Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky PPL Memphis s.r.o., sídlem Na Perštýně 342/1, Praha 9, zastoupené JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem, sídlem Táboritská 1000/23, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 20 C 255/2023-65 ze dne 2. 8. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 23/2025-98 ze dne 19. 3. 2025 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2629/2025-133 ze dne 7. 1. 2026, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Mgr. Tomáše Krejčího, advokáta, sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, a Generali Česká pojišťovna, a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 187 291,47 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody. Tvrdila, že vedlejší účastník porušil svou povinnost advokáta při poskytování právních služeb, a tím jí vznikla škoda v podobě povinnosti nahradit náklady řízení. Soud prvního stupně provedl dokazování a dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastník porušil své povinnosti advokáta ve smyslu § 16 zákona o advokacii, a tudíž nebyla splněna podmínka pro vznik odpovědnosti za škodu ve smyslu § 24 zákona o advokacii. Žalobu proto rozsudkem uvedeným v záhlaví v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2. Proti zamítavému rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání k Městskému soudu v Praze, ve kterém namítala nesprávné právní posouzení odpovědnosti za škodu vedlejšího účastníka, neboť měla za to, že nebylo dostatečně prokázáno, že vedlejší účastník neporušil své povinnosti advokáta. Zároveň rozporovala stanovení výše náhrady účelně vynaložených nákladů řízení vedlejší účastnici. Odvolací soud odvolání shledal převážně nedůvodným. Ve věci samé vyšel ze skutkového stavu zjištěného prvoinstančním soudem a ztotožnil se s jeho právním posouzením i odůvodněním. Neztotožnil se ale s vyčíslením náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici. Odvolací soud tedy rozsudkem uvedeným v záhlaví výrokem I změnil výrok o nákladech řízení vedlejší účastnice, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolací soud dovolání posoudil a dospěl k závěru, že se jedná o dovolání nepřípustné. V odůvodnění odmítl, že by se jednalo o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou a odkázal na svou judikaturu zabývající se otázkou odpovědnosti advokáta za škodu ve smyslu ustanovení § 16 a § 24 zákona o advokacii a uvedl, že stěžovatelka nepředkládá konkurující právní úvahu, proč mají být již dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny odlišně. 4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dovolací soud byl podle stěžovatelky přepjatě formalistický, když odepřel věci meritorní přezkum a dovolání pro nepřípustnost odmítl. Zároveň stěžovatelka namítá protiústavní postup obecných soudů, které podle ní chybně posoudily charakter odpovědnosti advokáta za škodu ve smyslu § 24 zákona o advokacii. Dále ve své ústavní stížnosti polemizuje s posouzením rozložení důkazního břemene ve sporu o odpovědnost advokáta za škodu a namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. 5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. V případě usnesení o zjevné neopodstatněnosti postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Nad rámec toho Ústavní soud uvádí ve stručnosti následující. 6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva. Jinými vadami se nezabývá. 7. Ve světle tvrzení stěžovatelky a napadených rozhodnutí není důvod se domnívat, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení dostatečným způsobem reaguje na dovolací argumentaci stěžovatelky. Tvrzení o popření podstaty práva na soudní ochranu proto nelze přisvědčit. Ústavní vady přitom nevykazuje ani postup obecných soudů. Jak vyplývá již z rozsudku obvodního soudu, soud pečlivě zjistil skutkový stav a své právní závěry řádně odůvodnil. V bodě 22 rozsudku přitom dostatečně odůvodnil svůj přístup k rozložení důkazního břemene. Polemika s těmito závěry přitom sama o sobě nezakládá ústavní rozměr projednávané věci. 8. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu