Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 18/2026 ze dne 29. 1. 2026 a proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 99/2024 spočívajícímu v žádosti o předložení listin ze dne 6. 3. 2026, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a zrušení označené žádosti Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 10 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 a čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhuje, aby Ústavní soud zakázal obvodnímu soudu pokračovat v porušování jeho ústavně zaručených práv. Žádá, aby Ústavní soud podle § 39 zákona o Ústavním soudu projednal jeho věc přednostně. Rovněž navrhuje vydání předběžného opatření podle § 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kterým by bylo obvodnímu soudu přikázáno, aby v zásahu do práv stěžovatele nepokračoval tím, že bude po stěžovateli požadovat předložení listin a sdělení informací, jak to činil v žádosti označené v záhlaví. 2. Stěžovatel má v předmětném trestním řízení postavení obžalovaného. Usnesením obvodního soudu č. j. 3 T 99/2024-20065 ze dne 5. 12. 2025 byl nad ním zrušen dohled probačního úředníka a peněžitá záruka ve výši 6 000 000 Kč coby prostředky nahrazující vazbu, a to z důvodu, že vazební důvod podle § 67 písm. a) trestního řádu nadále netrvá. 3. Proti uvedenému usnesení obvodního soudu podal státní zástupce stížnost, na základě které městský soud napadeným usnesením podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil usnesení obvodního soudu a uložil tomuto soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. V návaznosti na pokyny obsažené v napadeném usnesení městského soudu poté obvodní soud zaslal obhájci stěžovatele napadenou žádost o předložení listin potřebných k novému rozhodnutí ve věci zrušení dohledu probačního úředníka a peněžité záruky. 4. Stěžovatel namítá, že městský soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval tzv. doktrínu zesílených důvodů a nesprávně konstatoval, že důvody útěkové vazby stále trvají, aniž by byly předloženy další důkazy, které by obavy z útěku nebo skrývání se potvrzovaly. Rozporuje jednotlivé okolnosti, z nichž městský soud dovodil, že okolnosti odůvodňující útěkovou vazbu nevymizely. Požadavek městského soudu na změnu okolností (jež by mohla vést k vymizení důvodů útěkové vazby) považuje za rozpornou s judikaturou Ústavního soudu. 5. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou. 6. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona). 7. Citovaná ustanovení mají právní základ v zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Ústavní soud proto jako nepřípustné opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1924/22 ze dne 26. 7. 2022 či sp. zn. IV. ÚS 1587/25 ze dne 1. 7. 2025). V těchto případech vydáním napadeného rozhodnutí řízení ve věci samé nekončí, přičemž stěžovatel má i po takovém rozhodnutí nadále k dispozici procesní prostředky, kterými může bránit svá práva. Podanou ústavní stížnost proto považuje Ústavní soud za tzv. předčasnou; stěžovatel ji může uplatnit poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, neztotožní-li se s jeho výsledkem a bude-li i nadále pociťovat újmu na svých základních právech či svobodách v důsledku nyní namítaného pochybení. 8. Tato procesní situace nastala i v nyní posuzované věci. Stěžovatel napadl svou ústavní stížností rozhodnutí městského soudu coby soudu stížnostního, kterým bylo zrušeno rozhodnutí obvodního soudu jako soudu prvního stupně a kterým byla věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dané soudní řízení (o nutnosti, resp. přípustnosti dalšího trvání prostředků nahrazujících vazbu) tedy dále probíhá a ústavní stížnost proti usnesení městského soudu je nutno s ohledem na ustálenou judikaturu týkající se kasačních rozhodnutí považovat za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 9. Závěr o předčasnosti je třeba vztáhnout i k části ústavní stížnosti směřující vůči postupu obvodního soudu spočívajícímu v žádosti tohoto soudu o předložení listin (tedy proti tvrzenému jinému zásahu orgánu veřejné moci). Obvodní soud v této žádosti skutečně jen žádal (nenařizoval) stěžovatelova obhájce, aby doložil listiny potřebné k novému rozhodnutí o stěžovatelově žádosti o zrušení dohledu probačního úředníka a peněžité záruky, a to v návaznosti na pokyn městského soudu doplnit skutková zjištění zejména ve vztahu k majetkovým poměrům, dispozici s nemovitostmi, fungování nadačního fondu a jeho jazykovým dovednostem. Nešlo tedy o žádný příkaz, jehož nesplnění by bylo pro stěžovatele spojeno s negativními důsledky. Ostatně v závěru žádosti obvodní soud výslovně uvedl: "Pokud obžalovaný některé požadované listiny nemá k dispozici, nemůže obstarat, nebo nechce dobrovolně předložit či informace poskytnout, žádá jej soud, aby to bezodkladně sdělil s uvedením důvodu. V takovém případě se soud pokusí potřebné skutečnosti zjistit jinými dostupnými způsoby, jelikož si je vědom skutečnosti, že je právem obžalovaného součinnost soudu ve shora uvedeném rozsahu neposkytnout." 10. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel má možnost čelit napadené žádosti jednoduše tím, že jí odmítne vyhovět, popř. na ni nebude nikterak reagovat. Má-li za to, že doplnění dokazování vyžadovanými listinami a informacemi je nadbytečné, může proti tomu v průběhu řízení před obvodním soudem uplatňovat své námitky. Nebude-li souhlasit s novým usnesením obvodního soudu, jež bude výsledkem tohoto řízení, může využít práva brojit proti němu podáním stížnosti. 11. Ústavní soud dodává, že neidentifikoval žádné skutečnosti, které by mohly odůvodňovat výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti, jak to předpokládá § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti sice tvrdí, že stížnost svým významem podstatně převyšuje jeho vlastní zájmy, avšak nijak toto tvrzení nevysvětluje ani nedokládá a Ústavní soud je považuje za nedůvodné. 12. Soudkyně zpravodajka z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítla jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatel nevyčerpal řádným způsobem všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. 13. Návrh na vydání předběžného opatření jakožto tzv. akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti, není proto třeba již o něm jakkoli rozhodovat. Důvody k přednostnímu projednání věci Ústavní soud neshledal, nicméně k tomu směřujícímu návrhu vyhověl fakticky tím, že o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně, v nejkratším možném termínu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2026 Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka