Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti S. H., zastoupeného Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem se sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci sp. zn. 3 VZN 121/2025-30 ze dne 16. 2. 2026, vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 5 KZN 1076/2025-12 ze dne 14. 1. 2026 a sdělení Okresního státního zastupitelství v Třebíči č. j. ZN 4162/2025-3 ze dne 12. 11. 2025, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního státního zastupitelství v Třebíči jako účastníků řízení a H. Š. jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel podal trestní oznámení proti soudkyni Okresního soudu v Třebíči (vedlejší účastnici). Tvrdil, že soudkyně spáchala trestný čin maření úkolu úřední osoby dle § 329 trestního zákoníku, popř. maření úkolu úřední osoby z nedbalosti dle § 330 trestního zákoníku, jelikož byla dlouhodobě nečinná při rozhodování o předběžném opatření v rámci opatrovnického řízení, které se týkalo stěžovatelových dětí. Stěžovatel poukázal na to, že soudkyně měla o návrhu rozhodnout ve lhůtě 7 dnů, avšak učinila tak až po 716 dnech. Tyto průtahy měly podle stěžovatele nevratné důsledky, jelikož fakticky udržovaly protiprávní stav (matka se spolu s dětmi stěžovatele neoprávněně přestěhovala z X do Y). 2. Okresní státní zastupitelství v Třebíči (OSZ) reagovalo na trestní oznámení stěžovatele sdělením, v němž uvedlo, že soudce obecně nelze stíhat za průtahy v řízení. Soudkyni v této věci byla uložena výtka ministra spravedlnosti. Trestní odpovědnost soudkyně dovodit nelze. 3. Krajské státní zastupitelství v Brně - pobočka v Jihlavě (KSZ) se následně zabývalo podnětem stěžovatele k výkonu dohledu. Závěry OSZ považovalo za správné, a podnět proto odložilo jako nedůvodný. KSZ upozornilo, že ke spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 trestního zákoníku musí úřední osoba mít úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Tento úmysl podle KSZ v daném případě nebyl naplněn. Co se týče skutkové podstaty trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 trestního zákoníku, KSZ zdůraznilo subsidiaritu trestní represe. Ta je vyjádřena již tím, že trestní zákoník hovoří o podstatném ztížení nebo zmaření důležitého úkolu. Přívlastek "důležitý" slouží podle KSZ jako korektiv přílišné přísnosti uplatňování trestní odpovědnosti úředních osob za nedbalostní trestné činy. Naplnění znaku zmaření či podstatného ztížení podle KSZ nelze konstatovat. S odkazem na vyjádření ministerstva spravedlnosti navíc KSZ uvedlo, že jednání soudkyně nebylo jediným faktorem, který k průtahům vedl. 4. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci nakonec uvedlo, že neshledalo důvod k přezkoumání postupu KSZ při výkonu dohledu. Výkon dohledu ze strany KSZ neměl povahu libovůle. 5. Stěžovatel podává ústavní stížnost proti "postupu soustavy státního zastupitelství". V petitu ústavní stížnosti navrhuje Ústavnímu soudu, aby přikázal OSZ věcně prověřit trestní oznámení stěžovatele a provést úkony ke zjištění, zda soudkyně "věděla o kauzálním účinku své nečinnosti". Dle stěžovatele je názor OSZ přinejmenším předčasný. Žádný z orgánů nehodnotil kauzální řetězec, spočívající v tom, že nečinnost soudkyně vedla k faktické adaptaci dětí na nové prostředí, na základě které vyhodnotily soudy toto prostředí jako stabilizované. Nečinnost soudkyně tedy podle stěžovatele "fakticky konvalidovala protiprávní stav" - průtahy se staly důvodem, proč nenapravit protiprávní přemístění dětí. Za ústavně nepřijatelné považuje stěžovatel mj. tvrzení KSZ o tom, že soudkyně "svým samotným rozhodnutím nijak do výkonu rodičovských práv nezasáhla". Rovněž namítá, že se orgány činné v trestním řízení dopustily extrémního formalismu, když uvedly, že nečinnost nelze "uměle oddělit" od ostatní aktivity soudkyně. Stěžovatel závěrem vznáší především argumentaci o porušení práva na účinné vyšetřování. Uvádí, že předložil hájitelná tvrzení o porušení svých základních práv, avšak orgány rezignovaly na procesní povinnost tato tvrzení efektivně prověřit. Ani VSZ neposkytlo stěžovateli žádný meritorní přezkum. 6. Ústavní stížnost je formulována značně široce a vznáší mnohé námitky, kterými se Ústavní soud v tomto řízení může zabývat jen velmi omezeně. Ústavní soud proto považuje za vhodné na prvním místě shrnout, co je ve skutečnosti podstatou stěžovatelových námitek, resp. předmětem (potenciálního) ústavního přezkumu. 7. Ústavní soud nyní nepřezkoumává, zda v opatrovnickém řízení došlo k průtahům - tento závěr je nesporný. Rovněž Ústavní soud nezkoumá (a ani zkoumat nemůže), zda obecné soudy rozhodly ústavně konformně v samotném opatrovnickém řízení ve věci samé - řízení v této věci bylo skončeno usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 518/24. Argumentace stěžovatele v těchto dvou směrech je tedy v zásadě nadbytečná. 8. Ústavní otázku ve zde posuzované věci nelze chápat ani tak, jak ji shrnuje stěžovatel na str. 2 ústavní stížnosti. Nejde o ústavní konformitu toho, že orgány činné v trestním řízení údajně odmítly "provést jakékoliv věcné prověření hájitelných tvrzení o zásahu do rodinného života", způsobeném průtahy. Jde o to, zda je protiústavní, pokud soudkyně, odpovědná za tyto průtahy, byla pouze kárně potrestána, a nebyla trestně stíhána. Jednoduše řečeno: porušuje nějaká základní práva stěžovatele skutečnost, že nebylo zahájeno trestní stíhání proti soudkyni? Ústavní soud dospěl k závěru, že zjevně nikoli - ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Předně je třeba zdůraznit, že Ústavní soud zaujímá zdrženlivý postoj při přezkumu toho, zda mělo, anebo nemělo být zahájeno konkrétní trestní stíhání konkrétní osoby. Ústavní stížnosti, kterými se domnělí poškození domáhají zahájení trestního stíhání proti údajnému pachateli trestného činu, jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ výjimečně ústavně relevantní okolnosti. Za tyto výjimečné okolnosti Ústavní soud v minulosti považoval zejména nedostatečné prověření hájitelných tvrzení u trestných činů znásilnění či týrání, a to především u zvlášť zranitelných obětí (z nedávné judikatury např. nálezy sp. zn. II. ÚS 3039/24, III. ÚS 1671/24 či II. ÚS 1675/25). 10. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2582/24 naopak Ústavní soud zdůraznil svou vlastní zdrženlivost při přezkumu tvrzeného porušení práva na účinné vyšetřování, které se týká zásahů do práva na ochranu soukromého a rodinného života. Podle Ústavního soudu nedosahuje protiprávní přemístění dětí takové závažnosti, aby založilo ústavně zaručený pozitivní závazek státu provést účinné vyšetřování, který je vynutitelný cestou ústavní stížnosti (bod 43 nálezu). Již z toho vyplývá významné srovnání pro zde posuzovaný případ. Jednání soudkyně, spočívající v tom, že zatížila řízení průtahy, nemůže být natolik závažné, aby zakládalo právo stěžovatele na účinné vyšetřování. Ústavní soud by měl zasahovat do činnosti orgánů činných v trestním řízení velmi zdrženlivě a jen zcela výjimečně jim přikazovat, jaká trestní stíhání zahájit mají, a jaká nikoli - neexistuje totiž právo na stíhání nebo odsouzení konkrétní osoby (nález sp. zn. IV. ÚS 1562/24, bod 45). 11. Ústavní soud nezlehčuje skutečnost, že přestěhování matky do jiného města mohlo stěžovateli ztížit život a zkomplikovat kontakt s dětmi. Byť to nelze mít za prokázané (a není to ani předmětem nynějšího ústavního přezkumu), meritorní rozhodnutí v opatrovnickém řízení mohlo být skutečně ovlivněno mj. přestěhováním matky a včasným nevydáním předběžného opatření. I kdyby tomu tak ovšem hypoteticky bylo, důsledek průtahů v řízení stále není natolik závažný, aby trestní nestíhání soudkyně porušovalo stěžovatelova základní práva. Nejde o situaci srovnatelnou např. s případy nedostatečného prověření hájitelných tvrzení o znásilnění zranitelných osob atp. 12. Zdrženlivost Ústavního soudu však není jediným důvodem odmítnutí ústavní stížnosti. Závěry orgánů činných v trestním řízení o nenaplnění daných skutkových podstat jsou totiž plně logické. Státní zastupitelství ústavně konformně odůvodnila, že jednání soudkyně nemůže být trestným činem. Evidentní je to v případě trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, kde by musel být dán úmysl soudkyně způsobit jinému škodu nebo jinou vážnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Stěžovatel však žádné tvrzení, natož tvrzení hájitelné o takovém úmyslu nevznesl. Pokud ani sám stěžovatel takovou motivaci soudkyně netvrdí, pak není ústavní povinností orgánů činných v trestním řízení zahájit trestní stíhání a prověřit, zda soudkyně nějaký takový úmysl neměla. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že závěry OSZ o absenci úmyslu soudkyně jsou předčasné. Je logické, že orgány nezahájí trestní stíhání, neplyne-li z ničeho podezření o tom, že byl naplněn jeden ze znaků skutkové podstaty daného trestného činu. 13. Co se týče trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti, i v tomto případě státní zastupitelství řádně odůvodnila, že nejsou naplněny znaky tohoto trestného činu. KSZ poukázalo na zásadu subsidiarity trestní represe, na znění trestního zákoníku, nezávislost soudců, jakož i skutečnost, že soudkyně byla kárně potrestána, přičemž její jednání, resp. nejednání nebylo jediným faktorem toho, proč průtahy vznikly. Uložení písemné výtky považovalo KSZ za adekvátní a jednání soudkyně podle něj nedosahuje hranice trestní odpovědnosti. Tento závěr KSZ je ústavně konformně odůvodněn. Navíc, jak Ústavní soud poukázal výše, i kdyby se s tímto závěrem KSZ neztotožňoval, neznamená to vzhledem ke zdrženlivosti Ústavního soudu, že jsou napadená sdělení a vyrozumění protiústavní. 14. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu