Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky P. E., zastoupené Mgr. Lucií Půtovou, advokátkou, sídlem 8. března 21/13, Liberec, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2026 č. j. 9 Ads 165/2025-37, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. října 2025 č. j. 60 Ad 15/2024-71, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 4. listopadu 2024 č. j. RN-745 210 2592-342-R-KL a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 5. srpna 2024 č. j. R-5.8.2024-423/745 210 2592, za účasti České správy sociálního zabezpečení, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce nepřiznává. Odůvodnění: I. Obsah napadeného rozhodnutí a argumentace stěžovatelky 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 26 odst. 3, čl. 30 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále namítá, že příslušné orgány nepostupovaly v souladu s čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Napadenými rozhodnutími Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") přiznala stěžovatelce invalidní důchod pro invaliditu I. stupně. Rozhodnutí ČSSZ ze dne 4. 11. 2024 č. j. X, následně stěžovatelka napadla správní žalobou, o které rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 9. 10. 2025 č. j. 60 Ad 15/2024-71 tak, že ji zamítl. Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") usnesením ze dne 22. 1. 2026 č. j. 9 Ads 165/2025-37 následně odmítl kasační stížnost stěžovatelky pro nepřijatelnost. 3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud nekriticky přejal závěry posudkových komisí, ačkoliv jsou v rozporu s vyjádřením stěžovatelky a s lékařskými zprávami MUDr. Terezy Serranové. Dle stěžovatelky měl krajský soud přistoupit k zadání revizního znaleckého posudku. Stěžovatelka také namítá nesprávnost zařazení jejího onemocnění. Odkazuje rovněž na judikaturu týkající se opomenutých důkazů a tvrdí, že jde o opomenuté důkazy v případě neprovedení revizního znaleckého posudku, skutečnosti, že jí bylo upřeno právo se k věci osobně vyjádřit, neprovedení výslechu MUDr. Serranové a výslechů synů stěžovatelky. Zamítnutím důkazních návrhů stěžovatelky krajský soud rezignoval na spolehlivé zjištění stavu věci, o němž nejsou žádné pochybnosti. Krajský soud podle stěžovatelky zcela očividně a neodůvodněně vybočil ze zákonných standardů dokazování, skutkové a právní závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jeho rozhodnutí stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelné a jeho postup za svévolný. 4. Stěžovatelka navrhuje, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a vlastní posouzení věci 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 6. Ústavní soud napadená rozhodnutí posoudil optikou ústavního pořádku a jím zaručených základní práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat věc z hlediska podústavního práva. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě NSS je tím, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů. V kontextu své dosavadní judikatury je Ústavní soud oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v Listině, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02). Obdobné závěry lze formulovat i z hlediska zjišťování skutkového stavu; ústavněprávní deficit by zakládal extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěným skutkovým stavem. 7. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí, do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před NSS, přičemž však NSS vyhodnotil kasační stížnost jako nepřijatelnou. NSS vysvětlil, že v posuzované věci nelze rozsudek krajského soudu považovat za nepřezkoumatelný, neboť je patrné, z jakých skutkových okolností krajský soud vycházel, jak je hodnotil a jak interpretoval a aplikoval zákonná ustanovení. Dále se NSS vyjádřil také k problematice opomenutých důkazů, přičemž uzavřel, že krajský soud se k důkazním návrhům stěžovatelky vyjádřil a zdůvodnil, proč je neprovede. Nebylo přitom porušeno právo stěžovatelky se k věci osobně vyjádřit, stěžovatelka i její právní zástupkyně se k ní v průběhu jednání před krajským soudem vyjadřovaly. Pokud jde o v řízení vypracované posudky Posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "posudkové komise"), NSS vyhodnotil, že dostály požadavkům vyplývajícím z ustálené judikatury. 8. Ústavní soud shledal, že v podstatě všechny ve stížnosti obsažené námitky stěžovatelky byly již řešeny NSS, na jehož shora shrnuté závěry lze plně odkázat. Lze toliko doplnit, že krajský soud postupoval zcela ústavně konformně, když si vyžádal posudek od dvou posudkových komisí vzhledem k tomu, že závěry prvního posudku se odchylovaly od závěrů dvou konzistentně vyznívajících posudků Institutu pro posuzování zdravotního stavu (dále jen "IPZS") vypracovaných dříve v průběhu správního řízení. Podstatné pak je, že obě posudkové komise se shodly v určení rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatelky a rovněž v zařazení a hodnocení zdravotního postižení stěžovatelky dle příslušných posudkových kritérií. Současně se druhá oslovená posudková komise vypořádala s odlišným posouzením zdravotního stavu stěžovatelky v posudcích IPZS. Kromě toho krajský soud také zdůraznil, že posudky IPZS nedospěly k zásadně jinému určení procentní míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky. Všechny posudkové služby se totiž na základě lékařské dokumentace shodly na tom, že pokles pracovní schopnosti stěžovatelky dosahuje pouze I. stupně invalidity. Ústavní soud kromě toho upozorňuje, že, jak uvedl krajský soud v napadeném rozsudku, posudkové komise vycházely při posuzování zdravotního stavu stěžovatelky ze zprávy MUDr. Serranové, na kterou opakovaně odkazovala stěžovatelka (a odkazuje na ni také v ústavní stížnosti), i z písemného vyjádření stěžovatelky. Názor stěžovatelky a MUDr. Serranové tedy nebyl přehlížen. 9. Krajský soud nepochybil ani tím, že nezadal vypracování znaleckého posudku. Jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, posudkové komise (Ústavní soud opakuje, že osloveny k vytvoření posudku byly dvě) i posudky IPZS se shodly v otázce, kterého stupně invalidity dosahuje pokles pracovní schopnosti stěžovatelky. Jsou to přitom právě posudkové komise, které jsou pověřeny posouzením míry poklesu pracovní schopnosti a stanovení dne vzniku invalidity. Ustanovení nestranného a nezávislého znalce je na místě až v případě, že jsou posudky posudkové komise nepřesvědčivé nebo neúplné (nález ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 4160/16). Taková situace v posuzované věci nenastala. 10. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu není svévolné, je naopak založeno na pečlivě provedeném dokazování, v rámci kterého byla zohledněna tvrzení stěžovatelky, i jí předložené dokumenty. Skutečnost, že krajský soud nevyhověl některým návrhům stěžovatelky na doplnění dokazování, na tom nic nemění. Krajský soud neprovedení navrhovaných důkazů zdůvodnil (viz b. 20. a 29. odůvodnění rozsudku), jeho postup nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat. 11. Pokud jde o argumentaci stěžovatelky stran nesprávného zařazení jejího onemocnění, Ústavní soud uvádí, že se jedná o otázku výkladu podústavního práva, který Ústavnímu soudu v obecné rovině nepřísluší, jak bylo shora vysvětleno. ČSSZ i krajský soud provedly odpovídající dokazování ve věci a na základě provedených důkazů dospěly k odůvodněnému závěru o stupni invalidity stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v posuzované věci vadu ústavněprávní relevance, odkazuje ohledně zařazení onemocnění stěžovatelky na rozhodnutí ČSSZ a správních soudů. 12. Nakonec ve vztahu k tvrzenému porušení ústavně zaručeného práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci (ve stěžovatelčině případě z důvodu invalidity) dle čl. 30 odst. 1 Listiny, Ústavní soud uvádí následující. Ve smyslu § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995, o důchodovém pojištění, je osoba invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles její pracovní schopnosti nejméně o 35 %. Invalidita není neměnný stav. Stupeň invalidity se v průběhu času může měnit nebo dokonce zaniknout, což obojí má vliv na výši, resp. zánik nároku na důchod (srov. § 41 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění či Halíř, J. Invalidní důchod. In: Hůrka, P., Komendová, J., Stránský, J., Smejkal, M., Halíř, J., Kadlubiec, V., Machálek, P. Právo sociálního zabezpečení. Plzeň: Aleš Čeněk, 2023, s. 223). Postup, kterým došlo zákonem vymezeným způsobem k vyhodnocení míry poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky, nelze považovat za porušení čl. 30 odst. 1 Listiny. Z povahy věci přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci lze přiznat ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny pouze v mezích zákona, které toto ustanovení provádí. 13. Ústavní soud tedy konstatuje, že v posuzované věci neshledal žádné pochybení správních orgánů či soudů. Vzhledem k tomu odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Ve smyslu § 62 odst. 4 téhož zákona s ohledem na výsledek řízení Ústavní soud nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. dubna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu