Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky AGROS farmy morava s.r.o., sídlem Riegrova 926/29, Kyjov, zastoupené Mgr. Jitkou Špilkovou, advokátkou, sídlem Lesnická 787/10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2025 č. j. 25 Cdo 1066/2025-771, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2025 č. j. 38 Co 36/2023-736 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. října 2022 č. j. 12 C 218/2017-489, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Václava Žďárského, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka napadá rozhodnutí obecných soudů v řízení o náhradu škody v souvislosti s neoprávněným osetím pozemků po pozemkových úpravách. Stěžovatelka spatřuje v napadených rozhodnutích extrémní rozpor mezi právními závěry a učiněnými skutkovými zjištěními. Namítá také nedostatečné vypořádání se s jejími námitkami, což podle ní zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. 2. Stěžovatelka i vedlejší účastník hospodařili na zemědělských pozemcích v katastrálním území Vedrovice, kde probíhalo řízení o pozemkových úpravách. Rozhodnutím příslušného pozemkového úřadu, které nabylo právní moci 15. dubna 2014, došlo v tomto katastrálním území zjednodušeně k výměně a přechodu vlastnických práv k pozemkům. Stěžovatelka poté ještě zasela své osivo na pozemcích, které do rozhodnutí pozemkového úřadu obdělávala. Teprve po sklizni na podzim 2014 uvolnila "své" pozemky novému uživateli, konkrétně vedlejšímu účastníkovi. 3. Vedlejší účastník později uplatnil vůči stěžovatelce žalobu na náhradu škody v celkové výši přibližně 1,26 mil. Kč k Okresnímu soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud"). Okresní soud považoval žalobu za důvodnou a vyhověl jí. Jeho rozsudek poté v převážné části (s výjimkou částky cca 73 tis. Kč) potvrdil i Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací. Stěžovatelka proti tomu brojila dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. 4. Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozhodnutí okresního, krajského i Nejvyššího soudu a tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), potažmo podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka zakládá svou ústavní stížnost především na námitkách neústavního (extenzivního) výkladu podústavního práva. Konkrétně napadá výklad § 1088 občanského zákoníku a § 12 odst. 2 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o pozemkových úpravách"). 5. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. 6. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Zpravidla půjde o takové případy, kdy obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) či nález ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Žádné takové excesy Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. 7. K interpretaci § 1088 občanského zákoníku stěžovatelka namítá, že se v něm mluví výslovně o "vlastníkovi pozemku", jemuž náleží přírůstek na pozemku v případě osetí cizím semenem. Podle stěžovatelky vedlejšímu účastníkovi jako pouhému pachtýři tedy nesvědčí aktivní legitimace pro podání žaloby na náhradu škody. Stěžovatelka především vyčítá Nejvyššímu soudu, že se s touto otázkou věcně nevypořádal, protože u ní údajně nedostatečně vymezila náležitosti dovolání. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu a dospěl oproti stěžovatelce k tomu, že se Nejvyšší soud otázkou aktivní legitimace (kvazi)meritorně zabýval a věnoval jí patřičnou pozornost (viz bod 7 usnesení Nejvyššího soudu in fine). S odkazem na svou judikaturu uvedl, že nájemce či pachtýř mohou mít aktivní legitimaci ve sporu o náhradu újmy. Stěžovatelka zřejmě přehlédla, že Nejvyšší soud upozornil na absenci dovolací otázky a vymezení přípustnosti ve vztahu k případným dalším námitkám ohledně výkladu § 1088 občanského zákoníku (tedy s výjimkou námitky aktivní legitimace, u níž naplnění náležitostí dovolání naopak shledal). 8. Co se týče zákona o pozemkových úpravách, obecné soudy vyšly ze závěrů rozhodnutí správních soudů v související věci (týkající se totožného řízení o pozemkových úpravách; viz zejména body 11 až 15 rozsudku okresního soudu či bod 14 rozsudku krajského soudu). Podle nich byl vedlejší účastník oprávněn užívat příslušné pozemky už od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu v řízení o pozemkových úpravách, tedy od 15. dubna 2014. Dle skutkových závěrů soudů přitom stěžovatelka osela dotčené pozemky až poté. Nejvyšší soud též reagoval ve svém rozhodnutí na námitku stěžovatelky ohledně § 12 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách, který v určitých případech zakotvuje možnost faktického užívání pozemku původním uživatelem až do konce sklizně a provedení podmítky, tj. zpravidla k 1. říjnu běžného roku. Podle soudu však pro tuto možnost nebyly naplněny podmínky, a to právě proto, že stěžovatelka osela dotčené pozemky až po rozhodném dni (a hospodaření na nich již zahájil vedlejší účastník). Nebyl tedy naplněn předpoklad umožňující faktické užívání původním uživatelem (viz bod 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). 9. Ústavní soud na tomto výkladu podústavního práva nespatřuje nic ústavně nesouladného. Závěry v napadených rozhodnutích jsou přiměřeně odůvodněné a výklad nevybočuje z interpretačních standardů. V reakci na námitky stěžovatelky se obecné soudy (především Nejvyšší soud) vypořádaly i s ustanovením zákona o pozemkových úpravách se zdůvodněním, proč je v konkrétních skutkových okolnostech nelze aplikovat. 10. Ústavní soud neshledal ani žádný extrémní rozpor tohoto závěru Nejvyššího soudu se skutkovými zjištěními, jak tvrdí stěžovatelka. Naopak je zřejmé, že Nejvyšší soud přesně vycházel ze zjištění nalézacích soudů, podle nichž stěžovatelka osela pozemky až po právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu. To, že Nejvyšší soud spojil výklad pojmu "hospodaření" na pozemku primárně s osetím pozemku a nepřihlédl k předchozím krokům, které mohou být při půdním hospodaření nezbytné (hnojení, kultivace atp.), je pak opět čistě otázkou výkladu podústavního práva. Ústavní soud pouze dodává, že tento výklad nepůsobí zjevně nerozumně či ústavně problematicky, proto nemá důvod do něj zasahovat. 11. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu