Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. L., zastoupené Mgr. Tomášem Kutnarem, advokátem se sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 797/2025-874 ze dne 26. 11. 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 70/2025 ze dne 16. 4. 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Napadená rozhodnutí 1. Stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 uznána vinnou zločinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) trestního zákoníku. Toho se dopustila tím, že dne 31. 3. 2022 spustila v Národním muzeu alarm, v důsledku čehož bylo mj. ze zásobních lahví vypuštěno 716 kg hasícího plynu. Za to ji soud odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců s odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 3 let za současného uložení přiměřené povinnosti podle svých sil a možností nahradit škodu, kterou trestným činem způsobila. Dále bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Při posouzení viny soud zejména dospěl k závěru, že stěžovatelka byla při spáchání skutku příčetná, ač se dlouhodobě léčí s duševním onemocněním a byla předtím i potom hospitalizována v Psychiatrické nemocnici Bohnice ("ústav"). 2. V řízení před soudem byla řešena otázka příčetnosti stěžovatelky. K důkazu byly provedeny dva znalecké posudky s odlišným závěrem stran duševního stavu stěžovatelky, následně bylo soudem zadáno vypracování revizního posudku. Závěry revizního znaleckého posudku za ústav, který jej zpracoval, přednesl před soudem primář dr. Švarc ("znalec"), přičemž tyto závěry se shodovaly se závěrem učiněným dříve dr. Léblovou ("znalkyně"). Znalec a znalkyně jsou bývalí manželé, jejich manželství bylo rozvedeno v roce 2013, tedy před delší dobou, bylo bezdětné, oba dotyční se blíže nestýkají, jsou nyní v ryze profesním občasném styku stejně jako s jinými znalci. 3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem zamítl odvolání stěžovatelky proti výroku o vině a trestu a částečně změnil výši přiznaného nároku na náhradu škody. Co se týče otázky příčetnosti stěžovatelky, ztotožnil se městský soud s posouzením obvodního soudu. Městský soud konstatoval, že důvody pro vyloučení znalce jsou v podstatě analogické důvodům pro vyloučení soudce. V dané věci však objektivní pochybnosti o nepodjatosti neshledal. Podle městského soudu se obvodní soud vztahem znalce a znalkyně zabýval velmi zodpovědně: vyslechl znalce, disponoval vyjádřením znalkyně a své závěry přesvědčivě vysvětlil. Městský soud dále zdůraznil, že revizní posudek zpracovalo více lékařů a podle výpovědi znalce jeho závěry řešilo grémium sedmi lékařů. Skutečnost, že znalec zve znalkyni na lektorské kurzy, je podle městského soudu součástí běžného pracovního či odborného vztahu v daném oboru. 4. Městský soud dále poukázal na fakt, že se v některých ohledech oba posudky i odlišují. Co se týče věcné správnosti, měl městský soud za to, že obvodní soud závěry znalce mechanicky nepřejímal. Naopak je důsledně hodnotil v kontextu dalších důkazů, zejména výpovědí dalších ošetřujících lékařů. Znalec stanovisko ústavu podrobně a přesvědčivě vysvětlil, byly zvažovány všechny relevantní okolnosti; konzistentně zodpověděl všechny otázky obhajoby a o správnosti závěrů učiněných ústavem nepanují pochybnosti. 5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl v záhlaví označeným usnesením jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud shledal, že závěru soudů o absenci pochybností o nepodjatosti znalce není co vytknout a zdůraznil nosné důvody tohoto závěru. Argument nesprávnosti znaleckého posudku z věcného, potažmo metodologického hlediska nebyl Nejvyšší soud oprávněn posuzovat, neboť jde o skutkovou námitku proti způsobu hodnocení důkazů. Nejvyšší soud poukázal, že se touto námitkou městský soud řádné zabýval a že také zohlednil všechny relevantní okolnosti pro vyřešení otázky příčetnosti stěžovatelky. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí porušují její právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zejména namítá, že revizní znalecký posudek byl za ústav zpracován a obhajován znalcem, jenž měl být vyloučen pro podjatost. Kromě toho je posudek údajně nepřezkoumatelný pro selektivní nakládání se zdroji a nelogický. Řízení před soudy byla zatížena vadou, neboť námitku podjatosti znalce soudy nevyhodnotily jako důvodnou. Znalec odpovědný za zpracování revizního znaleckého posudku je bývalým manželem znalkyně. Nadto je vedoucím vzdělávacího semináře, mezi jehož lektory patří také znalkyně. Stěžovatelka dodává, že znalkyně je v současnosti výlučnou zpracovatelkou znaleckých posudků z psychiatrie v trestním řízení v Praze. Revizní posudky pak téměř vždy zpracovává právě ústav, jehož primářem a jedním ze dvou stěžovatelku vyšetřujících lékařů byl právě znalec. Shledání případného pochybení znalkyně by mohlo mít závažné důsledky pro její výdělečnou činnost a pro důvěru v rozhodování pražských trestních soudů. 7. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že je vztah znalce a znalkyně po rozvodu v roce 2013 natolik vyčpělý, že znalec neměl být vyloučen. Připomíná, že další znalecký posudek, zpracovaný na její žádost dr. Šimkem, dospěl k opačným závěrům než posudky znalce a znalkyně. Stěžovatelka shledává odůvodnění obecných soudů nedostatečné. Dále tvrdí, že "osoby, které spolu strávily roky v partnerském a následně v manželském soužití, mají bez ohledu na dobu, po kterou spolu nežijí, jednou provždy vazbu, která důvodnou pochybnost o podjatosti vzbuzuje přinejmenším u nezávislého vnějšího pozorovatele." Stěžovatelka shledává, že rozhodující závěr o její příčetnosti byl založen na revizním posudku jako procesně nepoužitelném důkazu. 8. Dále má stěžovatelka za to, že revizní posudek je metodologicky vadný a fakticky nepřezkoumatelný. Namítá, že ústav nepracoval řádně se zdravotnickou dokumentací, nýbrž mechanicky převzal závěry MUDr. Mašlániové. Nezohlednil výpovědi dalších ošetřujících lékařů a předchozí hospitalizace; na základě jednoho vyšetření se odchýlil od předchozích názorů, a to včetně diagnózy, která údajně nestabilní chování způsobuje. Taktéž se tím pomíjí, že stěžovatelce byl přiznán invalidní důchod, a to na základě posudkového závěru Institutu posuzování zdravotního stavu, který je v souladu s názorem stěžovatelky, tedy odlišný od závěru ústavu (znalce). S výslechy svědků, ostatních ošetřujících lékařů, se ústav nevypořádal a s podklady pracoval selektivně a manipulativně. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud se pečlivě seznámil s obsahem stížnostních námitek a posoudil z ústavněprávního hlediska napadená rozhodnutí, jakož i řízení, jež jejich vydání předcházela, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Při posouzení otázky, je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, není jeho úkolem věcně hodnotit správnost závěrů obecných soudů. Smyslem tohoto řízení, které nemá klasickou kontradiktorní povahu, je posoudit možnost porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. 11. Stěžovatelka v přehledné a srozumitelné ústavní stížnosti vznáší zásadní námitku, že znalec měl být vyloučen pro svůj vztah ke znalkyni, bývalé manželce. Tato námitka má určité ratio, soudy ji však pečlivě vyhodnotily a svůj závěr o absenci pochybností o nepodjatosti znalce podrobně a srozumitelně odůvodnily. 12. Východiskem úvah soudů bylo, že podmínky pro vyloučení znalce jsou obdobné jako pro vyloučení soudce. Současně je však znalec osobou zpracovávající jeden z důkazů, které soud hodnotí. Na rozdíl od soudce není osobou, která by rozhodovala o skutkovém stavu, natož o výsledku řízení. Dalším východiskem bylo, že podle zákona o znalcích mohou být pochybnosti o nepodjatosti dány vztahem znalce k věci, k účastníkům řízení, k jejich zástupcům, zadavateli, orgánu, který posudek zadal nebo provádí řízení nebo při jiném postupu správního orgánu, v němž má být posudek použit. Takový vztah zde v pravém slova smyslu dán není, protože existuje toliko vztah mezi znalkyní a znalcem jako primářem znaleckého ústavu, který vypracoval revizní znalecký posudek. 13. Soudy se řádně zabývaly povahou tohoto vztahu. Zjistily, že manželství bylo před cca 10 lety rozvedeno, trvalo jen cca 6 let, že bylo bezdětné a že se znalci nesetkávají jinak než v občasném profesním styku. Navíc je běžné, že se specialisté v určitém, nadto relativně úzkém oboru znají a jsou spolu v kontaktu, přinejmenším občasném (odborném). Znalec výslovně potvrdil, že se z důvodu malého počtu znalců osobně zná se všemi znalci v oboru (bod 37 rozsudku obvodního soudu). Dále bylo podstatné, že znalec na posudku spolupracoval s dalšími znalci, šlo o posudek znaleckého ústavu, jehož závěry znalec přednesl v hlavním líčení. Ústavní soud k tomu dodává, že pro vyloučení znalce musejí z povahy věci existovat pochybnosti určité intenzity, závažnosti, nikoli jakékoli pochybnosti myslitelné, teoretické, které nikdy nelze zcela rozptýlit. Za těchto okolností je závěr obecných soudů ústavněprávně přijatelný. Ústavní soud zdůrazňuje, že se soudy zabývaly všemi podstatnými hledisky a disponovaly všemi relevantními informacemi pro řádné zhodnocení existence možných pochybností. Jejich posouzení bylo pečlivé, logicky souladné a detailně odůvodněné. Jestliže soudy své závěry ústavně souladně odůvodnily, nedopustily se excesu logického ani nepřijaly závěry ve zjevném rozporu s běžnými životními zkušenostmi; není samo o sobě podstatné, byly-li některé názory znalce odlišné od názorů jiných lékařů. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepřísluší do hodnocení obecných soudů zasahovat. Ve zbytku lze odkázat zejména na body 19 a násl. rozsudku městského soudu a jim odpovídající pasáže rozhodnutí obvodního soudu a Nejvyššího soudu. 14. Co se týče námitky věcné, potažmo metodologické nesprávnosti posudku znalce, ani zde neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů ústavněprávní vady. Jelikož stěžovatelka namítá nesprávnost hodnocení důkazu, je namístě připomenout, že do hodnocení důkazů Ústavní soud zásadně nezasahuje. Mohl by tak učinit pouze, kdyby skutková zjištění byla v extrémním rozporu s obsahem důkazu, anebo by byla v extrémním nesouladu s právními závěry. Takový exces však v posuzované věci nenastal. Obecné soudy se podrobně zabývaly okolnostmi podstatnými pro závěr o (ne)příčetnosti stěžovatelky. Obvodní soud znalce vyslechl, zjištění dostatečně reprodukoval a znalecký závěr odůvodněně zahrnul do hodnocení skutkovém stavu. Z rozsudku obvodního soudu nelze shledat, že by soud postupoval mechanicky nebo že by se některým z podstatných hledisek nezabýval. Důkazy hodnotil jednotlivě i zřetelně ve vzájemných souvislostech. Jeho závěr je podložen relevantními důkazy a jsou z něj dostatečně patrny úvahy, kterými se při hodnocení řídil, jež jsou prosté logického omylu. Závěr soudu je tudíž řádně odůvodněn a za naznačených okolností nevzbuzuje ústavněprávní pochybnosti. Ústavní soud odkazuje především na bod 37 rozsudku obvodního soudu a jemu odpovídající části rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu, z nichž plyne, že stížnostní námitky uvedené výše v bodu 8 byly přesvědčivě vyvráceny. 15. Pro výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu