Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 437/2025 ze dne 28. 1. 2026, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 8/2024-19126 ze dne 21. 10. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 29 T 9/2019-18838 ze dne 20. 10. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci uznán vinným ze spáchání zločinu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku a pomoci ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit zjednodušeně řečeno tím, že jako tehdejší hejtman X kraje při schůzce s náměstkem ředitele krajského policejního ředitelství si nechal sdělit neveřejné informace o probíhajícím trestním řízení ve věci poskytnutí dotace na výstavbu jezdeckého areálu Y a témuž policistovi slíbil finanční odměnu, pokud zajistí odložení dané věci. Krajský soud uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody na 2 roky s podmíněným odkladem na 3 roky a 6 měsíců a peněžitý trest ve výši 182 000 Kč. Vrchní soud v Olomouci odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné. 2. Stěžovatel podává proti rozhodnutím trestních soudů ústavní stížnost. Napadená rozhodnutí jsou podle něj založena na důkazech získaných v rozporu s ústavním pořádkem a současně vykazují extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Podle stěžovatele byly odposlechy "pořizovány bez soudního povolení (povolil je pouze státní zástupce), anebo je vydal soud, který k tomu nebyl věcně ani místně příslušný, ale byl účelově pro povolení odposlechů vybrán právě pro předpoklad jejich snadného povolení bez dalšího." Trestní soudy se přitom s těmito námitkami nevypořádaly ústavně konformním způsobem. Soudy dále podle stěžovatele porušily pravidlo in dubio pro reo. V případě pořízených odposlechů šlo totiž pouze o "bezvýznamné hospodské žvanění pod vlivem alkoholu." Podle stěžovatele se obě osoby, tedy on a náměstek ředitel KŘP, v podstatě neznaly a hledaly náměty k hovoru, což přirozeně vytváří prostor pro nadsázku a chlapské předvádění se. Stěžovatel rovněž tvrdí, že provedení důkazů odposlechem proběhlo u hlavního líčení procesně vadným způsobem, jelikož obžaloba za důkaz uvedla veškeré nahrávky jako celek a neuvedla, z jakých konkrétních pasáží dovozuje vinu stěžovatele. 3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V takovém případě postačí, je-li usnesení Ústavního soudu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Nad rámec toho Ústavní soud ve stručnosti uvádí následující. 4. Veškeré námitky stěžovatele, vznesené v ústavní stížnosti, byly již ze strany trestních soudů opakovaně a podrobně vypořádány. Stěžovatel ve skutečnosti se závěry trestních soudů ani nijak konkrétně nepolemizuje, pouze nadále setrvává na svém a svou několikrát vznesenou argumentaci pouze stručně doplňuje o obecná, judikaturou Ústavního soudu nepodložená tvrzení o porušení základních práv. Za těchto okolností není účelné, ani dle zákona o Ústavním soudu nutné, aby Ústavní soud znovu parafrázoval a shrnoval veškeré ústavně konformně odůvodněné závěry trestních soudů. 5. Argumentace stěžovatele o "hospodských řečech" byla opakovaně odmítnuta jako zcela nevěrohodná (srov. např. bod 127 či 129 rozsudku Nejvyššího soudu; bod 194 a 263 rozsudku vrchního soudu). Co se týče zákonnosti získaných odposlechů, i v tomto případě trestní soudy na námitky stěžovatele reagovaly; především mu vysvětlily, že v případě, kdy se obvinění scházeli v kavárenském prostoru, nejde o sledování, kterým bylo zasahováno do sféry, vyžadující dle § 158d odst. 3 trestního řádu předchozí povolení soudce (srov např. bod 53 rozsudku Nejvyššího soudu; body 92 až 106 rozsudku vrchního soudu a body 595 až 605 rozsudku krajského soudu). Také příslušností k vydání povolení ke sledování osob se soudy zabývaly (např. bod 54 rozsudku Nejvyššího soudu). Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by provedení důkazů odposlechem proběhlo v rozporu s pravidly spravedlivého procesu. Již krajský soud v bodě 586 napadeného rozsudku odůvodnil, že není v tomto případě povinen odposlechy podrobně přehrávat. Důležité je, že obhajoba měla tyto odposlechy k dispozici a kdykoli mohla jejich obsah zpochybnit, což také učinila (srov. bod 56 rozsudku Nejvyššího soudu). 6. Lze shrnout, že stěžovatel pouze znovu předkládá námitky, které již trestní soudy opakovaně vyvrátily, aniž by s jejich závěry stěžovatel jakkoli konkrétně polemizoval. Trestní soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a Ústavní soud v těchto rozhodnutích neshledal žádné protiústavní vady. Ústavní stížnost proto odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu