Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavních stížnostech stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Veronikou Odrobinovou, advokátkou, sídlem Pujmanové 1753/10a, Praha 4, proti usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 100/2026 ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 61 To 96/2026 ze dne 12. 2. 2026 a sp. zn. 61 To 95/2026 ze dne 12. 2. 2026 a usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru výnosů a praní peněz, 1. oddělení, č. j. NCOZ 5294/1367/TČ-2024-412401-F ze dne 26. 11. 2025, č. j. NCOZ 5294/1363/TČ-2024-412401-F ze dne 26. 11. 2025 a č. j. NCOZ 5294/1362/TČ-2024-412401-F ze dne 26. 11. 2025, za účasti Městského soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru výnosů a praní peněz, 1. oddělení, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížnosti původně vedené pod sp. zn. II. ÚS 1002/26, sp. zn. III. ÚS 1003/26 a sp. zn. II. ÚS 1004/26 spojil Ústavní soud usnesením ze dne 29. 4. 2026 ke společnému řízení. 2. Stěžovatelka se ústavními stížnostmi domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 3. Z ústavních stížností a jejich příloh vyplývá, že proti obviněnému R. P. ("obviněný") bylo zahájeno trestní stíhání pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. V rámci trestního řízení byly napadenými usneseními Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru výnosů a praní peněz, 1. oddělení ("policejní orgán") podle § 79g odst. 1 ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu zajištěny specifikované movité věci (dieselové agregáty) ve vlastnictví stěžovatelky jako náhradní hodnoty. Proti napadeným usnesením policejního orgánu podala stěžovatelka stížnosti, které Městský soud v Praze ("stížnostní soud") zamítl napadenými usneseními jako nedůvodné. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavních stížnostech (které jsou obsahově obdobné) namítá především nedostatečné odůvodnění napadených usnesení plynoucí z nevypořádání její argumentace a jejich vnitřních rozporů. Nedostatečné odůvodnění spatřuje v tom, že zajištění věcí bylo odůvodněno nepříznivou hospodářskou situací stěžovatelky, aniž by byl zohledněn její růstový potenciál, mimo jiné plynoucí z reorganizačního plánu. Z usnesení policejních orgánů navíc neplyne konkrétní důvod ani účel zajištění věcí, nejsou identifikována konkrétní rizika ani skutkové okolnosti odůvodňující nezbytnost zajištění a chybí přezkoumatelná úvaha, proč bylo třeba zasáhnout právě v daném rozsahu. Vnitřní rozpory shledává v tom, že usnesení nevysvětlují, proč identifikované platby mezi účty obviněného a stěžovatelky mají s vyšší pravděpodobností představovat výnos z trestné činnosti, zejména při značném časovém odstupu od zahájení trestního stíhání, kdy již měly být uvedeny konkrétní skutečnosti, nikoliv pouze obecné hypotézy. Současně tvrdí, že usnesení nevycházejí ze zjištěného skutkového stavu, vykazují znaky svévole a stížnostní soud se nevypořádal s jejími námitkami týkajícími se zásadního dopadu zajištění na její podnikání, absence potřebnosti zajištění, vad skutkových zjištění ani nepřiměřené výše zajištění. 5. Dále stěžovatelka namítá absenci zákonného důvodu k zajištění a jeho nepřiměřenost vzhledem ke skutkovým zjištěním policejního orgánu. Uvádí, že maximální částka, která by hypoteticky mohla souviset s trestnou činností, činí 20 955 448 Kč, zatímco policejní orgán zajistil majetek v hodnotě přibližně 85 milionů Kč a po zásahu stížnostního soudu zůstalo zajištění ve výši 38 milionů Kč, tedy stále převyšující údajnou příchozí částku. Zdůrazňuje také, že přijaté finanční prostředky představovaly řádné zápůjčky poskytnuté v dobré víře na základě platných soukromoprávních titulů za účelem legitimní podnikatelské činnosti a s povinností jejich vrácení. 6. Za další pochybení stěžovatelka označuje nepřiměřený zásah do podnikatelské činnosti a majetkové sféry její samotné i dalších osob. Tvrdí, že zajištění fakticky omezuje její podnikání, brání plnění závazků, ohrožuje pokračování ekonomické činnosti, snižuje důvěru obchodních partnerů a znemožňuje navazování nové spolupráce, přičemž může vést až k ukončení podnikání. Současně tvrdí, že trváním zajištění vzniká škoda druhému společníkovi J. Č., který významně financoval činnost stěžovatelky, dále věřitelům obviněného, jejichž uspokojení je podle ní závislé na pokračování podnikání stěžovatelky, i dalším subjektům. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností 8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné. 9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře vymezil ústavněprávní požadavky, které musí orgány činné v trestním řízení respektovat při rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů. Takové rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny), nesmí představovat projev svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být řádně, přezkoumatelným způsobem odůvodněno. Současně je nezbytné, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému trestním řádem, jímž není pouze řádné objasnění trestné činnosti a spravedlivé potrestání pachatelů, ale rovněž snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013). 10. Z povahy majetkových zajišťovacích institutů jakožto preventivních opatření plyne, že jejich aplikace se nutně odehrává v rovině pravděpodobnosti, nikoli jistoty ohledně budoucího vývoje a konečných závěrů trestního řízení. Závěr o tom, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, byly k jeho spáchání použity nebo představují výnos z trestné činnosti, proto nemusí být v této fázi plně hodnověrný ani konečný. Ústavně postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti takového závěru (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2475/08 ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1758/12 ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. IV. ÚS 434/17 ze dne 30. 11. 2017). K tomu je třeba dodat, že nejde o závěr konečný a dalším šetřením může být vyvrácen. Je proto povinností orgánů činných v trestním řízení průběžně vyhodnocovat, zda zajištění majetkových hodnot nadále trvá, a jakmile jeho důvody pominou, zajištění zrušit nebo odpovídajícím způsobem omezit. 11. Stěžovatelka namítá především nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí, absenci vypořádání jejích námitek, svévoli při hodnocení skutkových okolností, nepřiměřenost zajištění a nedostatečné zohlednění dopadů na její podnikání. Ústavní soud nepřehlédl, že významná část argumentace stěžovatelky odpovídá námitkám, jimiž se zabýval již v usnesení sp. zn. I. ÚS 2540/25, vydaném ve vztahu k dřívějším zajišťovacím opatřením vůči téže stěžovatelce v rámci téhož trestního řízení. Tehdy Ústavní soud připustil, že odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu vykazuje nedostatky, současně však zdůraznil, že ne každé pochybení při odůvodnění dosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv a že případný kasační zásah Ústavního soudu musí být způsobilý přivodit stěžovateli příznivější výsledek ve věci samé. 12. V nyní posuzované věci se stížnostní soud vypořádal s většinou námitek směřujících k zákonnosti a proporcionalitě zajištění, avšak jen omezeně reagoval na argumentaci týkající se konkrétních dopadů zajištění na podnikání stěžovatelky, její ekonomickou perspektivu či reorganizační potenciál. Ani tato skutečnost však sama o sobě nezakládá protiústavnost napadených rozhodnutí. Jak Ústavní soud uvedl již v usnesení sp. zn. I. ÚS 2540/25, obdobné námitky postrádají bezprostřední relevanci pro posouzení splnění zákonných podmínek zajištění výnosu z trestné činnosti podle § 79a trestního řádu, které se soustředí především na původ zajišťovaných hodnot a existenci důvodného předpokladu jejich vztahu k trestné činnosti. K obdobnému závěru lze dospět i nyní ve vztahu k zajištění náhradních hodnot podle § 79g trestního řádu, ostatně stěžovatelka konkrétní argumentaci pro odlišný závěr nepředložila. 13. Ohledně dopadu zajištění na podnikání stěžovatelky pak lze připomenout, že použití zajišťovacích institutů může právnickou osobu vystavit závažným ekonomickým obtížím, někdy i existenční povahy. Tyto důsledky jsou však se zajišťovacími opatřeními zpravidla neoddělitelně spojeny a samy o sobě nečiní jejich použití protiústavním (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 455/24 ze dne 6. 3. 2024). V posuzované věci je navíc zajištění uplatňováno v souvislosti s mimořádně závažnou hospodářskou kriminalitou, jejíž rozsah měl podle dosavadních zjištění přesahovat jednu miliardu Kč. Veřejný zájem na zajištění možných výnosů z trestné činnosti či jejich náhradních hodnot nelze za takových okolností v současné fázi řízení považovat za zjevně nepřiměřený ve vztahu k zásahu do majetkové sféry stěžovatelky (shodně již usnesení sp. zn. I. ÚS 2540/25, bod 19). 14. Mimoto, pokud jde o případné zmírnění negativních důsledků zajištění na činnost stěžovatelky, již policejní orgán v napadených usneseních stěžovatelku poučil o možnosti obrátit se podle § 79g odst. 2 trestního řádu na orgány činné v trestním řízení s návrhem na povolení konkrétního úkonu týkajícího se zajištěné náhradní hodnoty. 15. Ústavní soud dále neshledal, že by rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení spočívala na pouhých obecných hypotézách či nepodložených úvahách. Stížnostní soud rekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, podle něhož mělo dojít k rozsáhlé majetkové trestné činnosti spočívající v získávání finančních prostředků od investorů podle tzv. Ponziho schématu. Současně vycházel z konkrétního zjištění, že stěžovatelka na svůj účet obdržela v roce 2022 částku 38 000 000 Kč pocházející ze "sběrného" účtu obviněného, na němž byly podle dosavadních poznatků shromažďovány prostředky investorů. Z napadených rozhodnutí tedy vyplývají důvody, pro které lze mít za to, že stěžovatelka disponovala finančními prostředky představujícími pravděpodobný výnos z trestné činnosti, který již nelze přímo zajistit. Stížnostní soud současně ústavně konformně vysvětlil, proč za těchto okolností přichází v úvahu zajištění konkrétně identifikovaných dieselových agregátů jako náhradních hodnot podle § 79g odst. 1 trestního řádu. Žádné vnitřní rozpory v jeho rozhodnutí přitom Ústavním soud neshledal. 16. Namítá-li stěžovatelka, že zajištěné dieselové agregáty nebyly pořízeny z prostředků pocházejících od obviněného ani z výnosů trestné činnosti, nýbrž z prostředků druhého společníka, stížnostní soud tuto námitku nepominul - naopak jí výslovně přisvědčil a vyložil, že agregáty nebyly pořízeny z účtu, na který byly připisovány prostředky od obviněného, nýbrž z účtu vedeného v EUR, financovaného především druhým společníkem stěžovatelky, a nelze je proto považovat za přímý ani zprostředkovaný výnos z trestné činnosti. Současně však vysvětlil, proč tato skutečnost sama o sobě nevylučuje jejich zajištění jako náhradní hodnoty podle § 79g odst. 1 trestního řádu, pokud původní výnos z trestné činnosti již nelze zajistit. Ani tento závěr Ústavní soud nepovažuje za protiústavní. 17. Ústavní soud nesdílí ani názor stěžovatelky, že by se stížnostní soud nezabýval proporcionalitou zajištění. Právě naopak, z odůvodnění napadených usnesení plyne, že stížnostní soud korigoval postup policejního orgánu, jenž původně zajistil agregáty v hodnotě přibližně 70 milionů Kč. Po zohlednění již zajištěných prostředků i souběžného rušení jiných zajištění ponechal v platnosti pouze zajištění agregátů v hodnotě 33 249 210 Kč, tedy v rozsahu odpovídajícím předpokládanému výnosu z trestné činnosti ve výši 38 milionů Kč po provedených korekcích. Stížnostní soud tak zjevně provedl přezkum proporcionality zajištění a jeho rozsah přizpůsobil dosavadním skutkovým zjištěním. Nelze proto uzavřít, že by princip proporcionality nebyl v projednávané věci respektován. 18. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nelze přehlédnout ani procesní stadium věci. Trestní stíhání bylo zahájeno v březnu 2025 a zajištění náhradních hodnot bylo provedeno v listopadu 2025. Vzhledem k rozsahu prověřované trestné činnosti jde stále o relativně ranou fázi řízení. Není proto namístě aplikovat požadavky tzv. doktríny zesílených důvodů pro další trvání zajištění (srov. obecně nález sp. zn. I. ÚS 2350/24 ze dne 9. 10. 2024, body 23 až 30), neboť důvody pro pokračování zásahu budou podléhat přísnějšímu přezkumu až s prodlužující se dobou jeho trvání. Současně nelze vyloučit, že další dokazování povede k upřesnění, oslabení nebo naopak posílení důvodů zajištění. 19. Ústavní soud uzavírá, že ačkoli lze v některých dílčích ohledech připustit stručnost vypořádání části argumentace stěžovatelky, napadená rozhodnutí jako celek obstojí z hlediska ústavních požadavků kladených na použití majetkových zajišťovacích institutů. Důvody zajištění byly konkretizovány, jejich proporcionalita byla stížnostním soudem přezkoumána a korigována a Ústavní soud neshledal znaky svévole ani takové vady odůvodnění, které by odůvodňovaly jeho kasační zásah. 20. Ústavní soud proto ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu