Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se sídlem Mariánské údolí 126, Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2025 č. j. 101 Co 298/2025-514, za účasti Krajského soud v Praze, jako účastníka řízení, N. D. a nezl. T. B. a nezl. F. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel před Krajským soudem v Praze brojil proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ve věci svěření nezletilých do péče matky, stanovení výše výživného a nedoplatku na něm. V nynějším případě Ústavní soud řeší, zda obecné soudy porušily stěžovatelova práva tím, že zvýšily povinnou částku na výživném, aniž by zohlednily skutečné potřeby nezletilých dětí, potenciální příjem vedlejší účastnice řízení a reálnou výši stěžovatelova příjmu. I. Vymezení věci 2. Stěžovatel vystupoval jako účastník (otec nezletilých dětí) před Okresním soudem v Příbrami (dále jen "okresní soud") v řízení, v němž se nynější vedlejší účastnice (matka nezletilých dětí) domáhala svěření dětí do její výlučné péče a stanovení výše výživného. 3. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 5. 8. 2025 č. j. 0 Nc 6008/2025-428 rozhodl, že se nezletilé děti svěřují do výlučné péče vedlejší účastnice, dále stanovil styk nezletilých se stěžovatelem, výši výživného na obě děti v celkovém součtu 10 500 Kč měsíčně a výši dlužného výživného sumou 18 000 Kč za dané období. 4. Proti rozsudku okresního soudu, konkrétně proti jeho výroku III. (výše výživného) a výroku IV. (výše a splatnost dluženého výživného), se stěžovatel i vedlejší účastnice řízení odvolali ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel tvrdil, že okresní soud učinil nesprávný skutkový závěr ohledně výše jeho reálných příjmů a ohledně příjmů vedlejší účastnice, pročež stanovil nepřiměřeně vysoké výživné na nezletilé děti. Vedlejší účastnice řízení v odvolání nesouhlasila s výší stanoveného výživného, které naopak považovala za nízké. Okresní soud podle ní neprovedl potřebné dokazování ohledně stěžovatelovy partnerky a nesprávně posoudil provedené důkazy, zejména v otázce příjmů, výdajů a životní úrovně stěžovatele. 5. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že s účinností od 1. 4. 2025 stanovil výši výživného pro nezl. T. na 8 000 Kč měsíčně, na nezl. F. 6 000 Kč měsíčně; dlužné výživné za rozhodné období pak stanovil na částku 33 500 Kč pro nezl. T. a částku 18 000 Kč pro nezl. F. V odůvodnění uvedl, že zhodnotil osobní a matkové poměry stěžovatele, finanční situaci vedlejší účastnice, stejně jako potřeby nezletilých dětí a povinnou částku výživného zvýšil, čemuž pak odpovídá í výsledná částka dlužného výživného. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podnikat (čl. 26 Listiny) a jeho právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny). Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší dva stěžejní, leč mezi sebou úzce propojené okruhy námitek. 7. Stěžovatel jednak namítá porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, kterého se měl dopustit krajský soud tím, že změnil výrok rozsudku okresního soudu, ač vyšel ze závěrů o možných příjmech stěžovatele učiněných okresním soudem. Stěžovatel je toho názoru, že čistá výše příjmů, z níž vycházel okresní soud, byla nesprávně zjištěna. Krajský soud se s touto skutečností v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejen nevypořádal, ale přes zásadu potenciality dospěl k obdobnému závěru o výši stěžovatelova měsíčního čistého příjmu, čímž mimo jiné zasáhl do jeho práva na soudní ochranu. 8. Další okruh námitek směřuje k nově stanovené výši výživného a dluženého výživného. Krajský soud se určení výše výživného zaměřil pouze na majetkové poměry stěžovatele, aniž by se zabýval životní úrovní obou rodičů, matčinými schopnostmi a jejími možnostmi dosáhnout konkrétního výdělku. Stěžovatel argumentuje, že z příslušného hmotněprávního ustanovení (§ 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) ve světle judikatury Ústavního soudu (konkrétně nálezu Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2015 sp. zn. IV ÚS 650/15) vyplývá povinnost soudů přihlédnout k životní úrovni obou rodičů. Přitom v napadnutém rozhodnutí se krajský soud tímto nezabýval dostatečně. Byla přitom také zcela pominuta skutečnost, že stěžovatel nad rámec výživného přispíval vedlejší účastnici na vybavení domácnosti pro nezletilé děti či na nákup spotřebního zboží a na jiné potřeby. 9. Do téhož okruhu námitek lze zařadit i stěžovatelův argument, že krajský soud nesprávně vyhodnotil aktuální odůvodněné potřeby nezletilých dětí, a to primárně vzhledem k jejich nízkému věku. Stěžovatel se dále domnívá, že s rostoucím věkem nezletilých dětí se budou náklady na jejich potřeby nutně zvyšovat, přičemž při opakovaném budoucím zvýšení výživného za života nezletilých by se jeho výše odvíjená od nynější částky potenciálně zcela odpoutala od reality. 10. Stěžovatel tedy dospěl k závěru, že stanovené výživné je neadekvátní, když představuje skoro 50 % jeho údajného čistého příjmu, což v důsledku zasahuje do jeho práva podnikat a práva vlastnit majetek. 11. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil. III. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. 13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 14. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. listopadu 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura]. 15. Stěžovatel namítá, že krajský soud porušil svým rozhodnutím jeho právo na soudní ochranu. Z ústavní stížnosti nicméně nevyplývá, že by stěžovateli bylo toto právo odepřeno. Z odůvodnění napadeného rozsudku je jasně patrné, že se přezkumem zjištění učiněných okresním soudem zabýval, dále je také transparentně uvedeno, z jakých skutkových zjištění vycházel při úvaze o změně výše výživného, tj. i jakým způsobem znovu zhodnotil možný průměrný příjem stěžovatele. 16. Ústavní soud v tomto bodě připomíná, že řízení ve věcech výživy nezletilého dítěte je jedním z řízení péče soudu o nezletilé dítě dle § 466 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, při němž se uplatňuje tzv. zásada vyšetřovací. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2492/24), pro určení výživného se přihlíží ke všem relevantním skutečnostem, tedy k prokázané fakticitě příjmů, reálným majetkovým poměrům a také "potencialitě" příjmů, tj. příjmům, kterých by mohl povinný dosahovat. 17. Dále je také nutné poukázat na rozdíl mezi posouzením "potenciálních příjmů" a domněnkou "potenciálního" příjmu dle § 916 in fine občanského zákoníku. Jak plyne ze znění tohoto ustanovení a jak také dovozuje judikatura Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1578/23), soudy mají primární povinnost zjišťovat, zda má povinný nějaký příjem; teprve při spolehlivém zjištění, že žádný příjem nemá, je na místě vycházet z uvedeného pravidla o domněnce "potenciálního" příjmu. Ze znění ústavní stížnosti by se mohlo zdát, že stěžovatel tvrdí, že k tomuto postupu soudy dospěly, nicméně z napadeného rozhodnutí nic takového vyčíst nelze. Krajský soud při posuzování skutkového stavu, již zjištěného nalézacím soudem, vycházel z doložených výpisů z účtů stěžovatele, přiznání k dani z příjmu a rovněž z úvahy, že tyto příjmy nemusí být úplné, když část zákazníků stěžovatele může za služby platit v hotovosti. Zvažováním tohoto co do přesné výše nezjistitelného příjmu stěžovatele dospěl krajský soud k závěru, že celkové příjmy stěžovatele jsou "minimálně nepatrně vyšší, než které se podávají z výpisů z účtů" (bod 51 odůvodnění rozsudku). Na tomto odůvodněném posouzení neshledává Ústavní soud ve světle uvedené judikatury nic protiústavního. 18. Stěžovatel dále argumentuje tím, že krajský soud nesprávně použil tzv. "zásadu potenciality příjmu povinného" plynoucí z § 913 občanského zákoníku. Zde Ústavní soud pouze připomíná, že se nejedná ani o "potenciální příjmy" ve smyslu posuzování příjmů těžko zjistitelných, s nimiž pracoval krajský soud při zvažování možných hotovostních příjmů stěžovatele (rovněž bod 51 napadeného rozhodnutí), ani nejde o domněnku "potenciálního" příjmu blíže rozebranou výše (bod 17 tohoto rozhodnutí). Tzv. "zásada potenciality příjmu povinného", jak se jí dovolává stěžovatel, se používá v situacích, kdy je při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zapotřebí zkoumat také to, zda povinný nezavinil některé okolnosti svého příjmu či majetkových poměrů. Může tomu tak být, jak stěžovatel správně uvádí ve svém podání, zejména tam, "[...]kde povinný dlouhodobě vykazuje účetní ztrátu, jestliže byl opakovaně sankčně vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání, vyhýbá se nabízené práci odpovídající jeho věku, zdravotnímu stavu a vzdělání, zavinil, že mu nevznikl nárok na invalidní důchod pro nesplnění doby pojištění, vzdal se bezúplatně či za zjevně nepřiměřeně nízkou úplatu nemovitosti či jiné věci vyšší majetkové hodnoty, z níž mohl mít majetkový prospěch, či podílu na ní apod." [shodně ZUKLÍNOVÁ, M., ELISCHER, D., NOVÁ, H., FRINTOVÁ, D., FRINTA, O., MOCEK, O., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek II, (§ 655-975). Systém ASPI. Wolters Kluwer. Dostupné z www.aspi.cz. ISSN 2336-517X]. Z této definice však nevyplývá, že by byla zásada potenciality použita při posuzování příjmů stěžovatele. Lze tedy shrnout, že v tomto ohledu postupoval krajský soud korektně. 19. Jako neopodstatněný shledává Ústavní soud též okruh námitek směřujících k zásahu do stěžovatelova práva podnikat a vlastnit majetek vlivem navýšení výživného. 20. Ve svém podání stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15, z něhož dovozuje, že "životní úroveň nezletilých se skládá z celkové životní úrovně obou rodičů". V tomto nálezu se však Ústavní soud zabýval odlišnou otázkou, a to, zda musí soudce stanovit výživné ve výši přímo úměrné nadprůměrným příjmům, majetkovým možnostem a schopnostem povinného, nebo zda je ve své úvaze o výši výživného limitován. Z citovaného nálezu je však možné i pro tento posuzovaný případ přejmout závěr, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. Podstatou shodné životní úrovně je to, že se na všechny členy rodiny má nahlížet stejně a jejich postavení při využívání rodinných zdrojů má být alespoň obdobné. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2324/17 pak mají soudy při stanovení výživného "prvotně vycházet z odůvodněných potřeb oprávněných a majetkových poměrů povinných. V případě, že by současné majetkové poměry povinného byly s ohledem na potřeby oprávněného nedostatečné, zkoumají, zda je v možnostech povinného svou majetkovou situaci zlepšit, aby mohly být odůvodněné potřeby oprávněných zajištěny." 21. Krajský soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že potřeby oprávněných dětí, i se zřetelem k zdravotnímu stavu jednoho z nich, vyžadují navýšení výživného. Vyživovací povinnost přitom krajský soud označil za prioritu před nepodnikatelskými výdaji stěžovatele. Při uvážení citované judikatury (konkrétně výše uvedeného nálezu sp. zn. III. ÚS 2324/17, zmíněného i stěžovatelem v ústavní stížnosti, ale dále také např. nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2278/24), je proto ústavně konformní zkoumat možnosti povinného upravit svoji majetkovou situaci za účelem dostání své vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem. Krajský soud tak v bodě 54 napadeného rozsudku učinil a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. 22. Krajskému soudu nelze ani vytknout posouzení rozhodnutí vedlejší účastnice osobně pečovat o nezletilé děti ve věku do tří let, které účastník řízení vyhodnotil jako odpovídající běžným společenským i rodinným standardům, přičemž případná alternativa v podobě docházení nezletilých do soukromého zařízení by nemusela být ekonomicky výhodná. To ostatně v širších souvislostech odpovídá i judikatuře Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16), podle níž je péče o dítě do tří let věku prakticky (obzvláště pak finančně) náročná. 23. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani další argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu