Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky T. D. H., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Moravské nám. 754/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. ledna 2026 č. j. 1 Azs 188/2025-50, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv vyplývajících z čl. 4 a čl. 90 Ústavy. 2. Stěžovatelka, která je státní příslušnicí Vietnamské socialistické republiky, podala u Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo"), žádost o vydání (nového) povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Ministerstvo žádost zamítlo z důvodu, že stěžovatelka neplnila na území účel, pro který jí bylo povolení k dlouhodobému pobytu vydáno (výrok I). Dále její žádost zamítlo vzhledem ke zjištění závažné překážky pobytu stěžovatelky, pro kterou se nevydá povolení k dlouhodobému pobytu (výrok II). Vedlejší účastnice k odvolání stěžovatelky zrušila výrok II rozhodnutí ministerstva a ve výroku I jej potvrdila. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 17. 10. 2025 č. j. 20 A 34/2024-36 správní žalobu stěžovatelky zamítl. Důvodem zamítnutí žádosti bylo, že stěžovatelka v minulosti neplnila účel, pro který jí bylo uděleno povolení k dlouhodobému pobytu. Své dřívější pobytové oprávnění totiž odvozovala od manžela, jemuž však bylo povolení k trvalému pobytu zrušeno. I kdyby bylo pravdivé tvrzení stěžovatelky, že se o uvedené skutečnosti dozvěděla až s časovým odstupem, nebylo by možné dobu, po niž vědomě neplnila účel pobytu, považovat za přechodnou. Na nastalou situaci totiž nezareagovala bezprostředně (v řádech dnů či týdnů), ale až po čtyřech měsících. Správní orgány se dostatečně zabývaly otázkou nejlepšího zájmu dítěte i přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatelky. Stěžovatelka si případně může požádat o jiné povolení k pobytu na území České republiky. 4. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl. Rozsudek městského soudu nepovažoval za nepřezkoumatelný. Uzavřel, že městský soud vycházel z rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu zabývající se posuzováním přiměřenosti dopadů napadeného správního rozhodnutí do soukromého a rodinného života, včetně nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu dítěte. Odkázal dále na usnesení ze dne 13. 8. 2025 č. j. 21 Azs 58/2025-27, v němž se přiměřeností zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky, potažmo nejlepšího zájmu jejích dětí, Nejvyšší správní soud zabýval. Doplnil, že přijaté závěry se uplatní i v právě posuzované věci. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podala k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost, v níž namítala porušení svých základních práv a porušení základních práv svého syna. Pokud se kasační stížnost týká základních práv a svobod, je povinností soudu přezkoumatelně vysvětlit, zda v tomto konkrétním případě je třeba ochranu základních práv a svobod poskytnout či nikoli. Nejvyšší správní soud takto nepostupoval a argumentací stěžovatelky se ústavně souladným způsobem nezabýval. Pouze odkázal na existenci judikatury k obdobné problematice. 6. V právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. 7. Argumentace stěžovatelky se zaměřuje na posouzení kasační stížnosti jako nepřijatelné a na s tím související stručnější odůvodnění Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud dlouhodobě opakuje, že úvaha Nejvyššího správního soudu o nepřijatelnosti kasační stížnosti zásadně nemůže porušit žádné základní právo s výjimkou práva na soudní ochranu v případě svévolného zneužití soudcovského uvážení (viz např. usnesení ze dne 7. 1. 2026 sp. zn. II. ÚS 3152/25, bod 14, nebo usnesení ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. I. ÚS 2407/24, bod 12). Účelem institutu nepřijatelnosti je snížení zátěže Nejvyššího správního soudu. Vzhledem k tomu lze z ústavního hlediska považovat za dostačující i odůvodnění, jehož podstatou je zejména krátké shrnutí dosavadních judikaturních závěrů k otázkám, jichž se týkají kasační námitky, a odkaz na příslušná rozhodnutí, v nichž tyto otázky byly v minulosti řešeny (srov. usnesení ze dne 21. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2877/23, bod 9, nebo usnesení ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2923/21, bod 10). 8. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí výše uvedenému dostálo. Zároveň z něj nevyplývá jakékoliv svévolné zneužití soudcovského uvážení. Nejvyšší správní soud poměrně podrobně s odkazem na svou rozhodovací praxi v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil, z jakých důvodů považuje kasační stížnost za nepřijatelnou. Jakkoliv se s napadeným rozhodnutím stěžovatelka zjevně neztotožňuje, obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod není garance úspěchu v řízení. Na tom bez dalšího nemohou nic změnit ani tvrzená dotčení základních práv stěžovatelky a základních práv jejího syna. Stěžovatelka ostatně tyto své námitky v ústavní stížnosti ani nijak podrobněji nerozvíjí. 9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu