Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznice Vinařice, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 7. listopadu 2025 č. j. 23 PP 30/2025-31 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2025 č. j. 14 To 572/2025-50, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Kladně a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K namítanému porušení mělo dojít v důsledku nevyhovění žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu § 88 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2025, za současného porušení zásady individualizace trestu ze strany obecných soudů. 2. Stěžovatel vykonává trest odnětí svobody v trvání dvou let z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. 2 T 156/2019. Tímto byl odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku k původně podmíněně odloženému trestu odnětí svobody, ale z důvodu neosvědčení se ve zkušební době mu byl výkon trestu nařízen na základě usnesení téhož soudu ze dne 5. 3. 2024. První žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu nebylo vyhověno. 3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta druhá žádost stěžovatele o podmíněné propuštění. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatel naplnil pouze dvě ze tří podmínek podmíněného propuštění ve smyslu § 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, a to (i) časovou podmínku spočívající ve výkonu poměrné části trestu a (ii) podmínku prokázání polepšení, u níž sice okresní soud její naplnění explicitně nekonstatoval, ale z jeho odůvodnění je zřejmé, že její nenaplnění nebylo důvodem pro zamítnutí žádosti. Dle okresního soudu totiž stěžovatel nenaplnil třetí podmínku podmíněného propuštění, tedy prognózu vedení řádného života v budoucnu, neboť v dostatečné míře nedoložil řádnou přípravu podmínek pro svůj návrat na svobodu, zejména v souvislosti se svým zaměstnáním a bydlením, ale též pokud jde o prevenci působení rizikových okolních vlivů na stěžovatele skrze resocializaci a reintegraci do společnosti. 4. Napadeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení nejprve shodně s okresním soudem potvrdil naplnění první podmínky výkonu poměrné části trestu a korigoval odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu v otázce prokázání polepšení stěžovatele ve smyslu, že sice jde o nedostatek odůvodnění, nikoli však o důvod pro zrušení usnesení okresního soudu ve stížnostním řízení. Krajský soud následně přisvědčil závěru okresního soudu o nenaplnění třetí podmínky podmíněného propuštění. II. Argumentace stěžovatele 5. Ač stěžovatel souhlasí se závěry soudů stran naplnění prvních dvou podmínek pro vyhovění jeho žádosti, soudy dle stěžovatele nesprávně posoudily podmínku třetí. K tomu uvádí, že požadavek soudů na jeho větší aktivitu při zajištění dostatečné podpory pro řádný život na svobodě je z důvodu jeho specifických osobnostních vlastností v rozporu se zásadou individualizace trestu. V souvislosti s touto zásadou dále stěžovatel vyzdvihuje společenský přínos života na svobodě vázaného určitými pravidly oproti životu ve výkonu trestu odnětí svobody. Nevypořádání se s jeho námitkami a nesprávné posouzení jeho argumentace obecnými soudy vedlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). 8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu k podmíněnému propuštění vyplývá, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění, neexistuje, neboť jde o mimořádný zákonný institut mající povahu zákonem presumovaného benefitu, který otevírá možnost, nikoli však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu za splnění zákonem vytyčených předpokladů podmíněně propustit; její posouzení je ponecháno na úvaze obecných soudů (srov. např. nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21, nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04, usnesení ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1925/21 či usnesení ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 389/18). Pro postup obecných soudů platí, že každý případ musí být posuzován individuálně na základě konkrétních skutkových okolností a že obecné soudy musejí zkoumat kumulativní naplnění všech tří zákonných předpokladů podmíněného propuštění, přičemž úvahy o jejich naplnění či nenaplnění musejí přesvědčivě odůvodnit (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 nebo usnesení ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 148/15). 9. Ústavní soud respektuje nezávislé a nestranné posouzení předpokladů podmíněného propuštění obecnými soudy a do jejich rozhodnutí zasahuje pouze v případech, kdy takové posouzení vede k porušení zásad spravedlivého procesu z důvodu, že rozhodnutí obecných soudů vykazují znaky libovůle, zjevného faktického omylu či logického excesu (srov. např. nález ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14 nebo usnesení ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 2485/19). Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu proto může dojít zejména tehdy, pokud (i) obecné soudy rozhodovaly zcela na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, (ii) jejich rozhodnutí bylo opřeno toliko o informace z doby odsouzení či o trestní minulost, a došlo tak k porušení zákazu dvojího přičítání téhož, (iii) odůvodnění rozhodnutí trpí závažnými logickými rozpory nebo (iv) nebyl respektován princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní (srov. např. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 989/22, nález ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1804/21, nález ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16 či usnesení ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 1769/21). 10. Pokud jde o třetí zákonný předpoklad podmíněného propuštění, totiž předpoklad prognózy vedení řádného života v budoucnu, na jehož nesprávném posouzení obecnými soudy v souvislosti se zásadou individualizace trestu stěžovatel staví svou argumentaci, z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že jde o samostatnou podmínku, jejíž naplnění nemůže automaticky vyplynout z naplnění dvou zbylých podmínek, a že alternativou k ní je přijetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného (srov. např. nález ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1804/21). Do okruhu okolností zkoumaných obecnými soudy při vyhodnocování naplnění předmětné třetí podmínky se řadí mj. trestní minulost odsouzeného, jež však nesmí být jedinou zkoumanou okolností a její posouzení nesmí být mechanické, nýbrž komplexní, dále aktuální situace odsouzeného, jeho snaha o nápravu, jeho rodinné zázemí, zajištění práce a ubytování či přístup k náhradě škody (srov. např. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 989/22, nález ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1804/21 nebo nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10). Roli v posouzení třetího předpokladu podmíněného propuštění přitom může hrát právě i stěžovatelem namítaná zásada individualizace trestu, a to z důvodu požadavku individuálního hodnocení každého případu a nepřípustnosti paušálního vyloučení možnosti podmíněného propuštění (srov. např. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 989/22 nebo nález ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1804/21). 11. V nyní projednávané věci však Ústavní soud dospěl k závěru, že se nelze ztotožnit s námitkami stěžovatele a v postupu obecných soudů nelze spatřovat ústavněprávně relevantní pochybení spočívající v porušení zásady individualizace trestu v souvislosti s nenaplněním třetího předpokladu podmíněného propuštění. 12. Jádro stěžovatelovy argumentace uplatněné v jeho ústavní stížnosti spočívá právě v nevhodnosti posouzení třetí podmínky (viz výše) vzhledem k jeho osobnostním vlastnostem, pokud jde o míru jeho aktivity nutné k zajištění "bezpečného prostoru" pro pobyt na svobodě. Tato námitka však nemůže obstát, neboť z obou napadených rozhodnutí je zřejmý individualizovaný přístup obecných soudů, jež řádně hodnotily situaci stěžovatele i stran specifických vlastností jeho osobnosti, a to i v otázce naplnění třetího předpokladu podmíněného propuštění. To vyplývá např. z bodu 10 napadeného usnesení krajského soudu a bodů 18-19 napadeného usnesení okresního soudu. 13. Se zřetelem k výše uvedenému, až na případy zjevných excesů je třeba ponechat posouzení těchto předpokladů na úvaze obecných soudů. Dle Ústavního soudu přitom nelze mít za to, že k jakémukoli z výše popsaných excesů by v nyní projednávané věci došlo, jelikož obecné soudy v otázce naplnění třetího předpokladu svá rozhodnutí pečlivě odůvodnily, přičemž v nich nezohlednily pouze osobnostní předpoklady stěžovatele, nýbrž i další výše vypočtené okolnosti včetně existence reálné možnosti jeho pracovního uplatnění či možnosti ubytování, jakož i rizikovosti prostředí, do něhož by se stěžovatel potenciálně vrátil. Právě prostředí, v němž by se stěžovatel po propuštění ocitnul, je přitom důležitým faktorem pro posouzení prognózy vedení řádného života. Nedostatečné zajištění podmínek předcházejících rizikovému působení okolí na odsouzeného totiž může být jedním z legitimních důvodů zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění (srov. např. nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 989/22 nebo usnesení ze dne 14. 9. 2021 sp. zn IV. ÚS 1925/21). Nutnost kladení důrazu na zajištění bezpečného prostředí je v řešeném případě zjevná právě s ohledem na osobnostní předpoklady stěžovatele, který sám v ústavní stížnosti uznává, že minimalizace rizik prostředí je zásadním předpokladem pro jeho "dobré fungování" ve společnosti. 14. Přestože lze v obecné rovině souhlasit se stěžovatelem v tom, že podmíněné propuštění za kontrolovaného plnění stanovených podmínek např. prostřednictvím dohledu probačního úředníka může potenciálně sehrát příznivější roli než výkon trestu odnětí svobody, k takovému řešení však nelze přikročit bez splnění zákonných podmínek. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by obecné soudy svým postupem ústavněprávně relevantním způsobem porušily zásadu individualizace trestu, neboť to byl právě individualizovaný přístup obecných soudů ke stěžovateli, jenž ve svém důsledku vedl k zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění. 15. Z výše uvedeného proto vyplývá, že napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou stižena vadami ústavněprávního charakteru a nedošlo jimi k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu