Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jaroslavy Šafránkové, zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem, sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3125/2025-115 ze dne 7. ledna 2026, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 159/2025-88 ze dne 29. července 2025 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 7 C 63/2024-61 ze dne 11. března 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu specifikovaného pozemku v katastrálním území T. a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení. Okresní soud zdůraznil, že předpokladem úspěšnosti žaloby jsou zbytečné průtahy přičítané vedlejší účastnici, její liknavý či svévolný postup vůči konkrétním oprávněným osobám a zároveň aktivní přístup oprávněných osob k získání náhradních pozemků. Dospěl pak k závěru, že stěžovatelka je sice oprávněnou osobou podle zákona o půdě, která uplatnila svůj restituční nárok v zákonných lhůtách a náleží jí náhradní pozemky místo pozemků nevydaných, její postup však při uspokojování restitučního nároku nevykazoval aktivní přístup, a nejsou proto naplněny podmínky pro uplatnění nároku na převod náhradních pozemků u soudu. Odkázal na skutečnost, že stěžovatelka a její právní předchůdkyně se zúčastnily veřejné nabídky žádostí ze dne 28. 4. 2016, na jejímž základě byla dne 9. 9. 2016 uzavřena smlouva o bezúplatném převodu pozemků, a že jejich žádost ze dne 29. 3. 2019 byla vyřazena pro nedostatečnou výši restitučního nároku. Konstatoval, že stěžovatelka (ani její právní předchůdkyně) kromě neúspěšné účasti ve veřejné nabídce v roce 2019 neučinila žádné kroky k přecenění svého restitučního nároku, jehož výši stanovila vedlejší účastnice na základě znaleckého posudku z roku 2015, a teprve v žalobě tvrdila, že nevydané pozemky měly být oceněny jako stavební. 3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil. Zdůraznil, že od doby, kdy byla její žádost o převod dalších náhradních pozemků vyřazena z důvodu nedostatečné výše restitučního nároku (2019), se stěžovatelka nijak nesnažila o převod jiných náhradních pozemků, nevznesla žádné námitky proti ocenění restitučního nároku ani neopatřila znalecký posudek, který by pozemky ocenil jinak. Krajský soud aproboval závěr okresního soudu, že nebyla prokázána dostatečná aktivita stěžovatelky a její zemřelé matky směřující k uspokojení jejich restitučních nároků. 4. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. ř. s.") jako nepřípustné z důvodu, že nesměrovalo proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a nebylo přípustné ani podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud upozornil, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích stěžovatelky a postupu vedlejší účastnice je otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak svázáno i posouzení, byl-li postup vedlejší účastnice liknavý, diskriminační nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; posouzení lze však v dovolacím řízení přezkoumat pouze v případě, kdyby úvahy nižších soudů byly zjevně nepřiměřené. Nejvyšší soud zdůraznil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka upozorňuje, že nárok na vydání nemovitosti podle zákona o půdě byl uplatněn v roce 1992, rozhodnuto o něm bylo v roce 2009 a v roce 2013 bylo rozsudkem okresního soudu stanoveno, že stěžovatelka a její matka jsou oprávněnými osobami a vzniklo jim právo na vydání náhradních pozemků. 6. Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3039/20 ze dne 7. 12. 2021, podle něhož by soudy měly posuzovat míru aktivity každé z restituentek samostatně. 7. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že podmínky aktivity na jedné straně a liknavosti vedlejší účastnice na straně druhé musí být splněny kumulativně. Podle stěžovatelky se obecné soudy zabývaly nízkou aktivitou stěžovatelky, aniž by naopak zohlednily liknavost vedlejší účastnice. Stěžovatelka upozorňuje, že až do roku 2013 byla dostatečně aktivní, neboť se svých nároků musela se svou matkou domáhat soudně. 8. Stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 69/2025 ze dne 19. 2. 2025, podle kterého nelze vytýkat restituentům neaktivní postup v období, kdy jim byla účast na veřejných nabídkách pro nesprávnou kvantifikaci nároku ze strany státu podstatně snížena. Tvrdí, že na zmíněné rozhodnutí odkazovala ve svém dovolání, Nejvyšší soud však závěry z něho vyplývající pominul. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 11. Námitky stěžovatelky uplatněné v ústavní stížnosti jsou pokračováním polemiky se skutkovými i právními závěry obecných soudů. Stěžovatelka Ústavnímu soudu předestírá svůj výklad příslušných zákonných ustanovení, kterým se snaží dosáhnout přehodnocení právních závěrů přijatých obecnými soudy. Staví tak Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Výhradně obecné soudy hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. 12. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je tak možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takový extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1265/24 ze dne 11. 6. 2024). 13. Ústavní soud posoudil obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. 14. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, který se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. § 11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup vedlejší účastnice lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační. Uspokojení nároku převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky je namístě v případě, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 69/2025, na něž odkazuje i stěžovatelka). 15. Okresní soud dospěl k závěru, že postup stěžovatelky nevykazoval aktivní přístup, který je jednou z podmínek úspěšnosti žaloby. Svůj úsudek odůvodnil odkazem na skutečnost, že stěžovatelka (ani její právní předchůdkyně) od své neúspěšné účasti ve veřejné nabídce v roce 2019 až do podání žaloby v roce 2024 nečinila žádné kroky k přecenění svého restitučního nároku, nevyjádřila nesouhlas s jeho výší, nezjišťovala důvod nedostatečnosti svého restitučního nároku. Nejvyšší soud v napadeném usnesení zdůraznil, že stěžovatelka po roce 2019 zcela rezignovala na zákonem předvídaný postup uplatnění svých restitučních nároků ve veřejných nabídkách podle § 11a zákona o půdě, aniž by efektivně zpochybňovala výši restitučního nároku. Odkazuje-li stěžovatelka na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 69/2025, je třeba připomenout, že jejím tvrzením ohledně povinnosti vedlejší účastnice správně kvantifikovat nároky oprávněných osob se Nejvyšší soud v napadeném usnesení dostatečně vypořádal. Zdůraznil, že ve věci sp. zn. 28 Cdo 69/2025 oprávněné osoby samy aktivně usilovaly o přecenění svého restitučního nároku, zatímco v posuzované věci nebyla stěžovatelka ani její právní předchůdkyně v tomto ohledu nijak aktivní. 16. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy se zabývaly pouze otázkou jejího aktivního přístupu, aniž by zkoumaly postup vedlejší účastnice, odkazuje Ústavní soud na výše zmíněnou judikaturu (bod 15), podle níž je mimořádný postup uspokojení nároku vázán právě na aktivní přístup oprávněných osob. Pokud tedy obecné soudy neshledaly aktivní přičinění na straně stěžovatelky, nemusely se dále zabývat zjišťováním, zda byl postup vedlejší účastnice liknavý, svévolný či diskriminační. I ve shodě se stěžovatelkou citovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3257/2022 hodnotily obecné soudy stěžovatelčinu pasivitu od roku 2019 do podání žaloby v roce 2024. Na podmínku existence aktivního přístupu odkázal i Ústavní soud ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3039/20, přičemž aktivní přístup charakterizoval zejména účastí ve veřejných nabídkách podle § 11a zákona o půdě. Jak uvedl krajský soud v napadeném rozhodnutí, stěžovatelka žádnou aktivitu netvrdila ani přes výzvu okresního soudu ze dne 8. 1. 2025, naopak uvedla, že neměla povinnost náhradní pozemky vyhledávat, ani se aktivně zasazovat o přecenění svého nároku. Tento její postup odlišuje posuzovanou věc od věci řešené stěžovatelkou citovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 3039/20, jak upozornil i Nejvyšší soud. 17. Ústavní soud uzavírá, že s námitkami stěžovatelky se obecné soudy řádně a dostatečně vypořádaly. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva. 18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu