Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele: M. B., zastoupeného Mgr. Milanem Peroutkou, advokátem, sídlem Čsl. armády 2113/58, Most, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. listopadu 2025 č. j. 5 To 159/2025-247 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 16. dubna 2025 č. j. 42 T 4/2025-194, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a 1. Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, 2. Okresního státního zastupitelství v Mostě, a 3. M. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše označených rozhodnutí, kterými podle něj byla porušena jeho práva zaručená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Dle rozsudku Okresního soudu v Mostě vyhledal 3. vedlejší účastník stěžovatele v jeho provozovně za účelem řešení sporu ohledně dlužné částky. Následně začal stěžovatele slovně urážet, přiblížil se k němu na krátkou vzdálenost, rukou opakovaně udeřil do pultu, který je odděloval, a sdělil stěžovateli, že jestli ty peníze nedá, tak si ten dluh 3. vedlejší účastník vezme pod sebe, a aby mu stěžovatel ty peníze dal nebo že dostane a bude mít hlavu jako balón, že stěžovatele rozkope, zláme mu ruce, a poté mu hrozil i tím, že celou provozovnu stěžovateli rozmlátí. Okresní soud v Mostě shledal obžalovaného (3. vedlejšího účastníka) vinným z přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil ho k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců se zkušební dobou v trvání dvou let. Poškozeného (stěžovatele) s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy (duševních útrap) odkázal do řízení ve věcech občanskoprávních (napadený rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 4. 2025 č. j. 42 T 4/2025-194). 3. Proti rozsudku krajského soudu se stěžovatel i 3. vedlejší účastník odvolali. Krajský soud obě odvolání zamítl (napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2025 č. j. 5 To 159/2025-247). Obě uvedená rozhodnutí soudů napadl stěžovatel ústavní stížností. 4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže. 6. Stěžovateli lze přisvědčit v tom ohledu, že trestní soudy nesmí odkazovat poškozené s jejich tzv. adhezním nárokem do řízení ve věcech občanskoprávních automaticky či mechanicky. Trestním soudům bylo svěřeno rozhodování o adhezních nárocích poškozených právě proto, aby poškození mohli dosáhnout uspokojení svých nároků již v trestním řízení a nemuseli podstupovat rovněž řízení občanskoprávní, což může být spojeno s opětovným prožíváním nepříjemných či traumatizujících zážitků (nález sp. zn. I. ÚS 10/25 ze dne 29. 5. 2025, bod 12). Okresnímu soudu naopak nelze přisvědčit v tom, že pro prokázání duševních útrap je nutné vypracování znaleckého posudku, které automaticky znamená neúměrné prodloužení řízení, a tedy nutnost odkázat poškozeného do řízení ve věcech občanskoprávních (nález sp. zn. I. ÚS 10/25, body 14 a 15 a stěžovatelem zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 1222/22 ze dne 27. 6. 2023, které se oba týkaly zvlášť zranitelných obětí). 7. Na druhou stranu platí, že při dokazování způsobené újmy nemá soud nahrazovat procesní aktivitu poškozeného, kterého tíží břemeno tvrzení i důkazní (§ 43 odst. 3 trestního řádu). Je to poškozený, kdo nese důkazní břemeno v té míře, ve které přesahuje povinnost orgánů činných v trestním řízení dokazovat skutečnosti významné pro rozhodnutí o vině a trestu. Stěžovatel však v tomto ohledu důkazy nenavrhl a měl za to, že žádné další dokazování již není třeba, protože jeho duševní útrapy plynou ze samé podstaty spáchaného činu, z jeho výpovědi, jeho prohlášení a výpovědi svědků. Dokonce se ani on, ani jeho právní zástupce nedostavili na veřejné zasedání u soudu odvolacího, který mohl případná pochybení okresního soudu zhojit. Krajskému soudu tak stěžovatel znemožnil jeho výslechem objasnit případné sporné otázky. Stěžovatel navíc rozhodnutí krajského soudu argumentačně nenapadá. 8. Při rozhodování o adhezním nároku poškozeného musí trestní soud (v souladu s úpravou v občanském zákoníku) nejprve zjistit, zda poškozený nemajetkovou újmu vůbec utrpěl, což může v zásadě vyplývat již z povahy spáchaného trestného činu. Kromě toho je však nutné posoudit, zda případná nemajetková újma dosahuje takové intenzity, kdy již nepostačí morální zadostiučinění podle § 2971 občanského zákoníku. Teprve v případě, že morální zadostiučinění nepostačí, má poškozený za podmínek § 2894 a § 2951 nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Soud také musí zkoumat, zda mezi vzniklou (a prokázanou) nemajetkovou újmou a trestným činem je dána příčinná souvislost. Tento postup však stěžovatel soudu svou procesní neaktivitou neumožnil. 9. Co se týče rizika sekundární viktimizace v občanskoprávním řízení, toto riziko jsou soudy skutečně povinny zvažovat, a to předtím, než rozhodnou o odkázání poškozeného do řízení ve věcech občanskoprávních. To se týká především zvlášť zranitelných obětí (nálezy sp. zn. II. ÚS 297/22 ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2118/24 ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. II. ÚS 3450/24 ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. III. ÚS 2615/23 ze dne 9. 9. 2024, IV. ÚS 855/24 ze dne 24. 7. 2024). Zároveň to neznamená, že soudy musí adhezní nárok přiznat poškozeným vždy. Neznamená to ani, že jakékoliv nepohodlí či nepříjemné pocity, které mohou na straně poškozeného vzniknout v civilním řízení, soudům zabraňují poškozeného do tohoto řízení odkázat. Lze upozornit také na to, že jednání 3. vedlejšího účastníka proti stěžovateli bylo nižší intenzity než ve většině případů z judikatury Ústavního soudu (včetně nálezů citovaných stěžovatelem). Pokud soudy hodnotily riziko sekundární viktimizace v tomto konkrétním případě jako spíše nízké, Ústavní soud to nepovažuje za rozporné se základními právy stěžovatele. Ústavní soud neshledává nic protiústavního ani na tom, že soudy při posuzování existence, případně prokazatelnosti duševních útrap vzaly v potaz, že stěžovatel odmítl policejní ochranu (která mu byla nabídnuta). Stěžovateli také nelze přisvědčit v tom, že by prokázaná obava o zdraví a majetek automaticky značila prokázané duševní útrapy v takové míře, že je nutné je nahradit v penězích. 10. Obecné soudy rozhodly o adhezním nároku poškozeného tak, že jej odkázaly do řízení ve věcech občanskoprávních. Svůj závěr ústavně souladně odůvodnily, především vysvětlily, proč nemohou nahrazovat procesní aktivitu stěžovatele. Tímto postupem neporušily žádné ústavně zaručené právo stěžovatele. 11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu