Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Petry Grigelové, MBA, LL.M., zastoupené Mgr. et. Mgr. Jiřím Flamem, Ph.D., advokátem, sídlem Rohanské nábřeží 671/15, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Ads 155/2024-50 ze dne 9. 1. 2025, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 31 Ad 12/2020-324 ze dne 6. 11. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 31 Ad 12/2020-298 ze dne 24. 6. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a nejvyššího státního tajemníka, sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka pracovala na služebním místě představené - ředitelky sekce regulace v Energetickém regulačním úřadu (dále jen "ERÚ"). Na základě systematizace služebních a pracovních míst na rok 2020 však toto služební místo zaniklo a stěžovatelka z něj byla rozhodnutím Rady ERÚ odvolána. Nejvyšší státní tajemník v dubnu 2020 zamítl stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutí. Stěžovatelka se proto následně před správními soudy domáhala zrušení těchto rozhodnutí. 2. Krajský soud v Brně žalobu zamítl. Jeho první rozsudek však zrušil Nejvyšší správní soud (dále také "NSS") z důvodu, že krajský soud opomenul některé stěžovatelkou tvrzené skutečnosti a nezabýval se navrženými důkazy. Druhým (nyní napadeným) rozsudkem krajský soud žalobu znovu zamítl. V postavení svědků sice vyslechl stěžovatelkou navržené osoby (především členy Rady ERÚ), avšak dospěl k závěru, že Rada ERÚ nepostupovala účelově a systematizace nesměřovala cíleně proti stěžovatelce. Výrokem IV. krajský soud stanovil, že je stěžovatelka povinna zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši, která bude specifikována samostatným usnesením. Tímto následným, nyní rovněž napadeným, usnesením uložil stěžovatelce povinnost uhradit na účet soudu částku 1 713 Kč, jež představuje svědečné (náhradu ušlého výdělku a hotových výdajů) přiznané jednomu z vyslechnutých svědků. 3. Proti druhému rozsudku a usnesení krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou NSS napadeným rozsudkem zamítl. Shledal, že bývalí členové Rady ERÚ byli správně vyslechnuti v postavení svědků a neztotožnil se ani s námitkou nepřezkoumatelnosti výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení a usnesení krajského soudu o stanovení výše náhrady. Stěžovatelka navrhla provedení výslechu osob a z obsahu spisu (zejména usnesení č. j. 31 Ad 12/2020-313 ze dne 9. 7. 2024, na které krajský soud v napadeném usnesení odkázal) podle NSS plyne, komu a v jaké výši bylo svědečné přiznáno. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že bývalí členové Rady ERÚ byli nesprávně vyslechnuti v postavení svědků. Zdůrazňuje, že svědek má na rozdíl od účastníka řízení povinnost vypovídat pravdu, což má vliv na posouzení věrohodnosti výpovědi. Proto má za to, že krajský soud důkaz nezískal procesně přípustným způsobem, čímž zatížil řízení vadou způsobilou vyústit v nezákonné rozhodnutí. Současně tím porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tím, že NSS následně kasační stížnost zamítl, zatížil podle stěžovatelky své rozhodnutí totožnou vadou neústavnosti. 5. Stěžovatelka opakuje také svou kasační námitku, že výrok IV. napadeného rozsudku krajského soudu je nepřezkoumatelný. Podle jejího názoru totiž uložená povinnost nahradit České republice náklady řízení není v rozsudku vůbec odůvodněna. Za nepřezkoumatelné považuje i navazující usnesení, neboť z něj není patrné, kterému konkrétnímu svědkovi bylo svědečné přiznáno, ani jak soud jednotlivé položky stanovil. Závěr NSS, že rozhodnutí krajského soudu netrpí vadou nepřezkoumatelnosti, považuje za nesprávný. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu musí být rozhodnutí o nákladech řízení přezkoumatelné a srozumitelně odůvodněné, v opačném případě dochází k zásahu do základních práv účastníka. V tom stěžovatelka spatřuje porušení svých práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. III. Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Postup správních orgánů i správních soudů, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není zatížen libovůlí (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2597/13 ze dne 30. 9. 2014). 8. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostojí. Stěžovatelka před Ústavním soudem vznáší totožné námitky, které uplatnila již před NSS. Tím ovšem staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud současně neshledal v závěrech NSS žádné kvalifikované vady. Způsob, jakým se vypořádal se stěžovatelčinými námitkami, z ústavněprávního hlediska obstojí. Ústavní soud nepovažuje za nutné závěry obecných soudů opakovat, a proto na ně lze bezezbytku odkázat. 9. NSS ústavně konformně odůvodnil, proč byli bývalí členové Rady ERÚ správně vyslechnuti v postavení svědků (bod 16 až 22 napadeného rozsudku NSS). Srozumitelně objasnil, že účastníkem řízení nebyl ERÚ, nýbrž nejvyšší státní tajemník. Bývalí členové Rady ERÚ proto nemohli být vyslechnuti v obdobném postavení jako účastník řízení, jak požaduje stěžovatelka. Stěžovatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1479/2022 ze dne 23. 8. 2017, v němž řešil dopad nesprávného poučení a vyslechnutí osoby v postavení svědka namísto postavení účastníka řízení, tak není pro tuto věc přiléhavý. 10. Druhá námitka stěžovatelky směřuje proti údajně nedostatečnému odůvodnění povinnosti zaplatit České republice náhradu nákladů řízení a její výše. I tato námitka je podle Ústavního soudu zjevně neopodstatněná. Jde o uložení náhrady nákladů ve výši odpovídající bagatelní částce a ve věci nejsou dány žádné mimořádné okolnosti, které by ji činily v ústavní rovině významnou (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.-st. ÚS 60/24 ze dne 5. 3. 2025, bod 34). Takovou okolností zejména není stěžovatelkou tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu. NSS dostatečně zdůvodnil, proč nepovažuje nákladový výrok rozsudku krajského soudu za nepřezkoumatelný (viz bod 23 až 32 napadeného rozsudku NSS). Upozornil rovněž, že usnesení, kterým byla výše náhrady nákladů specifikována, odkazuje na předchozí rozhodnutí o přiznání svědečného a že podklady pro výpočet jsou založeny ve spise. 11. S ohledem na uvedené neshledal Ústavní soud v napadených rozhodnutích znaky svévole při výkladu podústavního práva, kvůli nimž podobná rozhodnutí v minulosti zrušil [nález sp. zn. III. ÚS 119/14 (N 3/80 SbNU 35) z 12. 1. 2016, bod 34]. NSS stěžovatelčiny námitky řádně vypořádal a své závěry smysluplně odůvodnil. Lze proto shrnout, že soudy svým postupem stěžovatelčina základní práva nijak neporušily. 12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu