Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. Heleny Beranové, zastoupené JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem se sídlem Zádušní 2590/2, Mělník, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 22 As 69/2025-34 ze dne 30. 1. 2026 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 140 A 2/2025-41 ze dne 8. 4. 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a obce X jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka podala návrh na zrušení územního plánu obce X, a to v části týkající se jejího pozemku, který byl nově do územního plánu zařazen jako zemědělská plocha - orná půda, přestože se původně měl stát součástí zastavitelného území. Krajský soud v Ústí nad Labem návrh stěžovatelky zamítl. Zdůraznil, že se nemůže zabývat proporcionalitou přijatého územního plánu, neboť stěžovatelka v průběhu jeho pořizování neuplatnila žádné námitky (body 20-22 rozsudku krajského soudu). Žádnou z výjimek, za nichž se lze zabývat i dříve neuplatněnou námitkou, nepovažoval soud za naplněnou. Za závažné porušení kogentních procesních norem - které by takovou výjimku zakládalo - nepovažoval soud skutečnost, že obec nezahrnula do podkladů k návrhu územního plánu souhlas Magistrátu města Ústí nad Labem s umístěním stavby "kanalizační přípojka pro budoucí RD na p. p. č. Y v k. ú. X". 2. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl a závěry krajského soudu potvrdil. Odmítl mj. argument, že vzájemná komunikace stěžovatelky s obcí mohla nahradit zákonem předepsané námitky. Dodržení procesního rámce stavebního zákona není formalismem, nýbrž nezbytnou podmínkou fungování územního plánování jako platformy pro vyvažování protichůdných zájmů; tyto zájmy je přitom třeba formulovat a uplatnit včas (bod 11 rozsudku Nejvyššího správního soudu). 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že správní soudy porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, rovněž nešetřily podstatu a smysl základních práv při jejich omezování podle čl. 4 odst. 4 Listiny a porušily princip zákazu libovůle a přepjatého formalismu. Ústavněprávní relevanci věci stěžovatelka spatřuje v tom, že správní soudy "odmítly posoudit jádro sporu, tedy přiměřenost zásahu do vlastnického práva stěžovatelky způsobeného změnou funkčního využití pozemku, výlučně z důvodu procesní kvalifikace její aktivity v procesu pořizování územního plánu." Doktrína, podle které nelze přezkoumávat proporcionalitu územního plánu až u správních soudů, neměla být podle stěžovatelky vyložena absolutně a mechanicky. 4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Usnesení o zjevné neopodstatněnosti musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Tento zákonem předvídaný postup je pro zde posuzovaný případ zcela postačující. Podstata napadených rozhodnutí je totiž v zásadě prostá. Stěžovatelka včas neuplatnila námitky proti územnímu plánu, následně se domáhala jeho zrušení ve správním soudnictví, kde ji správní soudy opakovaně upozornily na to, že se pozdě vznesenými námitkami nemohou zabývat. Stěžovatelka si je této zásady vědoma, což přiznává v ústavní stížnosti, ale přesto navrhuje, aby ji Ústavní soud opustil, resp. nařídil správním soudům ji opustit. K tomu však není žádný důvod, natož důvod ústavněprávní, jak již stěžovatelce správní soudy vysvětlily. Požadavek na včasné vznesení námitek v územním plánování má své logické opodstatnění. 5. Správní soudy rovněž řádně odůvodnily, že v posuzované věci nenastala žádná okolnost, která by měla vést ke zcela výjimečnému prolomení uvedené zásady, tedy k přezkumu dříve neuplatněných námitek až ve správním soudnictví. Ani existence povolení ke zřízení kanalizační přípojky takovou okolností není. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, tato skutečnost by mohla mít relevanci pouze při posouzení otázky přiměřenosti řešení zvoleného územním plánem - k tomuto přezkumu však správní soudy nemohly přistoupit, jelikož, jak již bylo řečeno, stěžovatelka své námitky včas neuplatnila. 6. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu