Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Tajčmanové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2023/2025-224 ze dne 16. 2. 2026, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 97/2024-182 ze dne 8. 4. 2025 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 60/2023-99 ze dne 21. 2. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se v soudním řízení domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 156 062 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která stěžovatelce měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 167/2019 (jednalo se o jiném kompenzační řízení pro nepřiměřenou délku řízení). 2. Dne 6. 2. 2023 stěžovatelka uplatnila u vedlejší účastnice nárok na zaplacení částky 200 000 Kč. Vedlejší účastnice ve svém stanovisku ze dne 10. 3. 2023 nárok stěžovatelky uznala co do základu a dne 13. 3. 2023 stěžovatelce vyplatila částku 43 938 Kč. Stěžovatelka se vůči tomuto závěru vedlejší účastnice bránila podáním žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, který však této žalobě nevyhověl a v záhlaví citovaným rozsudkem ji v celém rozsahu zamítl (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud k odvolání stěžovatelky a vedlejší účastnice rozsudkem č. j. 35 Co 97/2024-132 z 21. 5. 2024 prvostupňový rozsudek ve výroku I potvrdil, výrok II změnil jen tak, že zvýšil náhradu nákladů řízení z 1 500 Kč na 2 400 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 2281/2024-159 ze dne 14. 1. 2025 potvrzující část výroku I rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 3. Odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím potvrdil, ve výroku II o nákladech řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 2 400 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I). Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). 4. Stěžovatelka se proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím opětovně potvrzeno, bránila dovoláním. Nejvyšší soud však její dovolání odmítl, zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné. 5. Proti v záhlaví citovaným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, ve které namítá, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a principem rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny, a stejně tak její právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka svou ústavní stížností obecným soudům vytýká, že při rozhodování nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Nedostály podle jejího názoru požadavku spravedlnosti a předvídatelnosti a dopustily se libovůle. Stěžovatelka tvrdí, že dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu mělo být Nejvyšším soudem posouzeno jako přípustné. 6. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že je jí ze strany soudů přičítána k tíži instančnost řízení, přestože ji ve skutečnosti nezpůsobila. Stěžovatelka shledává příčinu instančnosti v porušení principu iura novit curia ze strany příslušných soudů. Vadné rozhodování soudů vedlo k prodloužení délky řízení, neboť si žádalo využití opravných prostředků. Stěžovatelka tímto způsobem dovozuje existenci příčinné souvislosti mezi vadnými rozhodnutími soudů a prodloužením délky řízení. 7. Ústavní soud dále posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a ústavní stížnost je - až na výjimky uvedené v bodech 8 a 11 - přípustná. 8. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka prvním dovoláním, o němž rozhodoval Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 30 Cdo 2281/2024-159, napadla v pořadí první rozsudek městského soudu pouze ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč, nabyla zbývající část tohoto rozsudku městského soudu (v potvrzujícím výroku I, jímž bylo žaloba zamítnuta v rozsahu 56 062 Kč s příslušenstvím) samostatně právní moci a ústavní stížnost je tak proti této části výroku včetně tomu odpovídajícímu zamítavému výroku obvodního soudu nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona). 9. Na úvod se Ústavní soud zabýval tou částí napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kterou bylo stěžovatelčino dovolání částečně odmítnuto pro vady. V této části Ústavní soud shledal stěžovatelčinu ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, neboť sama stěžovatelka závěr o částečné vadnosti dovolání nezpochybňuje, a Ústavní soud se ztotožňuje se samotným závěrem o vadnosti dovolání v části, v níž namítá porušení základních práv a odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, jakož i v části, v níž namítá protiústavnost napadeného rozsudku městského soudu a rozpor s nálezy sp. zn. III. ÚS 3271/20 ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 847/23 ze dne 22. 5. 2023 a sp. zn. II. ÚS 2588/16 ze dne 24. 11. 2016. 10. V argumentaci uvedené v těchto částech, které byly odmítnuty pro vady, je přitom ústavní stížnost proti napadenému rozsudku obvodního soudu a městského soudu nepřípustná. Nejvyšší soud v těchto částech totiž neodmítl stěžovatelčino dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ale proto, že dovolání nebylo pro vady ani věcně projednatelné (a Nejvyšší soud tedy neměl prostor, aby přípustnost dovolání v těchto částech vůbec posoudil). Ve vztahu k rozsudkům obvodního a městského soudu v rozsahu této argumentace tak stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky podle § 75 odst. 1 taktéž a ústavní stížnost v této části nemůže být přípustná (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, body 59 a násl.). 11. I ve zbylé části nicméně shledal Ústavní soud její ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Námitky stěžovatelky týkající se hodnocení jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, představují pouhou polemiku s jejich posouzením obecnými soudy, která postrádá ústavněprávní rozměr. Určení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je především v gesci obecných soudů, které musejí řádně zhodnotit všechny specifické okolnosti individuální věci. Skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním hodnocením obecných soudů, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. 12. Základní částka uvedená ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 je pouze pomůckou k určení výše zadostiučinění. Obecné soudy ovšem musejí posoudit každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednotlivého případu. Přiměřené zadostiučinění pak mohou případně stanovit i mimo rozpětí uvedené ve zmíněném stanovisku. Nelze proto dovozovat, že by samotné nezvýšení základní částky zadostiučinění, vycházející ze stanoviska, s ohledem na hospodářské poměry porušovalo právo stěžovatelky na soudní ochranu (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1857/24 ze dne 4. 7. 2024, bod 9). 13. Ústavní soud se již zabýval ústavními stížnostmi s podobnou argumentací téhož právního zástupce a posoudil je jako zjevně neopodstatněné, viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1/24 ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2459/23 ze dne 23. 11. 2023 či sp. zn. I. ÚS 1857/24. Ani v nynějším případě nedospěl Ústavní soud k závěru, že by určení výše základní částky zadostiučinění podle stanoviska samo o sobě zakládalo neústavnost napadených rozhodnutí. 14. Skutečnost, že Nejvyšší soud nepřistoupil ke změně své ustálené judikatury v otázce základní částky zadostiučinění, a to v návaznosti např. na inflaci nebo obecně proměny hospodářských poměrů, nepředstavuje v dané věci natolik excesivní okolnost, aby napadená rozhodnutí nebylo možno považovat za ústavněprávně přijatelná. Identickou argumentací se totiž Ústavní soud zabýval v bodě 46 plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/25 ze dne 24. 9. 2025. Uvedl k ní, že "[p]rávo na to, aby se výše přiznávaných částek valorizovala tak, aby mechanicky zohlednila zvýšení životní úrovně a inflaci, nelze dovozovat ani kreativním výkladem ústavní zásady rovnosti. Podle stěžovatele je totiž neústavní nyní přiznaná částka již jen proto, že nynější nominální hodnota přiměřeného zadostiučinění za jeden rok je reálně menší, než jaká byla v roce 2011. Jinými slovy, stěžovatel se pokouší dovodit ústavní příkaz k valorizaci přiznávaných částek na základě toho, že ve srovnání se staršími případy s ním není zacházeno rovně. Byť formálně dostal stejně, jako jiní účastníci v minulosti, fakticky dostal podstatně méně. Domáhá se tak vlastně toho, aby s ohledem na hospodářské změny v mezidobí (inflace a nárůst životní úrovně) bylo o jeho odlišné věci rozhodnuto odlišně, tj. přiznaná částka byla valorizována (ve světle zásady o stejném stejně a o rozdílném rozdílně)." 15. Obecné soudy se s námitkami stěžovatelky vypořádaly ústavně souladným způsobem a svůj postup logicky a srozumitelně odůvodnily. Ke konkrétní formě a výši zadostiučinění dospěly v rámci volné, ale nikoliv libovolné úvahy. Ústavní soud se kromě toho ztotožňuje i se závěrem Nejvyššího soudu, který k námitce stěžovatelky ohledně penalizace na základě nezaviněné instančnosti řízení uvedl, že stěžovatelka zcela opomíjí skutečnost, že využití opravných prostředků tímto způsobem jí k tíži kladeno soudy nikterak nebylo (na rozdíl od způsobu jejich uplatňování). Konečně nelze přisvědčit ani stěžovatelčině argumentaci principem právní jistoty a odkazem na rozhodování obecných soudů v jiném řízení. Obecné soudy, jak Ústavní soud vymezil výše, rozhodují o výši přiměřeného zadostiučinění vždy s ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci. Sama stěžovatelka poukazuje na některé rozdílné rysy v obou řízeních. Ústavní soud navíc uvádí, že nelze souhlasit s tím, že stěžovatelka v nynější věci za průtahy v řízení nic nedostala. Vedlejší účastnice totiž průtahy v řízení přiznala a stěžovatelce přiznala kompenzaci ve výši 43 938 Kč. 16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu