Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. prosince 2025 č. j. 21 Co 418/2025-542, ve znění opravného usnesení ze dne 19. ledna 2026, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. srpna 2025 č. j. 0 P 290/2021-472, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků řízení: 1) I. B., 2) A. B. a nezletilý 3) P. B., takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí opatrovnických soudů ve věci výživného vůči svým dětem. 2. Stěžovatel a první vedlejší účastnice jsou rodiči druhé vedlejší účastnice (která během řízení před obecnými soudy nabyla zletilosti) a nezletilého vedlejšího účastníka. Matka podala k Okresnímu soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") návrh, kterým se domáhala zvýšení výživného pro své děti. Okresní soud návrhu vyhověl. U syna rozhodl o zvýšení výživného na 13 tis. Kč (část z toho určeného na účet stavebního spoření), a to zpětně od 1. 9. 2024, kdy syn nastoupil na střední školu. Dceři pak přiznal výživné také ve výši 13 tis. Kč k jejím rukám (bez rozlišení částky na tvorbu úspor). Dospěl k tomu, že u ní nastala změna poměrů (mj. nástup na střední školu) dřív, ale byv vázán návrhem zvýšil výživné až od začátku roku 2024. 3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") na základě odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu změnil. Po věcné stránce souhlasil s okresním soudem, že došlo ke změně poměrů a je třeba zvýšit vyživovací povinnost u syna od září 2024 a u dcery od ledna 2024. Změnil pouze výši výživného u syna na 11 tis. Kč (z toho část určenou na účet stavebního spoření) a u dcery na výši 12 tis. Kč. I u dcery rozhodl o tom, že část (3,5 tis. Kč) má být hrazena na účet jejího stavebního spoření. Adekvátně také upravil rozhodnutí okresního soudu o dlužném výživném. 4. Stěžovatel napadá ústavní stížností rozsudek okresního soudu i krajského soudu (vyjma výroků týkajících se nákladů řízení). Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a že se soudy dopustily libovůle. 5. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. 6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a že do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze tehdy, pokud jimi byla porušena ústavně zaručená práva účastníků. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, včetně výživného [viz např. usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 (U 18/103 SbNU 411), bod 11, nebo usnesení ze dne 9. června 2025 sp. zn. I. ÚS 455/25, body 15-17]. 7. Ústavní stížnost zjevně postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud neshledal, že by došlo ze strany obecných soudů k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Napadená rozhodnutí netrpí nedostatkem odůvodnění a nelze v nich spatřovat prvky libovůle či svévole. Soudy se vypořádaly s námitkami stěžovatele, uvedly dostatečné odůvodnění, proč došlo ke změně poměrů, a v tomto ohledu lze na napadená rozhodnutí zcela odkázat (viz s. 7 a 8 rozsudku okresního soudu a bod 16 rozsudku krajského soudu). Napadená rozhodnutí nevyvolávají žádnou pochybnost, že by soudy dostatečně nezjišťovaly rozhodné okolnosti pro stanovení výživného. Okresní soud provedl důkazy ohledně příjmů jak otce, tak matky, jakož i ohledně nákladů spojených s péčí o děti. Není tedy zřejmé, v čem konkrétně má stěžovatel za to, že obecné soudy na zjišťování všech relevantních skutečností pro stanovení výživného rezignovaly. 8. Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že by krajský soud porušil jeho ústavně zaručená práva tím, že překročil jeho odvolací návrh (rozhodl ultra petitum). To spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v části o platebním místě ohledně výživného pro dceru. Soud rozhodl, že část výživného má být podle § 917 občanského zákoníku určena na tvorbu úspor (hrazena na účet stavebního spoření). V tom stěžovatel spatřuje libovůli soudu, protože dané ustanovení podle stěžovatele umožňuje výživné na tvorbu úspor jen u nezletilého dítěte. Ústavní soud především upozorňuje, že tato námitka ohledně platebního místa směřuje čistě k výkladu podústavního práva a nedosahuje ústavněprávní roviny (viz též usnesení ze dne 9. června 2025 sp. zn. I. ÚS 455/25, bod 23). Nadto lze upozornit, že stěžovatel při interpretaci tohoto ustanovení zřejmě přehlíží, že okruh osob, kterým lze toto výživné přiznat, je dvojí. Dopadá jednak na případy "vyživovací povinnosti rodiče k dítěti", jednak na případy "vyživovací povinnosti předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti". Podmínka nezletilosti dítěte přitom zjevně platí jen u druhého z nich (tedy ne v případě rodiče, ale jen u jiného předka). To potvrzuje i komentářová literatura [viz např. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, HRUŠÁKOVÁ, Milana, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1017]. 9. Stěžovatel dále rozporuje přezkoumatelnost výpočtu dlužného výživného a to, že krajský soud některé uhrazené částky nezapočítal. I tato námitka však zcela postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud nemá důvod zasahovat do výpočtů dlužného výživného a přehodnocovat je, pokud obecné soudy poskytly přezkoumatelné a logické odůvodnění a nedošlo k nějakému extrémnímu vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení (viz např. usnesení ze dne 15. května 2024 sp. zn. II. ÚS 1092/24). Tyto požadavky odůvodnění napadených rozhodnutí naplňuje. Krajský soud poskytl zejména v bodu 21 rozsudku důvody, proč některé stěžovatelovy platby nezapočítal na dluh na výživném. Úvaha soudu, že z těchto plateb nemohly být uspokojovány běžné životní potřeby dítěte (jelikož byly uhrazeny na účet stavebního spoření, jejichž výběr je značně omezen), působí z pohledu ústavněprávního přezkumu zcela logicky a nelze jí nic vytknout. 10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. června 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu