Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Škrábala, zastoupeného Mgr. Pavlem Grošpicem, advokátem, sídlem U Hellady 697/4, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2025 č. j. 55 Co 436/2025-241, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., sídlem Evropská 810/136, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Podstatou právě posuzované věci je posouzení ústavněprávní relevance nevrácení části soudního poplatku stěžovateli jako žalobci ve sporném civilním řízení za situace, kdy došlo k uzavření soudního smíru před nalézacím soudem po kasačním zásahu Nejvyššího soudu, kterým byla zrušena v řízení vydaná meritorní rozhodnutí nalézacího soudu i odvolacího soudu. 3. Stěžovatel se před Obvodním soudem pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení peněžité částky. Obvodní soud rozsudkem ze dne 24. 1. 2023 č. j. 27 C 22/2021-131 žalobě zčásti vyhověl a ve zbytku ji zamítl. Toto rozhodnutí následně potvrdil i Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 13. 9. 2023 č. j. 55 Co 220/2023-150 a změnil jej jen v datu počátku prodlení. Obě rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2024 č. j. 33 Cdo 306/2024-175 a věc byla vrácena obvodnímu soudu. Obvodní soud usnesením ze dne 11. 8. 2025 č. j. 27 C 22/2021-217 schválil mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí soudní smír. 4. Obvodní soud usnesením ze dne 7. listopadu 2025 č. j. 27 C 22/2021-234 rozhodl tak, že se poměrná část soudního poplatku stěžovateli nevrací. Městský soud napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Dospěl k závěru, že je-li ve věci samé rozhodnuto, poměrná část zaplaceného soudního poplatku se ve smyslu § 10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, nevrací. Je nerozhodné, zda bylo vydané rozhodnutí zrušeno. V případě poplatkové povinnosti splatné podáním návrhu je saturováno jednání soudu, tzv. "veřejná služba soudu". Poplatková povinnost je pak logicky nižší, pokud věc nedospěje do stádia rozhodnutí o věci samé. Je smysluplné, že v případě vedení řízení až do rozhodnutí ve věci samé se soudní poplatek již nevrací. Soudní poplatek pokrývá veškeré úkony a postup soudu (tj. ten ve věci jedná, provede dokazování, popř. činí další procesní úkony a rozhodne). Stěžovatel se také mýlí v tom, že § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích danou procesní eventualitu (tj. dojde-li ke zrušení rozhodnutí) výslovně neupravuje. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nejprve v ústavní stížnosti popsal průběh soudního řízení. Jde-li o samotné vrácení poměrné části soudního poplatku, považuje výklad zastávaný obecnými soudy za silně disproporční ve prospěch státu. Nejvyšším soudem zrušená rozhodnutí naplňují znaky nezákonných rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Za výkon nespravedlivého civilního soudnictví by neměl být vybírán soudní poplatek. Na rozhodnutí zrušená Nejvyšším soudem má být nahlíženo, jako by neexistovala. Jazykový výklad, na němž je rozhodnutí městského soudu zčásti postaveno, má pouze omezenou vypovídací hodnotu. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. V právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. 7. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí o nevrácení části soudního poplatku, jedná se tedy o rozhodnutí o nákladech řízení. V tomto ohledu je třeba připomenout, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (srov. stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 34). 8. Výše uvedené mimořádné okolnosti opodstatňující případný zásah Ústavní soud v právě posuzované věci neshledal. Stěžovatelova argumentace je postavena na nesouhlasu s výkladem podústavního práva, ke kterému jsou příslušné především obecné soudy. Podobnou situací jako v právě posuzované věci (byť ke kasaci meritorního rozhodnutí došlo z jiného důvodu) se nadto Ústavní soud zabýval (usnesení ze dne 25. 9. 2024 sp. zn. II. ÚS 2182/24), přičemž mj. uvedl, že "Ústavní soud přitom nepovažuje za určující, z jakého důvodu (pro jakou vadu) bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé zrušeno, a ani to, zda věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo byla postoupena konkrétnímu soudu jako soudu věcně a místně příslušnému. Zrušené rozhodnutí soudu totiž "právně neexistuje", ovšem z hlediska § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je relevantní skutečnost (...), že bylo (ve věci samé) vydáno." Výklad přijatý obecnými soudy nebyl shledán za protiústavní ani v nedávném usnesení ze dne 11. 3. 2026 sp. zn. II. ÚS 274/26. Ústavní soud ani v nyní posuzované věci neshledal důvody, pro které by bylo možné výše uvedený závěr považovat za protiústavní. 9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu