Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., zastoupeného JUDr. Martinem Neumannem, advokátem, sídlem Aloise Jiráska 1367/1, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 1002/2025-2701 ze dne 21. 1. 2026, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 10/2025-2620 ze dne 27. 5. 2025 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 2 T 200/2022-2520 ze dne 7. 10. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Teplicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel - společně s další spoluobžalovanou - uznán vinným ze spáchání přečinu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců, a peněžitý trest v celkové výměře 200 000 Kč (80 denních sazeb po 2 500 Kč). Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel v postavení předsedy představenstva Stavebního bytového družstva X (dále jen "družstvo") podepsal smlouvu o obhospodařování portfolia mezi tímto družstvem a J&T Bankou, na základě které jménem družstva sjednali a vyplatili provizi společnosti XX ve výši 1,7% z počáteční hodnoty portfolia (investice) ve výši 50 000 000 Kč, tedy částku 850 000 Kč, a to i přesto, že si byli vědomi, že na předcházející schůzi představenstva družstva nebylo přijetí nabídky investice do portfolia J&T Banky, prezentované certifikovanou privátní bankéřkou M. Č., spojeno s žádným výdajem v podobě provize či vstupního poplatku. Stěžovatelem (a spoluobžalovanou) podepsaná smlouva navíc obsahovala závazek vyplatit další provizi v případě, kdy by se družstvo v budoucnu rozhodlo k dodatečným vkladům do portfolia. Stěžovatel a spoluobžalovaná si navíc byli vědomi tehdy nepravomocného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem o neplatnosti jejich zvolení za členy představenstva družstva, takže nemohli rozumně předpokládat, že jednají informovaně a v obhajitelném zájmu družstva. Stěžovatel se uvedeného jednání měl dopustit v situaci, kdy by jiná rozumně pečlivá osoba uvedenou provizi nesjednala a nevyplatila, neboť by ji vyhodnotila jako zbytečný výdaj. Družstvu totiž v souvislosti s jednáním zprostředkovatele nevznikly žádné výhody, přičemž společnost XX se nijak nepodílela a ani podílet nemohla na aktivní správě portfolia ani žádným jiným způsobem nenaplnila a ani nemohla naplnit předmět uzavřené smlouvy, neboť neměla příslušné povolení a platnou licenci k výkonu činnosti dle zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších právních předpisů. Popsaným jednáním stěžovatel způsobil družstvu škodu ve výši 850 000 Kč. 3. Proti napadenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel i spoluobžalovaná odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodná. 4. Stěžovatel (jakož i spoluobžalovaná) usnesení krajského soudu napadl dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné (přičemž ve vztahu ke spoluobžalované rozsudek okresního soudu i usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí). 5. Stěžovatel namítá, že ve věci u okresního soudu rozhodovala soudkyně JUDr. Dana Kolářová, o jejíž nepodjatosti bylo možno důvodně pochybovat. Důvody k těmto pochybnostem spatřuje ve vyjádření této soudkyně k jeho nepravomocnému odsouzení v jiné trestní věci, čímž podle jeho názoru deklarovala, že není připravena jej zprostit obžaloby v projednávané věci a projevila nedostatek respektu k principu presumpce neviny. V této souvislosti oponuje argumentaci, o kterou krajský a Nejvyšší soud opřely odmítnutí uvedené námitky. V souvislosti s touto námitkou rovněž poukazuje na mimoprocesní e-mailovou komunikaci soudkyně se státním zástupcem a na průtahy spojené s předložením spisu Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o podaném dovolání. 6. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nezohlednily možnost jiného v úvahu přicházejícího právního posouzení. Poukazuje na to, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení připustil možnost posoudit stíhaný skutek jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 2 trestního zákoníku, ale ke změně právní kvalifikace nepřistoupil z důvodu zákazu změny k horšímu. Tvrdí, že je v rozporu se spravedlivým procesem, aby obecné soudy skutek podřazovaly pod nesprávnou (byť mírnější) právní normu, takže Nejvyšší soud měl reagovat přinejmenším zrušením usnesení odvolacího soudu. Má za to, že v důsledku uvedeného chybného posouzení nemohla obhajoba brojit proti takové právní kvalifikaci. 7. Stěžovatel dále namítá, že nebylo spolehlivě prokázáno jeho úmyslné zavinění a v důsledku toho obecné soudy nerespektovaly zásadu "v pochybnostech ve prospěch". Obecné soudy se podle něj řádně nevypořádaly s jeho obhajobou, že sám při správě vlastního majetku investoval prostřednictvím společnosti XX se zaplacením odměny této společnosti, přestože mohl investici realizovat bez této společnosti. Okolnost, že tímto způsobem přistupoval ke správě vlastního majetku, podle něj vylučuje jeho úmysl způsobit stejným jednáním škodu subjektu, jehož majetek spravoval (tj. družstvu). Krajskému soudu vytýká, že se s touto námitkou nejenže nevypořádal, ale dokonce ji použil proti němu při odůvodňování peněžitého trestu. Tvrdí, že krajský soud vycházel z nesprávného zjištění, že je vlastníkem družstevního podílu. Z toho dovozuje, že nemůže obstát ani výrok o trestu, který vychází z nesprávných zjištění, proti nimž nemohl brojit. 8. Stěžovatel tvrdí, že závěr obecných soudů o jeho vědomosti, že M. Č. by v souvislosti s investicí družstva neinkasovala přímo od družstva žádnou provizi, nemá oporu v žádném z provedených důkazů. Z výpovědi Č. podle něj vyplývá, že pouze obecně uváděla, že při využití jejích služeb se provize neplatí, ale nikoliv, že na to stěžovatele kdykoliv, jakkoliv upozornila. Má za to, že obecné soudy nezohlednily jeho relevantní námitky uváděné v rámci jeho obhajoby. Konkrétně mělo jít o jeho námitku, že ve 20 až 30 % případů investoři využívají zprostředkovatelů, jakým je XX, přičemž obvyklá výše jejich provize činí 0 až 3 % z investovaného objemu. Nevypořádána zůstala podle jeho názoru i námitka, že Č. nebyla nezávislá, takže nebyla způsobilá družstvu radit v rámci jednání zahrnujícího péči řádného hospodáře, jakož i námitka, že představenstvo provizi schválilo. 9. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Zároveň však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde. 11. Se stěžovatelovou námitkou podjatosti samosoudkyně okresního soudu se přesvědčivě a důsledně vypořádal zejména Nejvyšší soud (srov. body 30 až 32 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel tuto námitku dovozuje z věty, kterou samosoudkyně okresního soudu pronesla na konci hlavního líčení konaného dne 17. 5. 2023 při diskusi se stranami ohledně termínu, na který bude hlavní líčení odročeno, když konstatovala, že z jejího pohledu není kam spěchat, neboť je vázána "tím předchozím rozhodnutím" (myšleno rozhodnutím v jiné trestní věci stěžovatele). Nejvyšší soud připomněl, že samosoudkyně na začátku dalšího hlavního líčení v reakci na výhradu stěžovatele uvedla, že si mylně vykládá její slova, když z nich dovozuje, že není připravena jej zprostit obžaloby. 12. S ohledem na kontext, v němž byla poznámka pronesena, není pochybností o tom, že zmíněný výrok samosoudkyně činila s ohledem na možnost, že vzhledem k existenci (nepravomocného) odsouzení stěžovatele za jiný trestný čin přichází v úvahu uložení souhrnného trestu, samozřejmě v situaci, kdy by toto předchozí odsouzení nabylo právní moci a v posuzované věci došlo rovněž k vyslovení viny. Nejvyšší soud v reakci na stěžovatelovu námitku podrobně zkoumal zvukové záznamy z hlavních líčení a nezaznamenal žádnou okolnost, která by i jen vzdáleně mohla vyvolat jakékoli pochybnosti o nestranném vystupování samosoudkyně vůči kterékoli z procesních stran. Ústavní soud nemá důvod rozporovat závěr Nejvyššího soudu, že uvedenou poznámku samosoudkyně sice je možno vnímat jako nepřípadnou (samosoudkyně nezdůraznila, že její úvahy se týkají jen situace, která může, ale také nemusí nastat), nicméně že z ní nelze dovodit objektivní pochybnost o nestrannosti samosoudkyně. Z ojedinělé, nedostatečně promyšlené a nevhodně formulované věty soudkyně nelze a priori a bez zvážení dalšího kontextu řízení automaticky dovozovat předpojatost soudkyně ohledně rozhodnutí věci, resp. její neochotu rozhodnout ve prospěch stěžovatele. Z hlediska možného zpochybnění nestrannosti samosoudkyně okresního soudu se pak jako zcela irelevantní jeví její e-mailová komunikace se státním zástupcem (již stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti) či údajné průtahy s předložením spisu Nejvyššímu soudu. 13. Jako zjevně neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud stěžovatelovu námitku, že obecné soudy nezohlednily možnost posuzovat stíhaný skutek jako trestný čin podvodu. Nejvyšší soud v bodě 42 napadeného usnesení zmínil možnost, že by stíhaný skutek mohl být posuzován jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 2 trestního zákoníku, ovšem s tím, že taková právní kvalifikace by byla pro stěžovatele přísnější, takže je vyloučena s ohledem na existenci zákazu změny k horšímu (reformationis in peius). Jestliže by Nejvyšší soud v takové situaci zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů, postupoval by nejen v rozporu se zákonem, ale také v rozporu s právem na spravedlivý proces, jehož integrální součástí je právě i respektování zákazu reformationis in peius [srov. např. nálezy sp. zn. I ÚS 670/05 ze dne 24. 4. 2006 (N 88/41 SbNU 127) či sp. zn. II ÚS 254/08 ze dne 18. listopadu 2008 (N 197/51 SbNU 393)]. Zákaz změny k horšímu je přitom v dovolacím řízení omezen nejen na výrok o trestu, ale je obecný, tj. zahrnuje i výrok o vině (srov. § 265p odst. 1 trestního řádu). Jestliže tedy byl stíhaný skutek nesprávně právně kvalifikován, ovšem ve prospěch stěžovatele, nemohlo tím dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, takže rušení rozhodnutí okresního a krajského soudu ze strany Nejvyššího soudu (jak stěžovatel požaduje) by postrádalo jakýkoli smysl. Lichá je i stěžovatelova námitka, že v důsledku chybného právního posouzení nemohla obhajoba brojit alternativní právní kvalifikaci - jestliže jiná (přísnější) právní kvalifikace nebyla ze strany soudů vůbec prosazována, nebylo v tomto směru ničeho, proti čemu by obhajoba měla brojit. 14. Žádné pochybení ústavněprávní relevance v napadených rozhodnutích Ústavní soud nezaznamenal ani v souvislosti s prokázáním stěžovatelova úmyslného zavinění ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku a odkazuje v tomto směru na shrnující hodnocení obsažené v bodě 43 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Jestliže stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že i při správě vlastního majetku investoval prostřednictvím společnosti XX se zaplacením odměny této společnosti, tedy jednal v zásadě shodným způsobem, jakým přistupoval k investicím peněžních prostředků družstva, Ústavní soud akceptuje názor Nejvyššího soudu (srov. bod 45 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), že jde o nepodstatnou okolnost. Z hlediska dovození alespoň nepřímého úmyslu ve vztahu ke způsobení škody jinému subjektu totiž hrají podstatnou roli i okolnosti, za nichž pachatel dané jednání uskutečňuje. Ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by k vyplácení odměny společnosti XX přistupoval za stejných okolností, za kterých jednal ve vztahu k peněžním prostředkům družstva. Podstatný prvek, který je zdůrazňován i přímo v popisu skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval v tom, že Č. družstvu nabízela stejný výsledek (investici do portfolia J&T Banky) bez jakéhokoli dalšího výdaje družstva. Ze stejného důvodu nemůže mít pro závěr o stěžovatelově úmyslném zavinění význam to, zda, resp. v jaké míře je zprostředkovatelům investic vyplácena provize. V daném případě stěžovatel věděl o možnosti využití této činnosti bez provize (prostřednictvím Č.), takže zvolení nabídky výrazně dražší (prostřednictvím společnosti XX) vedlo ke způsobení škody družstvu. Jestliže v této souvislosti obecné soudy dospěly k závěru, že faktické odmítnutí této konkurenční nabídky Č. (a dokonce její zamlčení před ostatními členy představenstva) prokazuje stěžovatelovo srozumění se způsobením této škody (v podobě zbytečného výdaje spojeného s investicí), nespatřuje v tom Ústavní soud žádné prvky svévole, které by mohly odůvodňovat zpochybnění tohoto závěru. 15. V této souvislosti Ústavní soud ani nemůže akceptovat stěžovatelovo tvrzení, že z provedeného dokazování nebylo možné dovodit jeho vědomost o tom, že by Č. v souvislosti s investicí družstva neinkasovala přímo od družstva žádnou provizi. Jak připomněl Nejvyšší soud v bodě 42 napadeného usnesení, tato skutečnost vyplývala jednak z e-mailu ze dne 2. 8. 2018, který Č. adresovala přímo stěžovateli, a jednak z její výpovědi. Stěžovatelovu námitku, že jej Č. neupozornila výslovně na to, že se za její služby neplatí provize, ale že pouze obecně uváděla tuto skutečnost, považuje Ústavní soud za zcela irelevantní, neboť nijak nevyvrací ani nezpochybňuje, že stěžovateli daná informace sdělena byla. Závěr obecných soudů, že stěžovatel o konkurenční nabídce Č. věděl, tak není v rozporu (natož pak extrémním) s provedenými důkazy. 16. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud neidentifikoval ani v souvislosti s uloženým peněžitým trestem. Ústavnímu soudu není zřejmé, proč by podle stěžovatele mělo být vadným (resp. přímo protiústavním) postupem to, že krajský soud při posuzování přiměřenosti tohoto trestu vycházel i z informací uvedených samotným stěžovatelem (pokud jde o hodnotu jeho portfolia); z žádného zákonného ustanovení ani právního principu nevyplývá, že by soud nesměl použít skutečnosti uváděné obviněným jako podklad pro své rozhodnutí. Jestliže pak stěžovatel tvrdí, že krajský soud nesprávně dovozoval, že je vlastníkem družstevního podílu, nepokládá to Ústavní soud za podstatnou vadu, která by mohla vést k závěru o tom, že uložený peněžitý trest je možno pokládat za excesivní. 17. Neopodstatněné je stěžovatelovo tvrzení, že nevypořádány zůstaly jeho námitky týkající se způsobilosti Č. poskytovat poradenství v oblasti investic a údajného schválení provize představenstvem družstva. Ústavní soud odkazuje na body 38 až 41 napadeného usnesení Nejvyššího soudu (jakož i na zde odkazované pasáže napadených rozhodnutí okresního a krajského soudu), kde byly obě tyto námitky podrobně a racionálně vypořádány, takže Ústavní soud nemá potřebu k tomu cokoli dalšího dodávat. 18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu