Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Olgy Makariusové, zastoupené Mgr. Vítem Makariusem, advokátem se sídlem Jugoslávská 29, Praha 2, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 37/2025-127 ze 16. 12. 2025 a Městského soudu v Praze č. j. 10 A 6/2024-224 ze dne 23. 1. 2025 a rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy č. j. MHMP 2385813/2023 ze dne 13. 11. 2023 a Úřadu Městské části Praha 5 č. j. MC05 101121/2023 ze dne 24. 5. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy a Úřadu Městské části Praha 5 jako účastníků řízení a Společnosti Tichá 5 s.r.o., sídlem Tichá 1251/5, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Magistrát hlavního města Prahy ("magistrát") v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl pro opožděnost odvolání stěžovatelky proti tamtéž uvedenému rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 5 ("stavební úřad"). Rozhodnutím stavebního úřadu bylo na návrh vedlejší účastnice (stavebníka) vydáno společné povolení a schválení stavebního záměru na pozemku sousedícím s pozemkem (a domem) stěžovatelky. Ta měla za to, že měla být privilegovaným účastníkem řízení před stavebním úřadem, a mělo jí tak být doručováno individuálně, nikoli vyhláškou na úřední desce. Jelikož s v důsledku nikoli adresného doručení nedozvěděla o rozhodnutí stavebního úřadu včas, zmeškala lhůtu k podání odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu. 2. Žalobu proti rozhodnutí magistrátu Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Kasační stížnost proti rozsudku městského soudu zamítl Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno dotčení stěžovatelčina pozemku ve smyslu stavebního zákona tak, aby jí stavební úřad musel přiznat postavení účastníka řízení, kterému se musí doručovat písemnosti přímo, nikoli pouze vyvěšením na úřední desce. Proto nebylo odmítnutí odvolání magistrátem nezákonné. Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s dalšími námitkami stěžovatelky, týkajícími se mj. nepřezkoumatelnosti rozhodnutí magistrátu či porušení stěžovatelčina práva na ochranu vlastnictví. 3. Proti výše uvedeným rozhodnutím stěžovatelka brojí ústavní stížností, neboť v nich spatřuje porušení svých práv zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 4. Stěžovatelka zejména namítá, že jí byla v důsledku vadného doručování upřena smysluplná možnost účastnit se řízení před stavebním úřadem. Na základě části projektové dokumentace zobrazující přesah balkónu na pozemek stěžovatelky měl stavební úřad jednak jednat se stěžovatelkou jako privilegovaným účastníkem a doručovat jí individuálně, jednak (vzhledem k vnitřní rozporuplnosti a neurčitosti dokumentace) vyzvat vedlejší účastnici k odstranění vad podání. Stěžovatelka trvá na tom, že se záměr má uskutečňovat také na jejím pozemku, pročež měla právo se vyjádřit, podávat námitky, opravné prostředky atp. Záměr zasahuje do jejích vlastnických práv mj. tím, že část schodiště sousední vily leží na pozemku stěžovatelky. Stejně tak jsou zasažena její práva na soukromí a na rodinný život, neboť stavební záměr zasahuje do ochranného pásma odstupové vzdálenosti podle nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze (pražské stavební předpisy). 5. Jelikož záměr zasahuje do odstupové vzdálenosti, měl stavební úřad se stěžovatelkou a vedlejší účastnicí zahájit řízení o výjimce a obě individuálně obeslat. V postupu magistrátu, který tuto vadu nenapravil, stěžovatelka spatřuje odepření spravedlnosti. V důsledku nezohlednění dané námitky je rozhodnutí magistrátu nepřezkoumatelné. Soudy pak měly porušit stěžovatelčino právo na soudní ochranu tím, že nezákonná a nepřezkoumatelná rozhodnutí nezrušily, jak jim ukládá soudní řád správní. Soudy nezohlednily stěžovatelčina základní práva, a tím nesprávně vyložily zásadu koncentrace řízení ve stěžovatelčin neprospěch. Stěžovatelka má za to, že její doplnění žaloby týkající se tvrzení o přesahu schodů nad její pozemek měly soudy vyložit jako rozšíření včas podaných žalobních bodů. Soudy je však nesprávně vyhodnotily jako opožděné nové žalobní body. 6. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu mj. písemně vyhotoveno a stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá. 7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nad rámec uvádí Ústavní soud následující. 8. Všechny stěžovatelčiny námitky již byly obecnými soudy ústavně konformním způsobem vyvráceny. Stěžovatelka předložila toliko opakovanou polemiku s důvody odmítnutí jejího odvolání. Není však smyslem řízení před Ústavním soudem znovu opakovat argumenty, na nichž je založeno odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto dále jen stručně poukazuje na hlavní okruhy napadených rozhodnutí, v nichž byly stížnostní námitky vyvráceny. 9. Jedinou zásadní stížnostní námitkou je postavení stěžovatelky jako potenciální účastnice řízení před stavebním úřadem. Proto Nejvyšší správní soud přiléhavě uvedl, že se městský soud mohl zaměřit pouze na argumentaci stěžovatelky týkající se včasnosti jejího odvolání, a tedy (ne)umístění stavebního záměru na její pozemek (viz bod 33 rozsudku). Otázka, zda záměr skutečně zasahuje i do pozemku stěžovatelky, je otázkou skutkovou. Spočívá na objasnění přesného prostorového vymezení stavebního záměru. Proto byla tato otázka soudy řešena na základě posouzení projektové dokumentace. Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecného soudu, nedopustí-li se tento soud libovůle. Ta může být dána zejména extrémním rozporem skutkového zjištění a důkazu nebo extrémním nesouladem skutkových a právních závěrů. Aby dosahoval rozpor důkazu a z něj učiněného zjištění ústavněprávního významu, musí být vskutku extrémní - musí jít např. o exces hodnotící úvahy ve smyslu logickém či o zjištění zcela se vymykající běžným životním zkušenostem anebo o skutkový závěr, který z důkazu neplyne při žádném racionálně obhajitelném výkladu daného důkazu. Prostá existence jiného možného skutkového závěru či jiný názor soudu na správná skutková zjištění protiústavnost nezpůsobuje. 10. Skutková zjištění soudů vyhovují postulátu uvedenému v předchozím bodě. Stěžovatelka nadto uplatnila povšechnou kritiku projektové dokumentace, která je podle ní nejednoznačná a nepřehledná. Nejvyšší správní soud podrobně a přesvědčivě odůvodnil, že z projektové dokumentace, stručně řečeno, neplyne, že by stavební záměr zasahoval pozemek stěžovatelky (viz body 37 a násl. rozsudku). Není rolí Ústavního soudu, aby v případě racionálního a přesvědčivého závěru obecného soudu detailně přezkoumával každý jednotlivý důkaz. 11. Nejvyšší správní soud rovněž srozumitelně vysvětlil, že se městský soud správně odmítl zabývat stěžovatelčinými doplněními žaloby, neboť je nepovažoval za rozvinutí včas uplatněných žalobních bodů. Stěžovatelka opět polemizuje se soudními závěry o povaze doplnění žaloby. Nejvyšší správní soud však jednoznačně odůvodnil, že stěžovatelka své tvrzení o přesahu balkonu včas neuplatnila (viz body 43 a násl. rozsudku). Tento závěr je přesvědčivý a pečlivě odůvodněný, Ústavní soud v něm proto neshledává nic neústavního. 12. Argumentuje-li stěžovatelka dále nesprávným použitím koncentrace řízení, je i tato námitka zjevně neopodstatněná. Nejvyšší správní soud přehledně odůvodnil nepřiléhavost judikatury, na niž stěžovatelka poukazuje také v ústavní stížnosti (viz body 51 a 52 rozsudku). Stejně tak objasnil, že z práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny neplyne, za dané procesní situace, pro stěžovatelku nárok na postup soudů, který by - zjednodušeně řečeno - odpovídal jejím představám (viz body 53 až 55 rozsudku). 13. Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že napadená rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná a že i v tomto ohledu je posouzení soudů v souladu s ústavním pořádkem. 14. Ústavní soud neshledal ústavněprávně relevantní pochybení, které by mohlo ústit ve zrušení napadených rozhodnutí. Proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu