabýval nejlepším zájmem nezletilého. V posuzované věci soud rozhodl dle opakovaně vysloveného přání nezletilého, který je těsně před prahem dospělosti. Je přitom třeba zdůraznit, že s přibývajícím věkem dítěte a s jeho narůstající rozumovou a emocionální vyspělostí je přání pro výsledný nejlepší zájem čím dál více určující (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1318/22, bod 36). Napadená rozhodnutí tedy nejsou projevem nežádoucího přístupu, kdy obecný soud pouze mechanicky převezme přání nezletilého, aniž by zkoumal, zda je takto vyslovené přání v jeho nejlepším zájmu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2364/24, bod 31). Právě zejména s ohledem na věk nezletilého jsou tedy napadená rozhodnutí ústavně konformní a neporušují základní právo stěžovatele dle čl. 32 odst. 4 Listiny, jelikož do jeho práva na výchovu nezasahují způsobem, který by byl zjevně nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem a rodinné situaci. 10. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele, které se týkají konkrétního výpočtu výživného, které je stěžovatel povinen platit. Předně, stěžovatel ani nezpochybňuje základ výživného ve výši 8 632 Kč měsíčně. Vymezuje se pouze proti k tomu připočtené částce, kterou obecné soudy odvodily z účasti stěžovatele ve společnosti X (přičemž dospěly k celkovému výživnému ve výši 12 000 Kč). Lze na straně jedné připustit, že rozhodnutí obecných soudů jsou spíše stručnější a ne zcela konkrétně uvádějí, jaké přesné příjmy stěžovatel z činnosti v této společnosti má. To však napadená rozhodnutí nečiní bez dalšího protiústavními. Okresní soud uvedl, že společnosti se daří velmi dobře a její obrat za rok 2024 bude rozhodně vyšší než v roce 2023. Krajský soud pak tato zjištění rozvedl a doplnil, že výsledek hospodaření ke dni 31. 12. 2024 představoval 513 407 Kč a roční úhrn čistého obratu společnosti činil 5 957 164 Kč. Soudy rovněž zdůraznily, že stěžovatel a jeho rodina společnost fakticky ovládají. Za těchto okolností tedy nelze závěr o připočtení částky 3 368 Kč měsíčně k celkovému výživnému označit do té míry nepřezkoumatelným, aby se jednalo o porušení základních práv stěžovatele. Výše takto připočteného výživného rovněž není zjevně nepřiměřená (svévolná) vzhledem ke zjištěným skutečnostem, vyplývajícím zejména z účetní dokumentace. 11. Zde posuzovaná situace není srovnatelná např. s případem, který Ústavní soud posuzoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 2015/25 (v němž Ústavní soud uvedl, že obecné soudy poruší ústavně zaručené právo účastníků na soudní ochranu, pokud při určování výživného na nezletilé dítě vychází z nepřezkoumatelně zjištěných příjmů povinné osoby). V citovaném nálezu se především jednalo o kombinaci několika pochybení ve skutkových zjištěních. Soudy navíc bezdůvodně (resp. nepřezkoumatelně) vyloučily část příjmů tehdejšího stěžovatele z majetkových poměrů. V nyní posuzované věci naopak soudy konkrétně uvedly, jaký byl obrat společnosti, a z toho odvodily zvýšení výživného, které není zjevně nepřiměřené. Soudy se rovněž nedopustily takových chyb při výpočtu výživného na základě účetních dokumentů, které by byly srovnatelné se situací řešenou v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2492/24, na který stěžovatel odkazoval. Stěžovatel především zdůraznil následující pasáž nálezu: "Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného". Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v posuzované věci přezkoumatelným způsobem tento rámec vymezily, a ústavním požadavkům tedy vyhověly, byť jejich úvahy v tomto směru mohly teoreticky být o něco přesnější. 12. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. dubna 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu