Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Panáčkem, advokátem, sídlem Sborová 81, Fulnek, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 29. ledna 2026 č. j. 36 Co 79/2025-1086 a výroku I. rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 0 P 96/2021-1014, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Z. K., nezletilé K. K.a nezletilé Z. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") ve výroku I. zamítl návrh stěžovatele - otce (dále též jen "otec") na změnu úpravy poměrů a svěření nezletilé druhé vedlejší účastnice a nezletilé třetí vedlejší účastnice (dále jen "nezletilé") do jeho péče. Výrokem II. okresní soud zamítl návrhy otce na výkon rozhodnutí o úpravu jeho styku s nezletilou druhou vedlejší účastnicí a nezletilou třetí vedlejší účastnicí, podané dne 2. 1. 2024, 27. 2. 2024, 28. 6. 2024, 11. 7. 2024, 5. 8. 2024, 28. 8. 2024, 9. 9. 2024 a 30. 10. 2024. Výrokem III. okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.). Ve výrocích II. a III. rozsudek okresního soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že příčina, proč se jeho styk s dcerami nedaří, spočívá výlučně v jednání matky. Soudy však na vzniklou a stále se horšící situaci nereagovaly. Soudy také nevyhodnotily kriticky působení opatrovníka nezletilých, který v důsledku své pasivity nehájí řádně procesní práva dětí. Stěžovatel namítá, že povinností obecných soudů je vést účastníky řízení k plnění jejich povinností například poučením o následcích, které nastanou, bude-li povinný pokračovat v protiprávním stavu a nebude respektovat soudní rozhodnutí. Pokud soudy vydaly rozhodnutí, avšak následně neprosadily jeho splnění matkou, nejednaly v nejlepším zájmu dětí, porušily právo stěžovatele na rodinný život a rovněž snížily svou schopnost vynutit dodržování práva. 5. Stěžovatel uvádí, že krajský soud správně označil příčinu nezákonného stavu, tj. jednání matky a rovněž dospěl ke správnému závěru, že současné chování dětí není projevem jejich svobodné vůle, ale jejich vůle je zdeformována ovlivňováním matkou. Avšak ani krajský soud nevyvinul žádnou snahu ukončit protiprávní stav udržovaný matkou, nezasadil se o to, aby pravomocná a vykonatelná rozhodnutí byla prosazena, nevyvinul na matku žádný tlak. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že v nejlepším zájmu nezletilých dětí není změna výchovného prostředí, pokud soud sám svým procesním postupem nepostupuje v nejlepším zájmu dětí. 6. Stěžovatel pokazuje na rozsudky vydané v jiných věcech, kdy rodič, který druhému rodiči bránil ve styku s dětmi, byl pravomocně odsouzen za trestný čin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a dětem jako poškozeným jednáním rodiče byla přiznána náhrada nemajetkové újmy (trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 201/2014, u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 To 385/2015 a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 67/2016). Matka, která se porušováním své rodičovské odpovědnosti dopouští vůči dětem tohoto trestného činu, jedná podle krajského soudu v jejich nejlepším zájmu. Podle stěžovatele soudy navíc tím, že neprosadily rozhodnutí o styku, zavinily zhoršování situace. Stěžovatel poukazuje na to, že vztah dětí k němu se postupně zhoršoval, avšak soudy namísto toho, aby přiměly matku respektovat rozsudky, snižovaly rozsah jeho styku právě s poukazem na to, že za takového stavu by to nebylo v zájmu dětí. Soudy tak udržovaly protiprávní stav zapříčiněný matkou a poté s odkazem na tento stav omezovaly právo stěžovatele na kontakt s dětmi. Stejně tak postupoval orgán sociálněprávní ochrany dětí a všechny podpůrné organizace. Právě s ohledem na nečinnost soudů, v důsledku které byl udržován a upevňován protiprávní stav, byl stěžovatel nucen podat návrh na svěření dětí do jeho péče. Návrh na změnu výchovy je krajním opatřením, brání-li rodič opakovaně a bezdůvodně druhému rodiči ve styku s dítětem. Stěžovatel zdůrazňuje, že veškerá jeho ústavněprávní argumentace se vztahuje zejména na výrok o jeho návrhu na změnu výchovného prostředí, tj. o nesvěření dětí do jeho péče. Vytýká soudům, že o jeho návrhu rozhodly formálně a paušálně, aniž by se snažily matku přimět k tomu, aby od svého protiprávního jednání upustila. Stěžovatel namítá, že není nejlepším zájmem dětí, aby setrvaly u rodiče, který se vůči nim dopouští nezákonného jednání nejen v občanskoprávní rovině, ale i v trestněprávní rovině. Tuto skutečnost a právní argumentaci soudy při svém rozhodnutí o návrhu stěžovatele na svěření dětí do jeho péče nezohlednily. Stěžovatel uzavírá, že ukončení protiprávního stavu, tj. zabránění, aby matka ve svém jednání pokračovala, je možné jen dvěma způsoby: buď tím, že soudy svěří děti do jeho péče, nebo že soudy v rámci řízení o změnu péče donutí matku upustit od porušování pravomocných a vykonatelných rozhodnutí a zákona. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 10. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Také Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), bod 29, nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13, nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)]. 11. V nyní posuzované věci krajský soud v napadeném rozhodnutí s odkazem na judikaturu Ústavního soudu připomněl kritéria, která musí obecné soudy brát v úvahu při úpravě výchovných poměrů z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu dítěte, a zkoumat vždy jejich naplnění, kterými jsou 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou o svěření dítěte do péče usilující, 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče konkrétní osoby, 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj i fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby, 4) postoj dítěte. 12. Krajský soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě poukázal na to, že i v řízení o změnu péče zahájeném na návrh otce z důvodu uvedeného v § 889 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), spočívajícího v trvalém či opakovaném bránění druhému rodiči v péči o dítě, které se považuje za změnu poměrů podle § 909 občanského zákoníku a § 475 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, je třeba při rozhodování vycházet z nejlepšího zájmu dítěte, jak ostatně zdůraznil již okresní soud ve svém rozhodnutí. Krajský soud poukázal na to, že okresní soud zjišťoval názor obou nezletilých dětí, který je k otci velmi negativní, což bylo potvrzeno i aktuálním pohovorem s oběma nezletilými před krajským soudem. Dále vycházel ze znaleckých posudků provedených v řízení. Bylo prokázáno, že otec netrpí duševní chorobou ani závažnou duševní poruchou a nebyla u něj zjištěna žádná forma závislosti a je dobře motivován i strukturován k výchově obou nezletilých. Přesto krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že změna výchovného prostředí a svěření nezletilých dětí do péče otce by v tomto případě nevedla k rozvíjení pozitivního vztahu nezletilých k otci, ale naopak by mohlo dojít k zásahu do jejich psychického a citového vývoje. Krajský soud dovodil, že tak není naplněno ani další kritérium pro svěření obou nezletilých do péče otce, a to schopnost otce jako osoby usilující o svěření nezletilých do jeho péče zajistit zejména jejich emocionální potřeby. 13. Z obsahu podání stěžovatele předloženého okresnímu soudu vyplývá, že stěžovatel návrhem na změnu péče usiluje v první řadě o výkon předchozího rozhodnutí o jeho styku s nezletilými dcerami. V předmětné věci řízení o výkon rozhodnutí o styku otce s oběma nezletilými dcerami probíhalo kontinuálně od svěření obou nezletilých do péče matky. Otec původně předpokládal, že se o styku s dětmi s matkou dohodnou, ale tento jeho předpoklad se nenaplnil. Bezvýsledně byly zatím využity i donucovací prostředky k realizaci styku otce s oběma nezletilými. Krajský soud připomněl, že matka byla za neumožňování styku odsouzena pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Krajský soud proto dovodil, že otec podal návrh na změnu péče obou nezletilých pro dlouhodobé bránění matkou v jeho styku s oběma nezletilými podle § 889 odst. 2 občanského zákoníku důvodně. Současně však krajský soud poukázal na to, že i v tomto řízení o změnu péče je nutno posuzovat zájem obou nezletilých na změně péče, která však není z uvedených důvodů v nejlepším zájmu obou nezletilých. Proto se krajský soud ztotožnil se závěry okresního soudu, který návrh otce na změnu péče u obou nezletilých zamítl. 14. V posuzované věci, jak bylo uvedeno výše, jde primárně o ochranu nejlepšího zájmu dětí. Je nutno připomenout, že nejlepší zájem dítěte je třeba vždy posoudit s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinně právních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů. 15. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že v nálezu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617) uvedl, že rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena. 16. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy zjevně sledovaly nejlepší zájem obou nezletilých dětí, ochranu jejich zdraví (zejména psychického zdraví a citového vývoje), přičemž podle znaleckého zkoumání umístění dětí do neutrálního prostředí je velmi traumatizující záležitost a pomohlo by jen krátkodobě. Upřednostnění zájmů dětí před právem rodiče je však v dané situaci akceptovatelné. Výše uvedeným závěrům obecných soudů proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. 17. Ačkoli stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že veškerá jeho ústavněprávní argumentace se vztahuje zejména na výrok o návrhu na změnu výchovného prostředí, tj. o návrhu na svěření dětí do jeho péče (a proto také formálně napadá výrok rozsudku týkající se návrhu na změnu péče o nezletilé), ve skutečnosti stěžovatel brojí proti postupu obecných soudů při provádění výkonu rozhodnutí o jeho styku s nezletilými dcerami. V ústavní stížnosti stěžovatel sám uvádí, že návrh na změnu péče je až důsledkem nevykonatelnosti rozhodnutí obecných soudů o péči o nezletilé. Poukazuje na to, že právě nečinností soudů, v důsledku které byl udržován a upevňován protiprávní stav, byl nucen podat návrh na svěření dětí do jeho péče s tím, že návrh na změnu péče je krajním opatřením, brání-li rodič opakovaně a bezdůvodně druhému rodiči ve styku s dítětem. Stěžovatel vysvětluje, že právě v tomto kontextu tento návrh podal. Stěžovatel soudům vytýká, že o jeho návrhu rozhodly formálně, aniž by se snažily matku přimět k respektování rozhodnutí o styku otce s nezletilými. Stěžovatel tak v první řadě brojí proti nečinnosti soudů, resp. jejich postupu ve věci výkonu rozhodnutí, který není podle jeho názoru účinný a dostatečný. Řízení o výkon rozhodnutí však doposud nebylo skončeno. Výrok rozsudku okresního soudu týkající se návrhu stěžovatele na výkon rozhodnutí byl krajským soudem zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. V předmětné věci tedy bude o návrhu stěžovatele na výkon rozhodnutí před obecnými soudy probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatel možnost uplatnit svoje práva, a do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. 18. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci, navzdory námitkám stěžovatele, nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo vést k porušení základních práv stěžovatele či nezletilých dcer, a které by bylo důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí. Obecné soudy respektovaly zásadu, že prioritním měřítkem pro svěření nezletilých do péče toho kterého rodiče je nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Posouzení naplnění tohoto měřítka, jak bylo výše uvedeno, přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Oba obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování soudy vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Rozhodnutí obecných soudů jsou odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. 19. Ústavní soud konstatuje, že v závěrech obecných soudů nezjistil znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah. 20. Ústavní soud současně připomíná, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě vztahů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, což vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů" [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)]. Do budoucna proto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů ve smyslu § 909 občanského zákoníku. Nelze totiž pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátké době měnit, čímž vzniká prostor pro její úpravu. Při posuzování takové relevantní změny mohou soudy hodnotit i skutečnosti, které nastaly po rozhodnutí krajského soudu, nelze k nim však přihlížet při hodnocení (ne)ústavnosti napadeného rozsudku. 21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele či nezletilých dětí (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu