Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, sídlem Václavská 316/12, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 42 C 77/2014-936 ze dne 25. 7. 2025, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 196/2025-951 ze dne 16. 9. 2025 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2947/2025-966 ze dne 2. 12. 2025, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a i) Petra Lžičky, ii) Milana Lžičky, iii) Hynka Bošiny, iv) Ivany Staňkové, v) APB - Plzeň a.s., sídlem Losiná 303, Losiná, vi) DROBIL-ENERGO s.r.o., sídlem V Šipce 694/9, Plzeň, vii) Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Barrandov - Praha, sídlem Devonská 999/1, Praha 5 a viii) P&P Březina servis s.r.o., sídlem Losiná 303, Losiná, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka byla žalovanou v řízení o nahrazení projevu vůle stěžovatelky v restitučním sporu; vedlejší účastníci i) a ii) se jako dědici oprávněné osoby domáhali převodu jiných pozemků ve vlastnictví státu jako náhrady za pozemky, které jim nelze vydat podle § 11a zákona o půdě. Usnesením uvedeným v záhlaví Obvodní soud pro Prahu 5 připustil vedlejšími účastníky navrženou změnu žaloby, jež rozšířila předmět sporu o další náhradní zemědělské pozemky (výrok I); zároveň zamítl námitku své místní nepříslušnosti vznesenou stěžovatelkou (výrok II). Tu stěžovatelka podložila skutečností, že se část pozemků, o něž byla žaloba rozšířena, nenachází v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5. Obvodní soud vyšel ze zásady perpetuatio fori a zároveň konstatoval, že se jednalo o námitku opožděnou. 2. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání k Městskému soudu v Praze. Rozporovala uplatnění zásady perpetuatio fori pro případ, kdy dojde k rozšíření žaloby o pozemky ležící mimo obvod daného soudu. Dále stěžovatelka rozporovala připuštění změny žaloby jako takové. Odvolací soud napadené usnesení věcně přezkoumal co do rozsahu námitky místní nepříslušnosti prvostupňového soudu a shledal, že odvolání není důvodné. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu se ztotožnil s uplatněním zásady perpetuatio fori soudem první instance a ve výroku II jeho usnesení potvrdil. Ve vztahu k výroku I (o připuštění změny žaloby) odvolání odmítl podle § 218 písm. c) o. s. ř. jako odvolání nepřípustné ve smyslu § 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. 3. Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu (ve všech výrocích) napadla stěžovatelka dovoláním u Nejvyššího soudu. Přípustnost svého dovolání vymezila tak, že se jedná o otázku procesního práva dovolacím soudem již vyřešenou, jež má být posouzena jinak. Konkrétně rozporovala uplatnění zásady perpetuatio fori pro určení místní příslušnosti soudu po změně žalobního návrhu takovým způsobem, že se nemovitosti, o něž byla žaloba rozšířena, nacházejí mimo obvod daného soudu. Ve vztahu k výroku I usnesení odvolacího soudu (odmítnutí odvolání proti připuštění změny žaloby) dovolání Nejvyšší soud usnesením uvedeným v záhlaví odmítl pro nepřípustnost ve smyslu § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.; ve vztahu k výroku II usnesení odvolacího soudu dovolání odmítl pro nepřípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. V odůvodnění odkázal na svou judikaturu zabývající se stěžovatelkou nastolenou problematikou a zdůraznil, že není toho názoru, že by mělo dojít ke změně judikatury, zejména v případě, kdy daný mechanismus určení místní příslušnosti opakovaně z ústavněprávního hlediska aproboval Ústavní soud (usnesení sp. zn. II. ÚS 1753/21, III. ÚS 2238/21, IV. ÚS 1777/21). 4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soudy podle stěžovatelky aplikovaly zásadu perpetuatio fori způsobem, který představuje zjevné obcházení práva na zákonného soudce. Okrajově také rozporuje připuštění změny žaloby obecnými soudy. 5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti nepřípustný (ve vztahu k výroku I v záhlaví označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 a výroku I v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Jinými vadami se nezabývá. 7. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra, jež může ohrozit důvěru ve spravedlnost soudního procesu. Nesprávné určení fóra lze úspěšně vytýkat zejména tehdy, dojde-li na základě toho k omezení procesních práv účastníka řízení. Z ústavní stížnosti ani z napadených rozhodnutí však nevyplývá, že by v posuzovaném případě k takovému pochybení ze strany obecných soudů došlo, či že by obecné soudy svá rozhodnutí zatížily prvky libovůle. Co se týče uplatnění zásady perpetuatio fori pro určení místní příslušnosti soudu po změně žalobního návrhu takovým způsobem, že se nemovitosti, o něž byla žaloba rozšířena, nacházejí mimo obvod daného soudu, Ústavní soud odkazuje zejména na body 15 a 16 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu; v té souvislosti připomíná svá usnesení sp. zn. II. ÚS 1753/21 ze dne 26. 7. 2021, III. ÚS 2238/21 ze dne 31. 8. 2021 a IV. ÚS 1777/21 ze dne 31. 8. 2021. 8. Ve vztahu k části ústavní stížnosti týkající se přípustnosti změny žaloby Ústavní soud konstatuje, že jednou z podmínek meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovených v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje zákon. Z ústavní stížnosti (shodně ani z napadeného usnesení Nejvyššího soudu) neplyne, že by stěžovatelka proti výroku I Městského soudu v Praze podala žalobu pro zmatečnost, a tím by tento mimořádný opravný prostředek vyčerpala. 9. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části týkající se změny žaloby (výrok I v záhlaví označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 a výrok I v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze) odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. května 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu