Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., zastoupeného JUDr. Martinem Neumannem, advokátem, sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 190/2025-938 ze dne 18. 12. 2025, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Teplicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatel má v předmětném trestním řízení postavení obviněného. Usnesením Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") č. j. 4 T 233/2023-908 ze dne 8. 7. 2025 bylo podle § 231 odst. 1 trestního řádu, ve spojení s § 223 odst. 2 trestního řádu, z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu zastaveno jeho trestní stíhání vedené pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku, a to proto, že (podle závěru okresního soudu) trest, k němuž mohlo trestní stíhání vést, byl zcela bez významu vedle trestu, který měl stěžovatele podle očekávání postihnout. 3. Proti uvedenému usnesení okresního soudu podal státní zástupce stížnost, na základě které krajský soud napadeným usnesením podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil usnesení okresního soudu a uložil tomuto soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. 4. Stěžovatel odmítá závěr krajského soudu, že zastavení trestního stíhání bylo předčasné s ohledem na to, že v jiné věci, v níž byl již stěžovateli uložen trest, bylo podáno dovolání. Má za to, že krajský soud přehlédl, že ve věci již byl jednou uložen trest (trestním příkazem, jenž byl následně zrušen), čímž měla být fakticky vyřešena předběžná otázka (vytýkaná krajským soudem jako nevyřešená), jaký trest stěžovateli v probíhajícím řízení hrozí. S odkazem na formulaci obsaženou v bodu 12 napadeného usnesení, podle níž má okresní soud projednat věc v hlavním líčení, namítá, že krajský soud takto vyloučil možnost zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně před skončením hlavního líčení. 5. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou. 6. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona). 7. Citovaná ustanovení mají právní základ v zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Ústavní soud proto jako nepřípustné opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1924/22 ze dne 26. 7. 2022 či sp. zn. IV. ÚS 1587/25 ze dne 1. 7. 2025). V těchto případech vydáním napadeného rozhodnutí řízení ve věci samé nekončí, přičemž stěžovatel má i po takovém rozhodnutí nadále k dispozici procesní prostředky, kterými může bránit svá práva. Podanou ústavní stížnost proto považuje Ústavní soud za tzv. předčasnou; stěžovatel ji může uplatnit poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, neztotožní-li se s jeho výsledkem a bude-li i nadále pociťovat újmu na svých základních právech či svobodách v důsledku nyní namítaného pochybení. 8. Tato procesní situace nastala i v nyní posuzované věci. Stěžovatel napadl svou ústavní stížností rozhodnutí krajského soudu coby soudu stížnostního, kterým bylo zrušeno rozhodnutí okresního soudu jako soudu prvního stupně a kterým byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dané soudní řízení (o obžalobě podané státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Teplicích) tedy dále probíhá a ústavní stížnost proti usnesení městského soudu je nutno s ohledem na ustálenou judikaturu týkající se kasačních rozhodnutí považovat za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 9. Ústavní soud dodává, že neidentifikoval žádné skutečnosti, které by mohly odůvodňovat výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti, jak to předpokládá § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. 10. Soudkyně zpravodajka z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítla jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatel nevyčerpal řádným způsobem všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2026 Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka