Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) R. P., 2) nezletilého A. P., 3) nezletilé S. P., 4) nezletilé D. P. a 5) nezletilé F. P., všech zastoupených JUDr. Davidem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 101 Co 244/2025-708 ze dne 2. prosince 2025, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a L. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel R. P. (dále jen "stěžovatel") se ústavní stížností, kterou podává i jménem svých nezletilých dětí, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho i jejich právo zaručené čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 odst. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že dne 15. 11. 2023 podala vedlejší účastnice (matka nezletilých stěžovatelů) návrh na svěření nezletilých do své péče a na stanovení povinnosti stěžovateli hradit výživné. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") svěřil nezletilé rozsudkem ze dne 26. 2. 2025 do péče stěžovatele a matce stanovil povinnost přispívat měsíčně na výživu nezletilého A. 2 500 Kč, nezletilé S. 2 000 Kč, nezletilé D. 1 500 Kč a nezletilé F. 1 000 Kč. Styk matky s nezletilými upravil v každém lichém kalendářním týdnu od pátku od 16 hodin do neděle do 18 hodin a s nezletilými dcerami navíc v každém druhém sudém kalendářním týdnu v témže rozsahu; dále upravil styk o prázdninách a svátcích. Střídavou péči okresní soud neshledal jako vhodnou z důvodu vzdálenosti bydlišť a s ohledem na skutečnost, že žádné z dětí se pro tuto formu péče nevyjádřilo, jakkoliv všichni deklarovali, že jim matka chybí a chtěli by se s ní vídat častěji. 3. V odvolání matka zdůraznila, že stěžovatel jí nijak nepomohl získat vhodné bydlení v blízkosti nezletilých, proto byla nucena odstěhovat do místa, kde našla podporu své původní rodiny. V závěru odvolacího řízení matka navrhla svěření nezletilých do střídavé péče se střídáním po týdnu a stanovení výživného nezletilému A. ve výši 11 000 Kč a každé z nezletilých dcer ve výši 10 000 Kč, a to i s přihlédnutím k nutnosti hradit náklady na bydlení. 4. Otec v odvolání požadoval stanovit matce povinnost platit výživné na všechny nezletilé alespoň ve výši 12 000 Kč, zaplatit nedoplatek na výživném od 1. 9. 2024 a snížit počet víkendových styků nezletilých dcer s matkou o jeden víkend v každém druhém měsíci. 5. Napadeným rozsudkem krajského soudu byli nezletilí svěřeni do střídavé péče rodičů se střídáním po týdnu a dále byla upravena péče v období prázdnin. Matce nebylo výživné stanoveno, stěžovateli byla uložena povinnost platit od právní moci napadeného rozsudku na výživu nezletilého A. částku 12 000 Kč, nezletilé S. a nezletilé D. každé částku 11 000 Kč a nezletilé F. částku 8 000 Kč a od právní moci rozsudku o rozvodu manželství na výživu nezletilého A. částku 13 000 Kč, nezletilé S. 12 000 Kč, nezletilé D. 11 000 Kč a nezletilé F. částku 9 000 Kč. Krajský soud dále určil, že nedoplatek na výživném od 1. 9. 2024 do 30. 11. 2025 matce nevznikl. Ve vztahu k úpravě péče vycházel krajský soud z dohody o střídavé péči, ke které rodiče dospěli v průběhu odvolacího řízení, neboť matka si našla nájemní bydlení v bezprostřední blízkosti bydliště stěžovatele. Při stanovení vyživovací povinnost vycházel krajský soud z čistého příjmu stěžovatele 140 000 Kč měsíčně a u matky z čistého příjmu 22 500 Kč měsíčně a z výživného ve výši 7 000 Kč, které je stěžovatel povinen jí hradit podle soudního rozhodnutí do rozvodu manželství. Krajský soud zohlednil skutečnost, že matka otěhotněla ve 20 letech a postupně porodila čtyři děti, se kterými byla postupně na mateřských a rodičovských dovolených, a neměla tak možnost na sobě pracovat tak, aby mohla nastoupit do dobře placeného zaměstnání. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel je povinen podílet se prostřednictvím výživného též na nákladech bydlení matky a nezletilých. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že pohovor s nezletilými nebyl prováděn ve zvláštní místnosti mimo termín jednání, což by podle jeho názoru bylo vhodnější. Pohovor s nezletilými považuje za nešetrně vedený, neboť nezletilí z něj byli frustrovaní. 7. Stěžovatel uvádí, že rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 5. 2025 mu byla stanovena povinnost hradit matce výživné manželky ve výši 7 000 Kč měsíčně. Rozsudkem krajského soudu ze dne 4. 12. 2025 byla výše výživného změněna na 20 000 Kč měsíčně a stěžovateli byla stanovena povinnost uhradit nedoplatek ve výši 111 226 Kč, náhradu nákladů řízení ve výši 206 810,7 Kč a soudní poplatek ve výši 60 000 Kč. Stěžovatel upozorňuje, že po úhradě výživného a nezbytných nákladů na bydlení mu nezbude téměř žádná částka na jídlo pro sebe a nezletilé, jelikož přes 70 % svého příjmu odešle na účet matky. To vše za situace, kdy bylo rozhodnuto o rovnoměrné střídavé péči. Upozorňuje, že výživné ve výši 45 000 Kč na všechny nezletilé za 15 dní péče, které bude platit po rozvodu manželství, resp. výživné ve výši 42 000 Kč pro dobu před rozvodem, odpovídá při rovnoměrné střídavé péči se střídáním po týdnu částce 90 000 Kč, resp. 84 000 Kč měsíčně. Matka přitom na výživu nezletilých není povinna platit, ani jí nebyla stanovena povinnost zaplatit dlužné výživné za rok a půl, kdy byli nezletilí v péči stěžovatele. Stěžovatel upozorňuje, že matka odmítá z vysoce vyměřeného výživného hradit většinu zájmových aktivit nezletilých, ač by měla hradit polovinu. 8. Stěžovatel namítá, že krajský soud vystavěl skutkový stav na odlišném hodnocení důkazů týkajících se majetkových a výdělkových poměrů obou rodičů, které ovšem opakovaně neprováděl a nepoučil účastníky o odlišném právním posouzení (§ 213 odst. 2 občanského soudního řádu), a jeho rozhodnutí je proto překvapivé a nepředvídatelné (§ 6 občanského soudního řádu). Krajský soud předem účastníky řízení neinformoval, jak bude rozhodovat o výživném, ani že ho stěžovateli určí v tak extrémní částce a matce jej nestanoví vůbec, a rozhodl tak v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 798/25. Při stanovení střídavé péče je podle stěžovatele běžné, že výživné hradí každý z rodičů. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že překročil návrh matky ohledně výše výživného a nevypořádal se s návrhem opatrovníka, který navrhoval stanovit povinnost hradit výživné i matce. Krajský soud podle stěžovatele nijak nezohlednil, že nezletilým hradí prakticky veškeré zájmové aktivity a že jim 15 dní v měsíci poskytuje vyživovací povinnost naturálně v rámci své péče. 9. S odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 2015/25 ze dne 25. 9. 2025 vytýká stěžovatel krajskému soudu, že nezohlednil principy, na kterých jsou založeny doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti pro výpočet výživného, a nijak neodůvodnil, proč se od těchto doporučených částek odchýlil. 10. Krajský soud podle stěžovatele nezohlednil skutečnost, že matka si zvýšila kvalifikaci ještě před rozpadem manželství, neboť absolvovala kurz asistenta pedagoga a tuto pozici také vykonávala v X. Stěžovatel tvrdí, že k řádnému dokončení studia mimoškolní pedagogiky bylo pouze nutné složit závěrečné zkoušky a že školné měla matka již předtím uhrazeno. Stěžovatel rozporuje závěr krajského soudu, že si stěžovatelka nemohla zvyšovat kvalifikaci z důvodu péče o nezletilé, a uvádí, že jí v tom v době péče stěžovatele o všechny nezletilé nic nebránilo. V řízení u okresního soudu bylo podle stěžovatele prokázáno, že matka dva roky před rozhodnutím krajského soudu dosahovala výdělku ve výši více než 30 000 Kč. Stěžovatel proto krajskému soudu vytýká, že k oběma účastníkům přistupoval nerovně, neboť se potencialitou příjmů zabýval pouze ve vztahu k němu, nikoliv též ve vztahu k matce, a namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (nález sp. zn. IV. ÚS 2273/14 ze dne 26. 1. 2016), neboť příjmů ve výši 140 000 Kč rozhodně nedosahuje. 11. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nestanovil matce nedoplatek na výživném za dobu, kdy o nezletilé pečoval on, i když se jedná o nárok nezletilých. 12. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že by se měl prostřednictvím výživného na nezletilé podílet na matčiných nákladech na bydlení. Tvrdí, že matka by se měla na těchto nákladech podílet výdělkem ze zaměstnání, které by odpovídalo její kvalifikaci. 13. Stěžovatel namítá, že se z důvodu výše výživného dostává do tíživé finanční situace a že stanovení pro něj likvidačního výživného není v zájmu nezletilých. Upozorňuje, že nezletilí mají právo na adekvátní hmotnou a kulturní úroveň jako u matky, i když jsou zrovna v péči stěžovatele. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Před vlastním posouzením ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval splněním zákonných podmínek k jejímu projednání. Možnost podat ústavní stížnost jménem nezletilých, resp. v jejich zastoupení jedním z rodičů jakožto zákonných zástupců, existuje pouze v případech, v nichž nehrozí kolize zájmů nezletilých se zájmy rodičů. Taková kolize je typicky dána při rozhodování soudu v opatrovnických věcech, tedy také v této věci. O tom svědčí i to, že v řízení před obecnými soudy byl dětem pro střet zájmů ustanoven opatrovník (město Y), který zůstává zástupcem nezletilých. V obdobných případech proto Ústavní soud nahlíží na ústavní stížnosti nezletilých podaných jejich rodiči formálně jako na návrhy podané někým zjevně neoprávněným, které odmítá podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3096/21 ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 307/21 ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1950/15 ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1522/15 ze dne 13. 8. 2015 nebo sp. zn. II. ÚS 2224/14 ze dne 9. 12. 2014). 15. Ve vztahu k ústavní stížnosti prvního stěžovatele jsou procesní předpoklady k jejímu projednání splněny. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 16. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých soudů. 17. K přezkumu rodinněprávních věcí přistupuje Ústavní soud velmi zdrženlivě. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit tomu odpovídající rozhodnutí. Ústavní soud s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem je pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který namítá jejich porušení. Pokud závěry obecných soudů nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu tyto závěry přehodnocovat a suplovat roli další přezkumné instance (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 387/15 ze dne 29. 5. 2015). Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1092/24 ze dne 15. 5. 2024). Ústavní soud by mohl do rozhodnutí obecných soudů ve věci výživného zasáhnout například tehdy, bylo-li by výživné stanoveno ve zjevně excesivní výši nebo pokud by soudy rozhodovaly svévolně. 18. Na základě těchto východisek přistoupil Ústavní soud k posouzení jednotlivých námitek stěžovatele vůči napadenému rozhodnutí. Ústavní soud především nemůže přisvědčit stěžovatelově námitce ohledně nešetrně vedeného pohovoru s nezletilými. Z protokolu o pohovoru vyplývá, že byl veden standardním způsobem za přítomnosti opatrovníka nezletilých a důvěrnice nezletilé F. Poté, co byli nezletilí seznámeni s účelem pohovoru a společně se vyjádřili ke svému dennímu režimu a kroužkům, které navštěvují, byli vyslechnuti jednotlivě, přičemž při čekání na pohovor měli každý za sebe vybarvit obrázek, který měl vyjadřovat jejich osobní postoje. Takto vedenému pohovoru nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. 19. Ústavní soud neshledává důvodnou ani námitku, že krajský soud odlišně hodnotil důkazy, aniž by je prováděl, a že jeho rozhodnutí je překvapivé. Krajský soud naopak v napadeném rozhodnutí uvedl, že s ohledem na plynutí času od vyhlášení rozsudku okresního soudu je nezbytné doplnit skutkový stav ve vztahu k aktuálním poměrům nezletilých i rodičů (bod 29 rozsudku krajského soudu), což také následně učinil. Uvedl-li krajský soud, že u stěžovatele vycházel z příjmů ve výši 140 000 Kč čistého měsíčně, odpovídá tato částka jednotlivým příjmovým položkám, které krajský soud provedl jako důkaz a následně z nich vyvodil skutkový závěr. Krajský soud tak vycházel z prokázaných faktických majetkových poměrů otce a jeho závěry o nich odpovídají provedeným důkazům. Z napadeného rozsudku nevyplývá, že by krajský soud dospěl k jinému skutkovému zjištění ohledně studia matky, než jaké učinil okresní soud. Ten uzavřel, že matka má studium přerušené z důvodu náročnosti péče o děti (bod 13 rozsudku okresního soudu), přičemž k obdobnému závěru dospěl i krajský soud. Ten konstatoval, že matka studium nedokončila a že je sporné, zda jí to lze klást k tíži, když v jeho průběhu rodiče řešili manželskou krizi, ukončení soužití a bylo vedeno opatrovnické řízení. 20. Co se týče tvrzené překvapivosti rozhodnutí krajského soudu, princip zákazu překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí (srov. nález sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012). Překvapivým, resp. nepředvídatelným je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Za překvapivé (nepředvídatelné) lze tedy podle ustálené judikatury považovat pouze takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 729/2000 ze dne 12. 6. 2001 nebo sp. zn. IV. ÚS 321/07 ze dne 11. 6. 2007). Tak tomu v posuzované věci nebylo. Ze zvukového záznamu z jednání krajského soudu ze dne 2. 12. 2025 vyplývá, že stěžovatel znal výši výživného, které navrhovala matka, a měl možnost se k jejímu návrhu vyjádřit a navrhnout důkazy. 21. Konečně pokud jde o výživné, uvádí Ústavní soud, že jeho výše je výsledkem individuálního posouzení konkrétní věci, přičemž oba rodiče přispívají na výživu dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a dítě má právo podílet se na jejich životní úrovni (§ 913 a § 915 občanského zákoníku). Soud je povinen zjistit skutkový stav v potřebném rozsahu a vycházet nejen z faktických příjmů rodičů, ale i z jejich celkových majetkových poměrů a životní úrovně. Ačkoli je stanovení výživného do značné míry věcí volné úvahy soudu, tato úvaha musí být přezkoumatelná a srozumitelně odůvodněná. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 242/26 ze dne 12. 3. 2026, k otázce výše výživného přistupuje Ústavní soud obzvláště rezervovaně. Do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3214/23 ze dne 21. 2. 2024). 22. Nutno připustit, že v tomto ohledu napadený rozsudek krajského soudu vykazuje nedostatky a v ústavněprávním přezkumu obstál jen hraničně. Lze konstatovat, že krajský soud při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení před soudy obou stupňů najevo, a vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů. Ve vztahu k doporučujícím tabulkám Ministerstva spravedlnosti sice uvedl, že se posuzovaný případ svými okolnostmi vymyká jiným běžně projednávaným kauzám, nicméně z jeho odůvodnění není zcela zřejmé, proč jím uváděné okolnosti (a které) jsou v tomto případě natolik výjimečné nebo specifické, že musely vést k tomu, že soud výživné stanovil jinak než podle doporučujících tabulek Ministerstva spravedlnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2173/23 ze dne 24. 1. 2024, bod 28). Podstatné však je, že jde stále jen o doporučující metodu stanovení výše výživného - při zohlednění celkových majetkových poměrů (viz § 913 občanského zákoníku), tj. nejen příjmů, ale i celkové hodnoty majetku, vč. nemovitostí, obchodních podílů atd. Právně závazná jsou toliko zákonná kritéria, a proto tento nedostatek odůvodnění bez dalšího nezakládá vadu ústavněprávní intenzity, jakkoli si nelze nevšimnout, že stanovení výživného v celkové výši 42 000 Kč do rozvodu, resp. 45 000 Kč po rozvodu pouze stěžovateli při jinak rovnoměrné střídavé péči znamená, že fakticky je jeho vyživovací povinnost výrazně vyšší, neboť v době, kdy má děti ve své péči, vedlejší účastnice žádné výživné hradit nemusí. 23. Jako typově závažnější z hlediska kritérií ústavněprávního přezkumu se v tomto konkrétním případě jeví, že krajský soud zvýšení výživného na děti po dobu po rozvodu manželství odůvodnil také tím, že stěžovateli ubude povinnost platit stanovené výživné na manželku ve výši 7 000 Kč s tím, že je namístě, aby se stěžovatel podílel mimo jiné též na nákladech bydlení vedlejší účastnice. To je totiž úvaha, která má místo nikoli při stanovení výživného na děti, nýbrž při rozhodování (a to nikoli opatrovnického soudu) o případném výživném rozvedeného manžela podle § 760 a násl. občanského zákoníku, které je také ze zákona časově omezené. Při něm soud může zohlednit i některé z okolností, které v odůvodnění svého rozsudku uvedl krajský soud; viz § 760 odst. 2 občanského zákoníku. Jinak řečeno, opatrovnický soud nemůže prostřednictvím výživného na děti skrytě rozhodovat o výživném rozvedeného manžela. Nicméně s ohledem na to, že tyto úvahy krajského soudu při stanovení výživného na děti vedly k jeho celkovému zvýšení jen o 3 000 Kč, neshledává ani tuto vadu odůvodnění Ústavní soud za natolik intenzivní, aby opodstatnila kasaci napadeného rozsudku, nota bene v situaci, kdy je pravděpodobné, že se mezitím poměry změnily natolik, že stěžovatel bude moci dosáhnout změny napadených rozhodnutí přímou cestou (viz bod 25 odůvodnění tohoto usnesení). 24. Ústavní soud tedy shledal, že se krajský soud sice dopustil vad v odůvodnění napadeného rozsudku, nikoli ovšem vad extrémních, které by ospravedlňovaly jeho kasační zásah z hlediska porušení ústavnosti. Lze tedy uzavřít, že krajský soud vymezil rámec svých úvah a své rozhodnutí v kriticky dostatečné míře odůvodnil. Jeho právní závěr tak nelze hodnotit jako extrémně rozporný s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. 25. Ústavní soud současně připomíná, že rozhodnutí krajského soudu o úpravě vztahů rodičů s nezletilými dětmi nemá povahu rozhodnutí "absolutně konečného", a tedy nezměnitelného, což vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014). Do budoucna proto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů ve smyslu § 909 občanského zákoníku, nota bene v situaci, kdy nyní přezkoumávaný rozsudek v ústavněprávním přezkumu obstál jen hraničně. Nelze totiž pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátké době měnit, čímž vzniká prostor pro její úpravu. Při posuzování takové relevantní změny mohou soudy hodnotit i skutečnosti, které nastaly po rozhodnutí krajského soudu [jako je například podstatné zvýšení výživného manželky odvolacím soudem ze 7 000 Kč na 20 000 Kč, jak plyne z rozsudku krajského soudu č. j. 28 Co 207/2025-554 ze dne 4. 12. 2025, k němuž nelze přihlížet nyní při hodnocení (ne)ústavnosti napadeného rozsudku, neboť byl vydán dříve]. 26. Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (ve vztahu k nezletilým stěžovatelům) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona (ve vztahu k prvnímu stěžovateli). Ústavní soud odmítl i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o návrh akcesorický, který sleduje osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu