Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavních stížnostech 1) D. M., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného advokátem JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 584/2025-13304 ze dne 27. listopadu 2025, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 59/2023-12262 ze dne 27. května 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 49 T 14/2021-11867 ze dne 27. června 2023, 2) M. T., t. č. Vazební věznice Pankrác, zastoupeného advokátem Mgr. Pavlem Mollerem, sídlem Haštalská 760/27, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 584/2025-13304 ze dne 27. listopadu 2025, 3) obchodní společnosti X, zastoupené advokátem Mgr. Davidem Zahumenským, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 584/2025-13304 ze dne 27. listopadu 2025, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 59/2023-12262 ze dne 27. května 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 49 T 14/2021-11867 ze dne 27. června 2023, a 4) S. T., t. č. Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené advokátem Mgr. Radkem Jilgem, sídlem Ladova 2044/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 584/2025-13304 ze dne 27. listopadu 2025, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 59/2023-12262 ze dne 27. května 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 49 T 14/2021-11867 ze dne 27. června 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Českého státu, zastoupeného Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Posuzovanými ústavními stížnostmi, spojenými Ústavním soudem ke společnému projednání, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny, právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Někteří stěžovatelé své ústavní stížnosti spojili s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, druhý stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 49 T 8/2022-396 ze dne 11. 7. 2023 uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku, zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), písm. b), písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku jako člen organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku a zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea první trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. První stěžovatel a čtvrtá stěžovatelka byli uznáni vinnými stejnými trestnými činy napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 49 T 14/2021-11867 ze dne 27. 6. 2023. Tímto rozsudkem byla zároveň třetí stěžovatelka uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b), c) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea první trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. 3. První stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, k peněžitému trestu, k trestu zákazu činnosti a k trestu propadnutí náhradní hodnoty, druhý stěžovatel byl za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající zločin, pro který byl již uznán vinným, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a k trestu propadnutí náhradní hodnoty, třetí stěžovatelce byl uložen trest zrušení právnické osoby a trest propadnutí věci a čtvrté stěžovatelce byl za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající zločiny, pro které byla již uznána vinnou, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let a trest zákazu činnosti. Všem stěžovatelům byla uložena povinnost nahradit České republice společně a nerozdílně škodu ve výši 36 373 443,13 Kč. 4. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl odvolání všech stěžovatelů, jejich dovolání pak bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Daných trestných činů se stěžovatelé spolu s dalšími obviněnými podle soudů dopustili zjednodušeně řečeno karuselovými podvody a legalizací takto získaných peněžních prostředků jejich převáděním na účty obchodních společností s následným výběrem v hotovosti. 5. První stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud postupoval v rozporu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), neboť připustil, že v řízení před soudy nižších instancí došlo k řadě pochybení, které však v neprospěch stěžovatele dodatečně vysvětloval, ba bagatelizoval. Blíže se v této souvislosti první stěžovatel vyjadřuje k přílohám doplnění odvolání, u kterých údajně zůstává nezodpovězenou otázkou, zda s jejich obsahem byli členové senátu vrchního soudu seznámeni, a k neprovedení důkazu výslechem stěžovatele, jenž se chtěl vyjádřit k whatsappové komunikaci. Vyhodnocení této komunikace mělo být překvapivé, jelikož při hlavním líčení nebyla slovo po slově čtena a nebylo zdůrazněno, kterou její část považuje soud za usvědčující důkaz. Soudy navíc podle prvního stěžovatele jednotlivé zprávy vytrhly z kontextu, přičemž Nejvyšší soud dokonce přiznal, že existují jiné možné verze hodnocení důkazu, stěžovateli ale bylo znemožněno je předestřít. 6. Napadená rozhodnutí považuje první stěžovatel za nepřezkoumatelná, jelikož městský soud popisuje, co bylo nalezeno při domovních prohlídkách, nicméně nehodnotí již jednotlivé nalezené listiny. Při domovní prohlídce u prvního stěžovatele přitom nebylo nalezeno nic, co by svědčilo, že se dopustil trestné činnosti. Také v odposleších údajně figuruje stěžovatelovo jméno minimálně a v konečném důsledku soudy měly porušit presumpci neviny, neboť stěžovatelovu vinu dovodily jen z toho, že byl v kontaktu s osobami, které orgány činné v trestním řízení zařadily do organizované zločinecké skupiny. 7. Dále první stěžovatel poukazuje na to, že dle skutkové věty měla třetí stěžovatelka (jejímž byl jednatelem) přijímat fiktivní zdanitelná plnění, skutková věta však nekonkretizuje jediné zdanitelné plnění ani jediného dodavatele takového plnění. Nadto je skutek popsán nekonzistentně, neboť podle městského soudu třetí stěžovatelka přijímala fiktivní zdanitelná plnění, naopak dovolací soud potvrdil, že plnění přijímaná třetí stěžovatelkou fiktivní nebyla. V napadených rozhodnutích není údajně ani uvedeno, s kým měl první stěžovatel být u dílčích skutků spolupachatelem, přičemž trestná činnost ostatních obžalovaných nemá mít s prvním stěžovatelem žádnou spojitost, a právní posouzení věci je tak v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Soudy navíc měly zcela opomenout znalecký posudek společnosti BDO ZNALEX, s. r. o., a místo toho vycházely jen z posudku znalce B., které sám znalec vzal údajně v mezidobí zpět. 8. Podle prvního stěžovatele se soudy neorientovaly v daňové problematice, což se projevilo i ve výrocích o náhradě škody, neboť nevzaly v úvahu rozdíl mezi škodou způsobenou zkrácením daně a daňovým doměrkem. Část zkrácené daně byla nadto již vymožena, soudy však nezohlednily, že na účtech třetí stěžovatelky již byly zajištěny desítky milionů korun, čímž byla tvrzená škoda uhrazena, a nevzaly to v úvahu při rozhodování o trestu. První stěžovatel také namítá, že nebyl řádně upozorněn na změnu kvalifikace v kontextu neuvedení § 107 odst. 1 trestního zákoníku v obžalobě, který se objevil až v odsuzujícím rozsudku. Konečně podle prvního stěžovatele byla při uložení trestu nepřiměřeně zdůrazněna jeho represivní funkce. 9. Druhý stěžovatel namítá, že soud prvního stupně určil do senátu rozhodujícího o věci přísedící z jiného senátu, přičemž zdůvodnění tohoto postupu se vytvořilo až zpětně a je vysoce nepravděpodobné. Namítá také, že nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace a že nebylo prokázáno, že by založil, koordinoval a řídil organizovanou zločineckou skupinu. Městský soud měl pak postupovat svévolně při výslechu spoluobžalovaného U., který byl bez vážného důvodu proveden formou videokonference a byly při něm pokládány sugestivní a kapciózní otázky. Městský soud měl pochybit i při výpovědi svědkyně K., kterou měl nesprávně poučit o možnosti odepřít výpověď. Druhý stěžovatel vznáší i výhrady proti znaleckému posudku a proti otázkám, které znalci orgány činné v trestním řízení při zadávání posudku položily. Konečně, druhý stěžovatel nesouhlasí s výší uloženého trestu, který shledává nepřiměřeným. 10. Třetí stěžovatelka namítá, že nebylo prokázáno zavinění na straně jejího jednatele (prvního stěžovatele) a že vyhodnocení whatsappové komunikace bylo překvapivé, přičemž jí nebylo umožněno na učiněná zjištění reagovat, když byl zamítnut návrh na výslech prvního stěžovatele, který by obsah zpráv vysvětlil. Stejně tak nebylo vyhověno návrhu na provedení důkazu trestním spisem v související věci a opomenut zůstal důkaz znaleckým posudkem společnosti BDO ZNALEX a výslechem znalce K.. Třetí stěžovatelka dále namítá, že napadené rozsudky nespecifikují jediné fiktivní plnění, které by přes ni prošlo, ani to, jak se měla podílet na legalizaci prostředků z trestné činnosti. Stejně jako další stěžovatelé třetí stěžovatelka namítá i absenci upozornění na změnu právní kvalifikace. 11. Neústavním třetí stěžovatelka shledává i stanovení výše škody, u něhož se údajně nezohlednily částky již vymožené finančním úřadem, a naopak se započítala tatáž škoda fakticky několikrát. Neústavním je podle ní také uložení trestu propadnutí peněžních prostředků, které nepovažuje za prostředky získané trestnou činností, nýbrž mělo jít o tržby od zákazníků. 12. Třetí stěžovatelka konečně namítá porušení práva na zákonného soudce, a to v řízení před městským soudem i v řízení před Nejvyšším soudem. Ve vztahu k městskému soudu jde o podobnou námitku jako u druhého stěžovatele, kterou třetí stěžovatelka dále rozvedla v doplnění ústavní stížnosti, ve vztahu k Nejvyššímu soudu pak argumentuje tím, že v průběhu dovolacího řízení došlo ke změně ve složení senátu s ohledem na nástup soudce Daniela Plška, a to navíc v rozporu s rozvrhem práce. V této souvislosti třetí stěžovatelka uvádí, že po rozhodnutí požádala Nejvyšší soud o nahlédnutí do spisů vedených Nejvyšším soudem, ale nebylo jí to umožněno. 13. Čtvrtá stěžovatelka také namítá absenci upozornění na změnu právní kvalifikace, přičemž dodává, že státní zástupkyně zjevně i s ohledem na navrhovaný trest neměla v úmyslu posoudit jednání stěžovatelky jako jednání spáchané v rámci organizované skupiny. 14. Ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné. 15. K námitce třetí stěžovatelky ohledně porušení práva na zákonného soudce v dovolacím řízení Ústavní soud musí především konstatovat, že tato námitka nebyla v průběhu řízení Nejvyššímu soudu - v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti - předložena (jak vyplývá z třetí stěžovatelkou předloženého vyjádření Nejvyššího soudu). Ústavní soud přitom již v nálezu sp. zn. III. ÚS 230/96 ze dne 29. 5. 1997 (N 65/8 SbNU 141) uvedl, že právo nebýt odňat zákonnému soudci představuje ochranu především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu a nemá sloužit jako ex post nástroj k zvrácení nepříznivých rozhodnutí. Je proto na účastníkovi řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany plynoucí z práva na zákonného soudce uplatnil bezprostředně poté, co se mu skutečnosti ji odůvodňující staly známy. Tento názor Ústavní soud následně ve své judikatuře opakovaně připomněl (z nedávné doby viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1755/25 ze dne 10. 9. 2025, bod 40, či usnesení sp. zn. I. ÚS 3104/25 ze dne 14. 1. 2026). Třetí stěžovatelka sama připouští, že byla o složení senátu Nejvyššího soudu, který následně ve věci rozhodl, předem informována. Podle třetí stěžovatelkou doloženého (a jí nezpochybněného) sdělení Nejvyššího soudu byly strany informovány o složení senátu podáním ze dne 8. 7. 2025 a poté o změně ve složení podáním ze dne 14. 11. 2025. Třetí stěžovatelka však ani netvrdí, že by jí něco bránilo své výhrady v ten moment v dovolacím řízení uplatnit, např. tedy namítat, že soudce Daniel Plšek vůbec nemůže vzhledem k datu svého nástupu na Nejvyšší soud v její věci rozhodovat (k čemuž možno nad rámec uvést, že tento argument je založen na pravidlu dle rozvrhu práce Nejvyššího soudu, podle něhož se vrácená věc přiděluje původnímu soudci, z čehož ale ještě nevyplývá, že ji nelze považovat za nově napadlou věc); ostatně i o dále zmiňované nahlížení do pomocných spisů třetí stěžovatelka usilovala až po vydání napadeného rozhodnutí, v termínu 27. 3. 2026. 16. Lze tak jen dodat, že na vysvětlení Nejvyššího soudu (poskytnuté stěžovatelce po skončení dovolacího řízení), že ke změně došlo konkrétně v důsledku pracovní neschopnosti soudce Pavla Götha (což námitku třetí stěžovatelky, založenou na neodůvodněném předpokladu, že změna nastala kvůli nástupu soudce Daniela Plška, do značné míry neguje), třetí stěžovatelka reaguje jen tak, že v takových případech podle ní dochází k zástupu bez formální změny ve složení senátu. Konkrétní způsob, jakým se realizuje rozvrhem práce předvídané nahrazení nepřítomného soudce, je ale z ústavního hlediska bezvýznamný (navíc se jeví, že postup Nejvyššího soudu odpovídá informacím dříve obdrženým stěžovatelkou v akceptačním dopise, v němž jí bylo sděleno, že při zastupování nepřítomného člena senátu bude postupováno podle jednacího řádu a že o změně provedené v souladu s jednacím řádem a v návaznosti na rozvrh práce bude stěžovatelka informována). 17. K poznámce třetí stěžovatelky stran postupu Nejvyššího soudu při zpřístupňování pomocných spisů Ústavní soud vedle povinnosti podat návrh na určení lhůty podle zákona o soudech a soudcích [viz nález sp. zn. II. ÚS 2156/21 ze dne 8. 11. 2021 (N 194/109 SbNU 81)] poukazuje i na to, že šlo o postup po vydání napadených rozhodnutí. Třetí stěžovatelka posuzovanou ústavní stížností navrhuje zrušení rozhodnutí obecných soudů z důvodu jejich neústavnosti (nenapadá postup Nejvyššího soudu po vydání rozhodnutí); ta se ale nemůže odvíjet od toho, zda Nejvyšší soud stěžovatelce po skončení řízení poskytl pomocné spisy. Pomocné spisy by si v určitých případech mohl v řízení o ústavní stížnosti vyžádat Ústavní soud, lze si např. představit situace reálných (o rozumný základ se opírajících) a řádně (včas) vznesených pochyb o okolnostech změny ve složení senátu, kdy teoreticky nelze vyloučit ani potřebu ověřit, zda nahrazený soudce byl skutečně nepřítomen (existoval-li by aspoň nějaký rozumný důvod se domnívat, že tomu tak nebylo), ale i vzhledem k výše popsaným okolnostem k tomu Ústavní soud v tomto případě neshledal důvod. 18. Námitka porušení zákonného soudce ve vztahu k městskému soudu byla naopak některými stěžovateli vznášena již v průběhu řízení před obecnými soudy. Ty se s ní ovšem vypořádaly ústavně konformním způsobem, a na jejich odůvodnění tak lze v podrobnostech odkázat. Ústavní soud se určováním přísedících zabýval již několikrát. Jakkoli by na určení přísedících do senátu měla v zásadě dopadat obdobná pravidla jako na určení soudců, neboť při rozhodování má hlas všech členů senátu, předsedy i přísedících, stejnou váhu (§ 127 trestního řádu), Ústavní soud již v minulosti na povolávání přísedících do senátu - zřejmě s ohledem na praxi a komplikace spojené se zajištěním účasti přísedících - stejně přísně nenahlížel. V nálezu sp. zn. II. ÚS 3213/10 ze dne 2. 6. 2011 (N 105/61 SbNU 581) shledal ústavně konformním, pokud jsou přísedící ke konkrétní kauze vybíráni z více osob vyjmenovaných v rozvrhu práce (bod 12). Na to Ústavní soud navázal v nálezu sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 3. 8. 2016 (N 145/82 SbNU 307), v němž dospěl k závěru, že "není bez dalšího (ledaže by byl prokázán opak) aktem libovůle či účelovým obsazením jednajícího senátu ad hoc s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce (přísedící), pokud jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu přísedících, obsaženého v příslušném rozvrhu práce či v jeho příloze, který je veřejnosti přístupný" (bod 42). K tomuto závěru se Ústavní soud opět přihlásil např. i v nálezu sp. zn. III. ÚS 720/23 ze dne 5. 6. 2024 (bod 39). 19. Ústavní soud nyní neshledává dostatečně silné důvody k tomu tuto ustálenou judikaturu přehodnocovat postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na požadavky z ní plynoucí Ústavní soud poznamenává, že v nyní posuzované věci si vrchní soud obstaral podklady pro objasnění, z jakého důvodu byli povoláni právě ti přísedící, kteří ve věci rozhodovali (a to po celou dobu, ke změně ve složení senátu nedošlo), přičemž šlo o přísedící přiřazené k rozhodujícímu senátu, ať už přímo, či v zastoupení. Toho bylo dle sdělení místopředsedy městského soudu využito s ohledem na požadavek předsedkyně senátu mít k dispozici celkem čtyři přísedící (tedy včetně dvou náhradníků) a na nedostupnost některých přísedících rozvrhem práce primárně přiřazených k rozhodujícímu senátu. Názor stěžovatelů, že je toto vysvětlení "nepravděpodobné", Ústavní soud nesdílí; chybí jakákoliv byť jen indicie nasvědčující tomu, že složení senátu bylo účelové. K obdobné námitce druhého stěžovatele je pak nadto potřeba upozornit, že z jím přiloženého rozhodnutí městského soudu plyne, že v jeho věci rozhodoval městský soud v jiném složení senátu, než ke kterému se v ústavní stížnosti vyjadřuje (aniž by případně vysvětlil, jak jím tvrzené nesprávné složení senátu rozhodujícího o jiných obžalovaných porušuje jeho ústavně zaručená práva). 20. Další námitkou vznášenou více stěžovateli bylo, že nebyli upozorněni na změnu právní kvalifikace, konkrétně na to, že mohou být odsouzeni i podle § 107 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku. K této námitce se ale soudy také již podrobně vyjádřily (viz zejména body 249 a násl. usnesení Nejvyššího soudu). Nelze přehlížet, že v obžalobě sice opravdu nebyl přímo zmíněn § 107 odst. 1 trestního zákoníku, nicméně obžaloba byla podána pro trestné činy "spáchané organizovanou zločineckou skupinou podle § 129 trestního zákoníku" (právě na toto ustanovení § 107 trestního zákoníku odkazuje) a v právní větě obžaloby je uvedeno, že trestné činy měli obžalovaní spáchat jako členové organizované zločinecké skupiny, což je slovním vyjádřením § 107 odst. 1 trestního zákoníku. Jde tak v zásadě opravdu jen o formálně jiné (byť dle Nejvyššího soudu nepřesné) vyjádření stejného právního posouzení, jak konstatoval již vrchní soud (bod 59 jeho usnesení). 21. S právě uvedeným do jisté míry souvisí námitka prvního stěžovatele, že Nejvyšší soud postupoval v rozporu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, když sice shledal některá dílčí pochybení soudů, nepřistoupil však ke zrušení napadených rozhodnutí. Smyslem onoho stanoviska však bylo pouze to, aby Nejvyšší soud poskytl ochranu ústavně zaručeným právům, přičemž je notorietou, že nikoliv každé pochybení soudů v průběhu soudního řízení porušuje ústavně zaručená práva účastníků a je nutno na ně reagovat zrušením v řízení vydaných rozhodnutí. Zmiňované stanovisko tedy rozhodně nelze vykládat tak, že každé pochybení soudů nižších instancí, jež nedosahuje intenzity porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, musí Nejvyšší soud napravit zrušením dovoláním napadených rozhodnutí. Pokud Nejvyšší soud vysvětlil, že se soudy nižších stupňů dopustily některých dílčích nepřesností či pochybení, ale že to nemělo vlit na ústavně zaručená práva účastníků, nedostal se do rozporu s citovaným stanoviskem pléna. Pokud tedy Nejvyšší soud např. připustil, že přílohy doplnění odvolání prvního stěžovatele nebyly vytištěny a založeny do spisu, nebyl důvod kvůli tomu rušit rozhodnutí vrchního soudu, pakliže zároveň Nejvyšší soud vysvětlil, že šlo o administrativní chybu a že přílohy byly vrchnímu soudu známy (viz k tomu blíže bod 183 usnesení Nejvyššího soudu). 22. Jde-li o prvním stěžovatelem a třetí stěžovatelkou probírané whatsappové komunikace, je zejména důležité poznamenat, že není "překvapením" ve smyslu judikatury Ústavního soudu, pokud je stěžovatel obžalován z trestného činu, za účelem prokázání jeho viny se provede určitý důkaz a na jeho základě poté soud skutečně shledá stěžovatele vinným. To, že má stěžovatel na význam určitého důkazu jiný názor, není v tomto směru podstatné. Stěžovatelé v každém případě měli možnost se k danému důkazu vyjádřit, přičemž tak mohli činit i jinak než výslechem či důkazními návrhy. Z rozhodnutí vrchního soudu se např. jeví, že v odvolání předkládali svoji verzi toho, co z dané komunikace plyne, a vrchní soud na to reagoval a vysvětlil, proč nepovažoval za nezbytné dokazování doplnit (viz body 60 a násl. jeho usnesení, v němž vrchní soud také zdůraznil, že významným byl celý komplex komunikací). Zde lze dodat, že opomenutými nebyly ani další v ústavních stížnostech zmiňované důkazní návrhy, neboť soudy vždy svůj postup vysvětlily. To platí i pro znalecký posudek společnosti BDO ZNALEX, resp. výslech znalce K., které byly provedeny (k tomu viz bod 40 usnesení vrchního soudu a bod 187 usnesení Nejvyššího soudu). 23. S prováděným dokazováním souvisely i výhrady vůči způsobu, jakým byli vyslechnuti někteří svědci. Tyto výhrady ale Ústavní soud nesdílí, přičemž odkázat zde opět lze na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz body 172 a násl.). Výslech svědka formou videokonference, provedený na žádost svědka ze zdravotních důvodů, sám o sobě neporušuje základní práva stěžovatelů. Z toho, co stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, pak ani neplyne, že by svědci byli tlačeni k tomu, aby vypovídali určitým způsobem. Na řádnosti poučení svědkyně K. nic nemění to, že se jí předsedkyně senátu následně musela doptávat a přesněji zjišťovat, z jakého důvodu odmítá vypovídat, přičemž dospěla k závěru, že podmínky pro odepření výpovědi dány nejsou (druhý stěžovatel ostatně ani nijak nedokládá, že by tyto podmínky splněny byly). 24. Závěrem lze k provedenému dokazování uzavřít, že Ústavní soud neshledal ani žádné ústavně relevantní vady z hlediska skutkových zjištění, k nimž soudy na jeho základě došly. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a je z nich patrné, jak a čeho se stěžovatelé dopustili. Je pak nutno připomenout, že Ústavní soud hodnotí trestní řízení jako celek, a pokud dílčí nepřesnosti identifikoval a ve svém odůvodnění i korigoval Nejvyšší soud, není důvod, aby tak činil i Ústavní soud, či snad aby to chápal jako rozpornost napadených rozhodnutí, kterou by bylo nutno řešit jejich zrušením. 25. Namítají-li stěžovatelé, že uložené tresty jsou příliš přísné, Ústavní soud uvádí, že stanovení konkrétní výše trestu v zákonných mezích přísluší trestním soudům, které je náležitě odůvodnily. Jde-li o trest propadnutí prostředků na účtech třetí stěžovatelky, není zásadně na Ústavním soudu, aby v detailech řešil, zda ty které finanční prostředky byly bezprostředním výnosem z trestné činnosti, či nikoliv (srov. i bod 13 usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 65/26 ze dne 12. 3. 2026), přičemž úvaha Nejvyššího soudu založená na tom, že dle skutkových závěrů se peníze po jejich rozeslání na účty dalších společností a jejich výběru v hotovosti vracely obžalovaným (bod 165 jeho usnesení), z ústavního hlediska obstojí. 26. Ústavně relevantní výhrady konečně nelze mít ani k rozhodnutí o náhradě škody, kdy soudy zkoumaly i to, do jaké míry byla již škoda vymožena (viz body 55 a 94 usnesení vrchního soudu), přičemž jak upozornil Nejvyšší soud (viz body 231 a násl. jeho usnesení), zajišťovací příkazy jsou zajišťovacím institutem a jejich splnění nezpůsobuje zánik závazku (a tedy ve smyslu trestního řádu uhrazení škody). Nejvyšší soud se pak vypořádal i s námitkou možného opakovaného přičtení téže škody (viz zejména bod 236). 27. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrhy na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu