Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) V. J. R., 2) S. P., 3) J. M. R., všichni zastoupeni Mgr. Dominikou Holečkovou, advokátkou, sídlem Srbská 2741/53, Brno, proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. března 2026 č. j. 61 Co 55/2026-211 a ze dne 24. března 2026 č. j. 56 Co 60/2026-209 a usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 17. února 2026 č. j. 40 Nc 1605/2025-130 a ze dne 17. února 2026 č. j. 40 Nc 1606/2025-141, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků řízení: 1) Z. M., 2) statutárního města Plzeň, sídlem náměstí Republiky 1/1, Plzeň, a nezletilých 3) E. E. P. a 4) R. M. P., takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelé 2) a 3) jsou rodiči nezletilých vedlejších účastníků a stěžovatelka 1) je jejich babičkou. Ústavní stížností napadají rozhodnutí opatrovnických soudů, kterými došlo k prodloužení trvání předběžných opatření. Na jejich základě byly děti svěřeny do pěstounské péče na přechodnou dobu. 2. Podle ústavní stížnosti a jejích příloh byly děti odebrány z péče svých rodičů dne 26. listopadu 2025, a to v rámci sociálního šetření orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") za přítomnosti městské policie. Během šetření byl také proveden kontrolní test na návykové látky u rodičů s pozitivním výsledkem na metanfetamin. Stejného dne zahájila babička dětí u Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") řízení o svěření dětí do své pěstounské péče (návrh s ní podali i oba rodiče). Soud dva dny poté nařídil předběžná opatření na návrh vedlejšího účastníka 2), kterými byli nezletilí svěřeni do pěstounské péče na přechodnou dobu vedlejší účastnici 1), a to na dobu tří měsíců. Jedno z předběžných opatření se týkalo dcery a druhé z nich syna stěžovatelů. Usneseními ze dne 17. února 2026 tato předběžná opatření prodloužil do 28. května 2026. 3. Ve věci nezletilé dcery rodiče ještě podali návrh na zrušení předběžného opatření, který okresní soud zamítl samostatným usnesením ze dne 2. března 2026. Proti oběma těmto rozhodnutím podali rodiče odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací usnesením ze dne 23. března 2026 potvrdil jak usnesení okresního soudu o prodloužení předběžného opatření, tak o zamítnutí návrhu na jeho zrušení. Rozhodl též o námitce podjatosti tak, že dotyčná soudkyně okresního soudu není vyloučena z projednávání věci. Následující den krajský soud rozhodl také o odvolání rodičů ve věci nezletilého syna. I zde usnesení okresního soudu o prodloužení trvání předběžného opatření potvrdil. 4. Stěžovatelé napadají ústavní stížností obě usnesení okresního soudu o prodloužení předběžného opatření a také obě usnesení krajského soudu, která je potvrzují. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, stejně jako práva nezletilých dětí, a to konkrétně právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Navrhují odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. K množství podání, které Ústavnímu soudu zasílala sama babička jako jedna ze stěžovatelek, ale bez řádného zastoupení advokátem, Ústavní soud nepřihlížel (viz obdobně usnesení ze dne 30. května 2022 sp. zn. IV. ÚS 252/22, bod 10, či ze dne 27. února 2024 sp. zn. IV. ÚS 32/24, bod 9). 5. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. 6. Ústavní soud zdůrazňuje, že k přezkumu rozhodnutí obecných soudů v rodinněprávních věcech přistupuje velmi zdrženlivě a zasahuje do nich pouze v extrémních případech. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je navíc velmi zúžen v kombinaci s omezeným přezkumem předběžných opatření jako rozhodnutí zatímní povahy [srov. nález ze dne 2. února 2021 sp. zn. IV. ÚS 3200/20, body 20 a 21]. V důsledku toho se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu. 7. Ústavní soud přezkoumal v těchto intencích napadená rozhodnutí a neshledal, že by došlo ze strany obecných soudů k takovému ústavněprávnímu excesu. Napadená rozhodnutí nevybočují z mezí zákona a důvody vedoucí k prodloužení předběžného opatření - zejména nevyloučení pochybností o trvajícím užívání drog ze strany rodičů a nedostatečném výchovného prostředí - jsou z ústavního hlediska akceptovatelné, nakolik nejsou v příkrém nesouladu se skutečnostmi známými v době rozhodování. I když se k podrobnějšímu odůvodnění nezbytnosti prodloužení předběžného opatření uchýlil až odvolací soud, výsledek řízení jako celek netrpí nedostatkem odůvodnění. V napadených rozhodnutí nelze spatřovat ani prvky libovůle či svévole, jak namítají stěžovatelé. 8. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že většina námitek stěžovatelů cílí proti závěrům o splnění podmínek pro samotné nařízení předběžného opatření (zejména údajná absence využití mírnějších opatření před odebráním dětí), potažmo proti samotnému odebrání dětí z péče rodičů. Předmětem této ústavní stížnosti nicméně nejsou usnesení, kterými byla předběžná opatření nařízena. Ústavní soud v tomto řízení posuzuje pouze ústavnost rozhodnutí o prodloužení předběžných opatření (a řízení, která vedla k jejich vydání). 9. Přestože Ústavní soud sdílí výhrady stěžovatelů, že OSPOD podal návrh na nařízení předběžného opatření zřejmě až poté, co došlo k faktickému odebrání dětí z péče rodičů, nemůže se touto námitkou nyní zabývat. Se stěžovateli lze souhlasit, že nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona [čl. 32 odst. 4 Listiny, viz též nález ze dne 13. září 2022 sp. zn. III. ÚS 3146/21 (N 111/114 SbNU 51), bod 23, na nějž odkazují i stěžovatelé v ústavní stížnosti]. Ústavní soud nyní nicméně nemůže přezkoumávat postup ze strany OSPOD, který navíc předcházel samotným návrhům na nařízení předběžných opatření, protože ústavní stížnost směruje proti rozhodnutím soudů o prodloužení trvání předběžných opatření. I kdyby posoudil ústavní stížnost podle obsahu tak, že stěžovatelé brojí proti postupu OSPOD jako tzv. jinému zásahu, nebyla by taková ústavní stížnost přípustná z důvodu nevyčerpání všech prostředků nápravy [viz nález ze dne 12. května 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377), bod 73]. 10. Pro Ústavní soud je též podstatné, že samotné řízení o péči o nezletilé nadále probíhá. Lze se též ztotožnit s výtkami krajského soudu vůči postupu okresního soudu, který v době prodlužování předběžného opatření ještě nezahájil žádné řízení ve věci samé, ale jediné takové řízení zahájila babička. Lze mít tak pochybnosti, zda okresní soud dělal dostatečné kroky k urychlenému vyřízení věci (viz usnesení krajského soudu č. j. 61 Co 55/2026-211, bod 13, a č. j. 56 Co 60/2026-209, bod 9). Ústavní soud si je vědom, že předběžná opatření směřující k odloučení dětí od rodičů představují zcela zásadní zásah do práva na rodinný život. Přesto u nich z výše uvedených důvodů a zejména s ohledem na zásadu zdrženlivosti nemůže uplatnit kompletní přezkum jako u meritorních (konečných) rozhodnutí. S námitkami stěžovatelů se obecné soudy budou muset ještě vypořádávat, případně samotné předběžné opatření může být i zrušeno či může zaniknout uplynutím doby, na kterou bylo nařízeno. I proto Ústavní soud nevidí důvod do tohoto probíhajícího řízení nyní zasahovat. 11. Ústavní soud v tomto kontextu pouze upozorňuje na závěry své judikatury, že předběžné opatření, jímž je dítě odebráno z péče rodičů, má být chápáno jako krátkodobé provizorium. Obecné soudy musí postupovat tak, aby řízení mohlo být co nejdříve, zpravidla v řádu měsíců, ukončeno rozhodnutím ve věci samé. Navíc splnění podmínek pro nařízení předběžného opatření nelze zkoumat jen při jeho nařízení a následně pouze mechanicky prodlužovat jeho trvání (viz citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2903/14, bod 74). To by měly mít obecné soudy na paměti při dalším postupu v této věci. 12. Co se týče námitek stěžovatelů ohledně nedůvěryhodnosti testů na návykové látky nebo ohledně toho, že děti byly před odebráním v dobré zdravotní kondici, Ústavní soud zcela odkazuje na usnesení krajského soudů, který se s nimi dostatečně vypořádal (viz zejména usnesení krajského soudu č. j. 61 Co 55/2026-211, bod 15, a č. j. 56 Co 60/2026-209, bod 7). Stejně lze odkázat na dřívější rozhodnutí ve věci pro důvody, které soudy přesvědčily, že nebylo namístě svěřit děti do péče babičky. Množství důvodů, pro něž nelze babičku považovat za vhodnou pečující osobu, uvedl zejména krajský soud v dřívějším rozhodnutí o odvolání proti samotnému nařízení předběžného opatření (a v rozhodnutích, která stěžovatelé napadají ústavní stížností, na ně krajský soud odkázal). 13. Stěžovatelé formálně napadají ústavní stížností rozhodnutí v celém rozsahu, tedy i ve výroku krajského soudu o nevyloučení soudkyně okresního soudu z projednávání věci. V této části je však ústavní stížnost nepřípustná [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. února 2023 (ST 58/116 SbNU 266; 57/2023 Sb.)]. 14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelů zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný. 15. Co se týče návrhu na odklad vykonatelnosti, má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu. Pakliže tedy byla ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i návrh na odklad vykonatelnosti, aniž by o něm Ústavní soud samostatně rozhodoval. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu