Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. Z., zastoupené Mgr. Katarínou Hájkovou, advokátkou se sídlem Kubíčkova 1115/8, Brno, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 275/2025-274 ze dne 10. 2. 2026 a Okresního soudu Brno-venkov č. j. P 48/2025-144, 32 P a Nc 54/2025, 32 P a Nc 181/2025, 32 P a Nc 182/2025 ze dne 16. 7. 2025, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov jako účastníků řízení a 1. L. H. a 2. nezletilého V. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Okresní soud Brno-venkov v záhlaví uvedeným rozsudkem mj. nahradil souhlas stěžovatelky (matky) se zápisem 2. vedlejšího účastníka (dítěte) do základní školy v místě bydliště 1. vedlejšího účastníka (otce). Dále zamítl návrh stěžovatelky na nahrazení souhlasu 1. vedlejšího účastníka se zápisem 2. vedlejšího účastníka do základní školy v místě bydliště stěžovatelky. Současně vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku o nahrazení stěžovatelčina souhlasu. Druhý vedlejší účastník je od 1. 9. 2025 žákem 1. třídy základní školy v X. 2. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem mj. potvrdil výrok rozsudku okresního soudu o nahrazení stěžovatelčina souhlasu. Ostatní výroky rozsudků netřeba rekapitulovat, neboť je stěžovatelka věcně nenapadá (viz dále), potažmo jsou přímo závislé na rozhodnutí o nahrazení souhlasu stěžovatelky, uvedeném výše v bodu 1. 3. Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručená základní práva a svobody. V prvé řadě namítá, že rozhodnutí nezohledňují nejlepší zájem ani přání dítěte. Soudy osobně nevyslechly 1. vedlejšího účastníka, spokojily se toliko se zprávou opatrovníka. Stejně tak krajský soud nevzal v potaz písemný vzkaz 2. vedlejšího účastníka, v němž se vyslovil, že by raději docházel do školy v bydlišti stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdí, že rozsudek okresního soudu je v rozporu se závěry nálezů sp. zn. IV. ÚS 827/18 a IV. ÚS 1002/19, podle nichž má být dítě v řízení slyšeno. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadená rozhodnutí jsou založena na skutkových zjištěních buď nemajících oporu v důkazech, nebo vycházejících ze selektivního hodnocení důkazů. 4. Stěžovatelka rozporuje konkrétní skutková zjištění a zdůvodňuje, jak měly být důkazy správně hodnoceny. Podle stěžovatelky jsou některé úvahy soudů, např. o dopravě 2. vedlejšího účastníka do školy v místě bydliště 1. vedlejšího účastníka, založeny na spekulacích. Dále namítá, že okresní soud opomenul některé části provedených důkazů: např. vyjádření ředitelek mateřských škol, v nichž byl přihlášen 2. vedlejší účastník. Krajský soud dospěl k závěru, že pokud už 2. vedlejší účastník nastoupil k docházce do základní školy, není vhodné do tohoto stavu zasahovat; nevzal však v úvahu, že změna základní školy by nebyla destabilizací, nýbrž nápravou vadně nastaveného režimu. Přitom 2. vedlejší účastník v rozhovoru s opatrovníkem a v písemném vzkazu uvedl, že by mu změna školy nevadila. Stěžovatelka trvá na tom, že by měl 2. vedlejší účastník docházet do obou základních škol, a to střídavě vždy po pololetí. Tímto návrhem, který však stěžovatelka v odvolacím řízení údajně mohla přednést až v závěrečné řeči, se krajský soud prakticky nezabýval. 5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. Stěžovatelka si je vědoma výjimečnosti zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů v rodinněprávních věcech (viz str. 4 ústavní stížnosti). Vzhledem ke stížnostním námitkám je dále nutné zdůraznit, že případný rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů musí být pro zásah Ústavního soudu extrémní, očividný a objektivní. Nepostačuje pouze potenciálně odlišný, byť rozumný, názor Ústavního soudu na možné hodnocení důkazů. Pro zásah Ústavního soudu je zapotřebí exces obecného soudu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, jsou-li hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry výrazem faktického omylu či excesu logického, tedy zjevného vnitřního rozporu (např. nález sp. zn. II. ÚS 2804/10). Takový rozpor je přítomen především, pokud skutková zjištění vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy nebo z nich nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. 7. Z napadených rozhodnutí se nepodává rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který by bylo možno považovat za extrémní ve smyslu ústavněprávních postulátů podle předchozího bodu. Soudy dostatečně odůvodnily hodnocení důkazů a skutková zjištění z nich učiněná jsou logická a v souladu s obecnými životními zkušenostmi. 8. Právě uvedenému odpovídá posouzení hlavní stěžovatelčiny námitky, týkající se zájmu dítěte. Poukazy na nálezy Ústavního soudu označené výše v bodě 3 nejsou zcela přiléhavé. Je sice pravdou, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1002/19 zdůraznil právo dítěte být slyšeno. Příslušný závěr je však nutné číst v kontextu rozhodnutí jako celku. V bodech 21 a 22 nálezu "Ústavní soud k tomu poznamenává, že podle názoru Výboru pro práva dítěte, tam, kde je to možné, by měl být zjišťován názor dítěte přímo (srov. Obecný komentář k Úmluvě o právech dítěte k čl. 12, s. 12, bod 35). Byť nelze zjišťování názoru nezletilých prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí považovat za porušení práva dítěte být slyšeno a v každém případu je třeba individuálně posoudit, jaká forma je pro konkrétního nezletilého nejvhodnější, nejsou-li zde však žádné okolnosti, které by to vylučovaly, je třeba preferovat přímé vyslechnutí dotyčného nezletilého. [...] Výše uvedené platí zvláště za situace, jako je nyní řešená, kdy se krajský soud při právním posouzení věci odchýlil od názoru orgánu sociálně-právní ochrany dětí [...]." Stěžovatelkou žádaný osobní výslech 2. vedlejšího účastníka tak soud - ve světle citovaného nálezu - není povinen automaticky provést. Okresní soud se neodchýlil od zprávy opatrovníka ani nepanovaly pochybnosti o její vypovídací hodnotě či autenticitě. Okresní soud naopak podrobně odůvodnil, v jakých ohledech ze zprávy vycházel a co zjistil (viz body 21, 35 a 36 rozsudku). Stejně tak odůvodnil, že vzhledem k provedeným důkazům není nutné 2. vedlejšího účastníka vystavovat ještě většímu stresu (bod 28 rozsudku). 9. Věc řešená v poukazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 827/18 se od posuzovaného případu liší především tím, že v ní názor dítěte nebyl vůbec zjišťován; proto závěry nálezu nelze na případ stěžovatelky mechanicky vztáhnout. Ústavní soud navíc podotýká, že podle protokolu o jednání před krajským soudem (č. l. 268 spisu okresního soudu) stěžovatelka v odvolacím řízení nenavrhla osobní výslech 2. vedlejšího účastníka. 10. Soudy zjistily, že 2. vedlejší účastník nechce mezi rodiči volit a nechce, aby se hádali. Názor soudů, že ponechat 2. vedlejšího účastníka ve škole, do níž již nastoupil, je při dostatečném odůvodnění v souladu s ústavním pořádkem. Námitka stěžovatelky, že za půl roku nemohl 2. vedlejší účastník zakořenit ve škole do takové míry, aby to vylučovalo její změnu, a že by mohl školy po pololetích střídat, je zjevně neopodstatněná. Soudy s rozumným (a obecným zkušenostem odpovídajícím) odůvodněním vyloučily, aby 2. vedlejší účastník navštěvoval současně dvě školy (srov. bod 10 rozsudku krajského soudu). Není proto ani pravdou, že by se tímto návrhem krajský soud nezabýval. 11. Z napadených rozhodnutí se nepodává, že by 2. vedlejší účastník opatrovníkovi sdělil, že by mu změna školy nevadila. Pokud se ve zprávě opatrovníka uvádí, že 2. vedlejší účastník během pohovoru měnil své názory, je věcí obecného soudu, aby vypovídací hodnotu důkazu uvážil. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soud důkazy logicky hodnotil a svá zjištění přesvědčivě odůvodnil. Ústavní soud odkazuje na podrobné odůvodnění klíčového závěru především v bodě 40 rozsudku okresního soudu. 12. Stěžovatelka také namítá, že krajský soud nevzal v potaz důkaz písemným vzkazem 2. vedlejšího účastníka. Stěžovatelce hodno přisvědčit, že v rozsudku krajského soudu skutečně není o vzkazu zmínka. Ústavní soud si vyžádal protokol o jednání před krajským soudem a příslušný vzkaz 2. vedlejšího účastníka (č. l. 268 a 270 spisu okresního soudu). Stěžovatelka má pravdu, že písemný vzkaz byl při jednání přečten, ačkoli jej soud následně nezohlednil v odůvodnění rozsudku. V písemném vzkazu stojí černým fixem napsáno: "jÁTÁTOVYŘEKNUŽEHCCYHCOĎITxHCOĎYTADYDOŠKOLY". Nic dalšího v něm uvedeno není, vzkaz není podepsán. 13. Z protokolu o jednání také plyne, že daný vzkaz předal 2. vedlejší účastník stěžovatelce v Y (bydlišti stěžovatelky). Za těchto okolností nelze považovat za vadu dosahující ústavněprávního významu skutečnost, že krajský soud v napadeném rozsudku vzkaz výslovně nehodnotil. Ač tak formálně vzato učinit měl, je z povahy vzkazu (který jinak Ústavní soud věcně nehodnotí) a z celkového kontextu věci zřejmé, že by tento důkaz na výsledném rozhodnutí ničeho nezměnil. Vzhledem k dalším řádně hodnoceným důkazům by ani výslovné vypořádání věrohodnosti a vypovídací hodnoty takto problematického důkazu na věci nic nezměnilo. Nejde o opomenutý důkaz v ústavněprávním smyslu. Podstatné je, že skutkový stav byl již ostatními důkazy spolehlivě zjištěn. 14. Ani v dalších namítaných ohledech obecné soudy neopomněly podstatné důkazy. Okresní soud provedl důkazy vyjádřeními ředitelek mateřských škol, do nichž docházel 2. vedlejší účastník. Pouze z nich neučinil závěr, který stěžovatelka prosazuje, resp. jim nepřiřadil zásadní váhu, což je vzhledem k jejich obsahu ústavně souladné [viz body 16, 17 a 40 písm. b) rozsudku okresního soudu]. 15. Ústavní soud neshledal ústavněprávně relevantní pochybení, které by mohlo ústit ve zrušení napadených rozhodnutí. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. května 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu