Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Dagmar Kořínkové, zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, LL.M., advokátem, sídlem Klapálkova 3132/4, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2860/2025-428 zde dne 27. 1. 2026, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 15 Co 241/2025-369 ze dne 30. 6. 2025 a rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově č. j. 5 C 45/2024-331 ze dne 10. 4. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově jako účastníků řízení a Jany Kosové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Případ se týká sporu, v němž se stěžovatelka domáhala určení, že je zákonnou dědičkou po zemřelém partnerovi Miloslavu Medovi (dále jen "zůstavitel") z titulu společné domácnosti. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka nežila se zůstavitelem ve společné domácnosti v posledním roce před jeho smrtí, pročež nesplnila zákonné podmínky dědění. 2. Okresní soud v Pelhřimově žalobu zamítl, neboť stěžovatelka prokázala pouze nepravidelné návštěvy a občasnou pomoc zůstaviteli. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře tento závěr potvrdil a zdůraznil, že prokázané jednání nenaplňuje znaky společné domácnosti, která předpokládá skutečné a trvalé soužití spojené se společným hospodařením a péčí o společné potřeby. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s tím, že směřuje proti skutkovým zjištěním a napadená rozhodnutí se neodchylují se od ustálené judikatury. 3. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti v záhlaví označeným rozhodnutím a navrhuje jejich zrušení. Namítá porušení svých práv zaručených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka namítá zejména nesprávné, selektivní hodnocení důkazů, formalistické posouzení (ne)existence společné domácnosti a opomenutí specifik jejího soužití se stěžovatelem. Dále zpochybňuje použití úředního záznamu z trestního řízení jako důkazu a také určení data smrti zůstavitele. Má za to, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že toto porušení zásady volného hodnocení důkazů ústí v protiústavní zásah do jejích práv. 4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Ústavní stížnost představuje polemiku stěžovatelky se skutkovými závěry obecných soudů, aniž by vykazovala ústavněprávní přesah. Stěžovatelka primárně napadá způsob hodnocení důkazů obecnými soudy a domáhá se jejich přehodnocení, k čemuž však Ústavní soud zásadně není povolán, neboť není další instancí v systému obecného soudnictví (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). K zásahu do hodnocení důkazů přistupuje pouze tehdy, je-li dán extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry nebo extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná. Posouzení, zda mezi stěžovatelkou a zůstavitelem existovala společná domácnost, je otázkou nutně přímo závislou na hodnocení konkrétních okolností vztahu stěžovatelky a zůstavitele, tedy na individualizovaném hodnocení provedených důkazů. Obecné soudy se touto otázkou podrobně zabývaly a své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnily. Vycházely zejména ze zjištění o nepravidelnosti kontaktů mezi stěžovatelkou a zůstavitelem, jejich odděleném hospodaření a absenci trvalého sdílení téže domácnosti. Jejich výklad pojmu společná domácnost odpovídá ustálené judikatuře, podle níž se pro naplnění této podmínky dědění předpokládá trvalé soužití a společné hospodaření a nelze ji dovozovat z nepravidelných návštěv či výpomoci (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 164/20). 6. Stěžovatelka sice odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, avšak pouze v obecné rovině prostřednictvím kategorií, jako je extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry či zásah do práva na rodinný život ve smyslu širšího pojetí faktického soužití. Tyto teze však nijak konkrétně a přesvědčivě nevztáhla k projednávané věci. Takto obecně pojatá argumentace sama o sobě nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1684/21). 7. Námitka týkající se použití úředního záznamu rovněž nemá v kontextu dané věci ústavněprávní relevanci. Tento důkaz nebyl jediným podkladem pro rozhodnutí a jeho hypotetická procesní problematičnost nemohla mít vliv na výsledek řízení. Stejně tak námitka zpochybňující určení data smrti zůstavitele je zjevně irelevantní, jelikož ani případná odlišnost v tomto ohledu by nemohla změnit klíčový závěr o neexistenci společné domácnosti. Napadená rozhodnutí jsou totiž založena na skutkových zjištěních plynoucích z komplexního hodnocení důkazů, včetně řady výpovědí. Obecné soudy také dostatečně přesvědčivě odůvodnily věrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí. V tomto ohledu jsou skutkové závěry logické, podložené koherentními hodnotícími úvahami. Ústavní soud uzavírá, že neshledal zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. 8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu