Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Kadlece, právně zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. ledna 2026 č. j. 5 As 290/2024-49 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2024 č. j. 41 A 18/2024-101, spojené s návrhem na zrušení § 52 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve slovech "nejpozději do 7 dnů ode dne veřejného projednání může každý uplatnit své připomínky a dotčené osoby podle odstavce 2 námitky" a ve slovech "k později uplatněným stanoviskům, připomínkám a námitkám se nepřihlíží," § 55b odst. 2 téhož zákona ve slovech "nejpozději do 7 dnů ode dne veřejného projednání může každý uplatnit své připomínky a dotčené osoby podle § 52 odst. 2 námitky" a ve slovech "k později uplatněným stanoviskům, připomínkám a námitkám se nepřihlíží," a § 97 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve slovech "do 15 dnů ode dne veřejného projednání může každý uplatnit písemně své připomínky" a ve slovech "k připomínkám uplatněným po stanovené lhůtě nebo uplatněným ve věcech, o kterých bylo rozhodnuto v nadřazené územně plánovací dokumentaci, se nepřihlíží," za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, a obce X a Arcibiskupství pražského, IČ 00445100, sídlem Hradčanské náměstí 56/16, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 10, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dodatku č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel se návrhem podaným ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud") domáhal zrušení části opatření obecné povahy (dále jen "OOP"), kterým byl změněn územní plán obce X, a to v rozsahu, ve kterém OOP vymezuje v návrhu specifikované pozemky, které přes komunikaci sousedí s pozemky stěžovatele, jako plochu bydlení venkovského namísto dosavadní plochy zeleně. Napadeným rozsudkem krajský soud návrh stěžovatele zamítl. Krajský soud předně určil, že je třeba postupovat dle zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále jen "nový stavební zákon"), avšak s tím rozdílem, že § 307 odst. 2 nového stavebního zákona vyložil tak, že nepřípustnost návrhu v tomto ustanovení upravená je spojena jen s neuplatněním důvodů, které mohly být uplatněny v řízení o vydání OOP vedeném podle nového stavebního zákona. Jelikož v tomto případě proběhl celý proces pořizování napadeného OOP podle předchozí právní úpravy, soud nepřistoupil k odmítnutí návrhu pro nepřípustnost, byť se návrh opíral jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v procesu změny územního plánu, ač tak učinit mohl. Skutečnost, že stěžovatel neuplatnil bez objektivních důvodů námitky či připomínky ve fázích přípravy napadeného OOP, však ovlivnila rozsah věcného přezkumu jeho návrhu krajským soudem, přičemž krajský soud neshledal žádné okolnosti, které by stěžovateli objektivně bránily uplatnit námitky v procesu pořizování napadeného OOP. Krajský soud odkázal na značnou volnost obce X, aby v rámci práva na samosprávu prostřednictvím nástrojů územního plánování stanovila, jak se má její území vyvíjet. Uzavřel, že vlastníci pozemků nemají veřejné subjektivní právo na to, aby územní plán pro sousední pozemky zachoval určitý způsob využití, který jim vyhovuje. Proporcionalitou v OOP zvoleného řešení se pak krajský soud nemohl zabývat, a to z důvodu nepodání námitek stěžovatelem v době projednávání OOP. 3. Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") následně napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. NSS se ztotožnil s tím, že stěžovateli byl dán dostatečný časový prostor pro to, aby se s návrhem OOP seznámil a připravil si případné námitky proti němu a také, aby na úřední desce zjistil informaci o konci zákonné lhůty pro uplatnění těchto námitek a zařídil si své záležitosti tak, aby lhůtu dodržel. Dále NSS vyjádřil souhlas s postupem krajského soudu, který se kvůli neuplatnění námitek stěžovatelem ve fázi projednávání OOP nezabýval proporcionalitou řešení zvoleného v napadené části OOP. 4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že způsob, jakým bylo OOP schváleno a přezkoumáno soudy, nerespektoval jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel byl omezen na možnosti uplatnit námitky a hájit svá práva před správním orgánem i soudy, a to z důvodu mimořádně krátké lhůty pro podání námitek proti OOP. Dále stěžovatel upozorňuje, že zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "starý stavební zákon"), na rozdíl od nového stavebního zákona nestanoví nepřípustnost návrhu na zrušení OOP v případě neuplatnění námitek v původním územním řízení. Tvrdí také, že správní soudy posoudily jeho postavení v řízení formalisticky a kvůli extenzivnímu výkladu relevantního ustanovení vedoucímu k restrikci přístupu k soudní ochraně vyloučily přezkum OOP. Dle stěžovatele se újma způsobená přijatým OOP blíží intenzitě vyvlastnění či nuceného omezení vlastnictví. Také bylo zmařeno jeho legitimní očekávání, že charakter sousedství jeho nemovitosti zůstane zachován, anebo že případná změna proběhne jen na základě závažného veřejného zájmu. Přijetí OOP proběhlo podle stěžovatele bez věcného odůvodnění, proč má být konkrétní pozemek, kterého se týkal stěžovatelův návrh, převeden do zastavitelných ploch, a zcela bez ohledu na zájmy stěžovatele jako souseda; jednalo se o účelový a selektivní postup. Obec i správní soudy také rezignovaly na zvážení mírnějších alternativ, přístup krajského soudu k úvaze o proporcionalitě hodnotí stěžovatel jako nepřípustný formalismus. 5. S ústavní stížností stěžovatel spojil také návrh na zrušení části § 52 odst. 3 starého stavebního zákona ve slovech "nejpozději do 7 dnů ode dne veřejného projednání může každý uplatnit své připomínky a dotčené osoby podle odstavce 2 námitky" a ve slovech "k později uplatněným stanoviskům, připomínkám a námitkám se nepřihlíží," části § 55b odst. 2 téhož zákona ve slovech "nejpozději do 7 dnů ode dne veřejného projednání může každý uplatnit své připomínky a dotčené osoby podle § 52 odst. 2 námitky" a ve slovech "k později uplatněným stanoviskům, připomínkám a námitkám se nepřihlíží," a části § 97 odst. 1 nového stavebního zákona ve slovech "do 15 dnů ode dne veřejného projednání může každý uplatnit písemně své připomínky" a ve slovech "k připomínkám uplatněným po stanovené lhůtě nebo uplatněným ve věcech, o kterých bylo rozhodnuto v nadřazené územně plánovací dokumentaci, se nepřihlíží." Pokud jde o sedmidenní lhůtu, je tato dle stěžovatele extrémně krátká a představuje nepřiměřené omezení práva na soudní ochranu a zásah do ochrany vlastnického práva a je také v rozporu s principem proporcionality. Co se týče patnáctidenní lhůty, ani tato podle stěžovatele neodpovídá ústavním požadavkům na efektivní ochranu práv dotčených osob. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7. Do samostatné působnosti obce na základě zvláštních zákonů patří mimo jiné schvalování územně plánovací dokumentace, a to i územních plánů (jejich změn), které se vydávají formou OOP. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy. V nálezu ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11 Ústavní soud konstatoval, že územní plán je společenskou dohodou o využití území lidmi, kteří v něm žijí. Stanovit funkční využití území a jeho rozvoj při splnění všech cílů a zásad územního plánování je součástí zcela legitimního rozhodnutí zastupitelstva obce, které plně spadá do samostatné působnosti obce, do níž lze z pozice správních soudů zasahovat pouze minimálně. 8. Je třeba též opakovaně zdůraznit, že NSS je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování správních soudů. Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru krajského soudu a NSS, ale toliko to, nevybočil-li jejich právní názor uvedený v napadených rozsudcích extrémně z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jestli byly při jejich rozhodování zachovány ústavní zásady řádně vedeného soudního řízení. 9. Na základě takto vymezených obecných východisek přistoupil Ústavní soud k posouzení jednotlivých stěžovatelem uplatněných námitek a žádné pochybení v nyní přezkoumávané věci neshledal. 10. Pokud jde o argumentaci stěžovatele jeho legitimním očekáváním a zájmy, Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu, ze které vyplývá, že neexistuje subjektivní právo na určitou podobu územního plánu či na to, aby pozemku byl "určen" územním plánem stěžovatelem zamýšlený režim. Nelze se tak bez dalšího dovolávat ochrany dobré víry či legitimního očekávání ve vztahu k určité podobě územního plánu, neboť územní plán se s ohledem na potřebu úpravy poměrů v území neustále vyvíjí. Na tento vývoj konkrétní obec reaguje v rámci realizace svého práva na samosprávu, do něhož spadá i pořizování a změna územního plánu (nález ze dne 19. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 229/24). 11. Stran tvrzeného formalistického a restriktivního přístupu krajského soudu v posuzované věci Ústavní soud upozorňuje, že opak je pravdou. Jak je patrno z napadeného rozsudku krajského soudu, tento obsáhle vysvětlil, z jakého důvodu bude ve věci postupovat podle nového stavebního zákona (body 51. - 53. rozsudku), přičemž se současně zabýval přípustností stěžovatelova návrhu s ohledem na § 307 odst. 2 nového stavebního zákona. Dospěl k závěru, že § 307 odst. 2 je nutno vyložit ve prospěch zachování práva na soudní přezkum tak, že OOP ve smyslu tohoto ustanovení je míněno pouze OOP vydané až podle tohoto zákona. Krajský soud proto nepřistoupil k odmítnutí návrhu pro nepřípustnost, navzdory skutečnosti, že se návrh opíral jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v procesu pořizování změny územního plánu, ač tak učinit mohl. Správní soudy tedy nevyloučily soudní přezkum stěžovatelem napadené části OOP, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž tento přezkum, jak konstatoval krajský soud, učinily, a to v rozsahu, který byl omezen skutečností, že stěžovatel (bez objektivních důvodů) neuplatnil námitky či připomínky ve fázích přípravy napadeného OOP. Takový postup správních soudů je zcela legitimní. 12. Pokud jde o námitky týkající se úvah krajského soudu o proporcionalitě v OOP zvoleného řešení, ztotožňuje se Ústavní soud s přístupem krajského soudu potvrzeného taktéž napadeným rozsudkem NSS. Krajský soud správně dovodil, že v případě, kdy stěžovatel v procesu pořizování OOP neuplatnil námitky týkající se proporcionality zvoleného řešení, které by mohla posoudit obec X, nemohou proporcionalitu OOP přezkoumávat správní soudy (viz např. rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. 8 As 121/2015). Tento závěr nevybočuje z ústavních mezí (nález ze dne 8. 11. 2018 sp. zn. I. ÚS 178/15, bod 37). Nejednalo se přitom o výjimečnou situaci, kdy by zásah do vlastnického práva stěžovatele musel být pořizovateli v době přípravy OOP zcela zjevný, či o zásah dosahující značné intenzity blížící se vyvlastnění, jak se stěžovatel snaží tvrdit v ústavní stížnosti. Již krajský soud stěžovateli vysvětlil, že jeho argumentace (tvrzené snížení kvality životního prostředí, narušení soukromí, eliminace veřejného prostoru jakožto místa pro rekreaci apod.) nepopisuje situaci, která by představovala takový zásah, který by se svou intenzitou blížil vyvlastnění pozemků stěžovatele. S tím Ústavní soud souhlasí. 13. Co se týče tvrzení stěžovatele ohledně omezení jeho možnosti uplatnit námitky a hájit svá práva v procesu přijímání OOP, těmito se velmi podrobně zabývaly správní soudy, které vysvětlily, že stěžovatel měl dostatek času se s připravovanou změnou územního plánu seznámit a případně uplatnit námitky. Na odůvodnění rozhodnutí správních soudů lze v tomto ohledu odkázat. Nakonec k námitkám o nedostatcích odůvodnění, proč má být konkrétní pozemek, kterého se týkal stěžovatelův návrh, převeden do zastavitelných ploch, Ústavní soud pouze upozorňuje na to, co opakovaly také správní soudy, a sice že pokud stěžovatel s řešením uvedeným v napadeném OOP nesouhlasil (resp. mu nepřišlo dostatečně odůvodněné), měl možnost uplatnit námitky v procesu přijímání OOP, což neučinil. 14. Po přezkumu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že neshledal žádné extrémní vybočení z ústavně relevantních výkladových pravidel; úvahy správních soudů nejsou nikterak nepřiměřené či extrémní, naopak se jedná o rozhodnutí řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická, která jsou nadto argumentačně podložena relevantní judikaturou NSS. Vzhledem k tomu Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. 15. Se zřetelem k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nebylo možné přistoupit k přezkumu napadených ustanovení starého stavebního zákona a nového stavebního zákona. Akcesorický návrh na zrušení ustanovení tak sdílí osud (neúspěšné) ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. dubna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu