Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Vasila Kokiše, zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Joklem, sídlem Londýnská 608/52, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 203/2025-42 ze dne 5. 2. 2026 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 A 79/2025-50 ze dne 20. 11. 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Magistrátu hlavního města Prahy, RNDr. Vítězslava Vydry, CSc. a MVDr. Martina Pangráce, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel napadá rozsudky správních soudů, které se zabývaly otázkou, zda byly naplněny podmínky zániku (neexistence) užívacího práva stěžovatele pro zrušení údaje o místě trvalého pobytu podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel. Městský soud stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí správních orgánů o zrušení údaje o místě trvalého pobytu zamítl a Nejvyšší správní soud následně zamítl i stěžovatelovu kasační stížnost. Dospěly k závěru, že po úmrtí bývalé vlastnice domu, s níž stěžovatel v domě žil, dům zdědili RNDr. Vítězslav Vydra, CSc., a MVDr. Martin Pangrác, zatímco stěžovatelovo užívací právo zaniklo. Ohledně existence užívacího práva stěžovatele vycházely ze závěrů civilních soudů v předcházejících občanskoprávních řízeních. 2. Stěžovatel podal proti oběma rozsudkům ústavní stížnost, neboť má za to, že porušují jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina), právo být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na soukromý a rodinný život a nedotknutelnost obydlí podle čl. 10 odst. 2 a 12 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stručně shrnuto, podle stěžovatele mu správní soudy odepřely soudní ochranu a nepřípustně vycházely z rozhodnutí civilních soudů, aniž by otázku existence užívacího práva k domu samy řádně posoudily. Navíc neprovedly test proporcionality zásahu do jeho práva na soukromý a rodinný život a nedotknutelnost obydlí. Navrhuje proto napadená rozhodnutí zrušit. 3. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná. 4. Stěžovatel se na Ústavní soud obrací už poněkolikáté (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1684/21, I. ÚS 2807/23, I. ÚS 1943/24 a IV. ÚS 227/26). Všechny ústavní stížnosti přitom vycházejí z toho, že se stěžovatel domáhá svých práv k domu po zesnulé paní Mgr. Hermíně Fialové. Ústavní soud nejprve odmítl pro zjevnou neopodstatněnost jeho stížnost proti rozhodnutím civilních soudů, které zamítly jeho žalobu na určení dědického práva a na určení neplatnosti závěti (usnesení sp. zn. III. ÚS 1684/21). Následně odmítl pro zjevnou neopodstatněnost stížnost proti rozhodnutím civilních soudů, která stěžovatelovi uložila povinnost vyklidit danou nemovitost (usnesení sp. zn. I. ÚS 2807/23). Stěžovatel v únoru 2025 snahy o prosazení svého dědického práva obnovil, ale neuspěl z důvodu překážky věci rozhodnuté (rei iudicata). Také v tomto případě Ústavní soud stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, protože žádná stěžovatelova základní práva porušena nebyla (usnesení sp. zn. IV. ÚS 227/26). 5. Tato procesní historie (a popis předchozích řízení v odůvodnění citovaných usnesení) současně vyvrací stěžovatelovu námitku, že by mu nebyla poskytnuta soudní ochrana zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Byla. Stěžovatel však se svými žalobami neuspěl a v žádném z předcházejících případů Ústavní soud neshledal porušení jeho základních práv. 6. Nyní se stěžovatel svých práv snaží domoci skrze žalobu proti rozhodnutí o zrušení údaje o místě trvalého pobytu. Ani tato cesta ale nemůže být úspěšná. Z argumentace stěžovatele vyplývá, že se v podstatě snaží zpochybnit závěry civilních soudů v řízení před správními soudy. Ty ale stěžovatelovi i s odkazem na ustálenou judikaturu vysvětlily, že v řízení podle § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel už není prostor pro zpochybňování pravomocných rozhodnutí civilních soudů o existenci užívacího práva k domu. Správní soudy rozhodují o veřejných subjektivních právech (§ 2 a 4 soudního řádu správního), nikoliv o věcech vyplývajících z poměrů soukromého práva (viz § 7 občanského soudního řádu). Závěr, že správní orgány i městský soud správně vycházely z pravomocných rozsudků civilních soudů, proto není protiústavní. Stěžovatelovo právo být slyšen a vyjádřit se k prováděným důkazům správní soudy neporušily, neboť měl možnost se k otázce existence užívacího (či jiného) práva k domu vyjádřit a účinně se bránit v předcházejícím řízení. To ostatně také činil. Soudní řízení však někdy musí mít svůj konec. 7. V řízení před správními orgány a správními soudy bylo ve hře veřejné subjektivní právo stěžovatele na zvolení místa trvalého pobytu na straně jedné a veřejné subjektivní právo vlastníků nemovitosti na to, aby na dané adrese nebyly evidovány osoby, které pro to nesplňují (přestaly splňovat) zákonné podmínky, na straně druhé. Jak uvádí Nejvyšší správní soud v bodě 11 napadeného rozsudku, zákonné podmínky pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu jsou dvě: zánik užívacího práva k objektu (či vymezené části) a neužívání objektu osobou, u níž má být údaj o místě trvalého pobytu zrušen. Správní soudy srozumitelně vysvětlily, že obě podmínky byly v nynější věci splněny, přičemž druhou podmínku (faktické užívání) stěžovatel ani nezpochybňuje. 8. Zjevně neopodstatněná je také námitka, že napadená rozhodnutí nepřiměřeně zasahují do stěžovatelova práva na soukromý a rodinný život a nedotknutelnost obydlí, resp. že soudy tuto otázku nezkoumaly aplikací testu proporcionality. Ačkoliv lze se stěžovatelem souhlasit, že institut trvalého pobytu není pouze evidenční a může mít dopady do jiných práv, včetně volebního práva, stěžovatel pouze povšechně odkazuje na dalekosáhlé dopady zrušení místa trvalého pobytu a netvrdí, jak konkrétně v jeho případě k zásahu do namítaných práv došlo. Z argumentace stěžovatele je zřejmé, že dopady do jeho soukromého života měla především rozhodnutí v občanskoprávním řízení (o určení dědického práva, neplatnosti závěti a vyklizení nemovitosti), nikoliv už samotné zrušení místa trvalého pobytu, které je pouze důsledkem předchozího vývoje. 9. Ústavní soud tak uzavírá, že napadené rozsudky neporušily základní práva stěžovatele, proto stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu